Ranyt: Proměna; Část C.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Kamenný rituální stůl měl několik hran. V jeho středu byla z černých linek namalovaná hvězda s mnoha cípy. Obezřetně přistoupil k oltáři, na němž stůl spočíval. Fascinovaně přejel po rituálním stolci rukou. Musel být neskutečně starý. I on sám v něm cítil stopy snad všech bohů, nejvíce ale Šestého. To ho mírně překvapilo, nechtěl se ale ptát, jelikož by riskoval další konverzaci s mocnou bytostí, které se snad jednou bude podobat.

Proto se raději vydali dále ho hloubi jeskyně. Míjeli krápníky a zdálo se jim, jako by slyšeli tekoucí vodu. Bylo docela dobře možné, že někde okolo nich v ukrytém korytě teče podzemní řeka. Zanedlouho však poznali pravý zdroj zvuku. Vyšli až na úzkou skalní římsu.

Všude kolem nich se rozkládala ohromná jeskyně. Ať se Danira snažila sebevíc, její světlo nebylo natolik silné, aby na druhou stranu dosvítilo. Nechala jej proto levitovat kus před sebou. Přikazovala mu letět stále dále, prostory ale byly příliš veliké. Hluboko pod sebou jasně slyšeli protékat divokou řeku.

Nechtěli se zdržovat, obezřetně se začali pohybovat po úzké pěšince vinoucí se podél stěny. Našlapovali co nejopatrněji, aby náhodou tenkou cestu nestrhli dolů. Druidka nepolevovala ve snaze osvítit co největší plochu.

Světélkující koule letěla několik sáhů před nimi a přesně kopírovala trajektorii stezky. Zdálo se, že narazili na jakési vstupy do tunelu nebo výklenky. Po zdi se začaly rozšiřovat podobné díry, které zely prázdnotou. Byly však příliš úzké, než aby se jimi protáhli jinak než vleže, proto se do nich ani nevydali a doufali, že nepředstavují nebezpečí. Za jejich zády se ozvalo tiché šoupání.

Jakmile Ranyt zvuk uslyšel, prudce se s napřaženým mečem otočil. Mezitím i zářící koule změnila polohu a svítila směrem, odkud se ozval hluk. Šoupání po zemi neustávalo, naopak se zdálo, jako by se někdo přibližoval. Začínali zaznamenávat mnohem více podobných šustění po podlaze. Světlo létalo zběsile sem a tam, jak se pokoušela najít, odkud zvuk vycházel.

Po několika dlouhých okamžicích napětí se ze tmy před nimi vynořil tvor, jenž příslušel do rodu naga. Tyto podivné bytosti se vyskytovaly hlavně u vod, jejich hadovitá těla dokonale zrcadlila jejich prohnilou duši. Bytost před nimi se na ně děsivě zubila a hýbala čtyřmi hrozivými čepelemi. V každé ze dvou párů rukou držela jeden meč. Blanitý hřeben kolem hlavy se jí houpal sem a tam, jak se při plazivém pohybu pohupoval.

Danira hned přikázala svému světlu, aby zesílilo. Odkrylo tím strašlivou podívanou. Celá zeď vedle nich byla posetá otvory a z mnoha z nich vylézali další nepřátelé stejného druhu. S hrůzou se pokoušeli spočítat všechny tvory, kteří se blížili s obou stran. Shora i zespodu byla stezka úplně ucpaná slizkými nagami. Nebylo kam se hnout, ani kam utéci. Nezbývalo jim, než bojovat.

Na elfově tváři se překvapivě objevil úsměv, zatímco žádal svého božího společníka o moc. Téměř ihned cítil všude po těle podivné brnění. V žilách mu začínala pulzovat temná energie. Hrozivě se zasmál a opsal štíhlou čepelí široký oblouk před obličejem prvního soupeře. Na ostří se zjevily malé, ostře vyryté runy, které rudě zářily. Čtyřruký tvor zpomalil, nezastavil však. Ani nemohl, jelikož se na něj zezadu tlačili další.

Na rozdíl od bojovníka se druidka přirozeně bála. Nevšímala si jeho výrazu, který zaváněl šílenstvím, namísto toho se k němu otočila zády, aby je oba bránila z druhé strany. Trvalo jen pár okamžiků, než se děsivý zástup dostal až k ní. Ona už ale byla v té chvíli připravena. Slyšela, jak za ní elfova čepel zvoní o meče slizkých oblud.

Na jazyku již dávno měla připravených několik mocných zaklínadel. Ačkoli byli v uzavřeném prostoru, zvedl se silný vítr, který smetl několik nepřátel dolů z římsy. Než měla možnost vyřknout další zaklínadlo, zbraně nepřátel již byli u ní. Nastavila svou magickou hůl do cesty širokému meči, jenž se k ní nebezpečně blížil. Oba nástroje se střetly. Od Daniřiny druidské zbraně se zablesklo, udržela ale ostrý kus kovu i přes to, že její nástroj byl vyroben z jemného dřeva.

Využila příležitosti a hned vrazila konec své zbraně, na němž bylo světlo, do těla nagy. Ta ohavně zaječela, když ze zářícího objektu vyšlehly zelené paprsky, které ji obalily a stáhly, že se nemohla hýbat. Po několika okamžicích nezůstalo ze slizkého tvora nic než hromádka popela. Mnoho dalších ale ještě zbývalo. Dívka neskutečně litovala, že se zde nemůže obrátit na přírodní síly v plném rozsahu, nezůstalo zde totiž téměř nic živého. A to co bylo živé, bylo zkažené až na kost.

Po tenké pěšině zavěšené na zdi stékal potok krve, který Ranyt neustále živil tělními tekutinami dalších mrtvých. Ťal ze strany svou zbraní, zasáhl měkké hadovité tělo. To se na okamžik napnulo a pak se svinulo do klubíčka. V posmrtných křečích se dostalo až na okraj, odkud poté sjelo do řeky pod nimi. V tu dobu už ale elf zabil dalšího. Jedinou prudkou ránou rozbil jinému netvorovi hlavu a na stěně zanechal velký cákanec černé krve. Hlasitě a rychle dýchal, když svěsil čepel dolů a vyzývavě se díval kolem sebe.

Na tváři se mu znovu objevil šílený úsměv, když udělal několik kvapných kroků vpřed, jelikož si před sebou vyčistil cestu od všech protivníků. Další úder vedl zdola šikmo nahoru. Skácel se před ním další příslušník rodu naga. Posilněn již dávno zapomenutou mocí si elf protočil zbraň ruce, než ji znovu použil k další smrtící ráně.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz