Ranyt: Proměna; Část CI.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

I přes vysoký počet protivníků dokázali přežít. Oběma bylo jasné, kdo jim zajistil takhle dlouhou životnost. Danira ale stále neměla nejlepší pocit z toho, jak si její společník neustále půjčuje moc od jakéhosi boha. Nemohla mu na to ale nic říct, jelikož jí nepříslušelo vynášet jakékoli soudy nad jeho osobou či skutky. Mohla ho nanejvýš litovat. Už dlouho se zmítala mezi protichůdnými pocity, na druhou stranu ho totiž chápala.

Po boji chtěli pokračovat v cestě. Pěšina se nesvažovala ani nestoupala, držela všude zhruba stejnou výšku. Stáčela se mírně doprava, jak přesně opisovala tvar jeskyně. Přidali do kroku, jelikož se stále pohybovali v místech kolem děr, z nichž předtím vylezly nagy. Nechtěli riskovat další křížení zbraní s těmito protivníky. Podle toho, co Ranyt věděl, existovali i mnohem mocnější zástupci tohoto druhu, které ale potkat rozhodně nechtěl. Nemohl to však vyloučit, jelikož se zpravidla nacházeli na podobných místech, tvořili totiž společné kolonie.

Snad proto se téměř ani neotáčeli, nebo možná také že cítili pomyslný bič v zádech. Až po dlouhé chvíli si elf všiml, že vlastně neustále zrychluje krok. Pokusil se proto trochu uklidnit, moc se mu to ale nedařilo. Nebylo těžké si všimnout, že ani jeho společnice není nejklidnější. Rozhlédl se kolem, stále však nemohl pohledem prorazit vše halící tmu.

Měli pocit, že už museli ujít neskutečně dlouhou vzdálenost, než konečně narazili na východ. Naštěstí nevedl do sluje nějaké nagy, jednalo se o celkem obyčejný průchod, i oni si jej všimli pouze díky světlu, které druidka nesla. Opatrně nahlédl dovnitř, ale panovala zde naprostá temnota. Významně na Daniru pohlédl a oba přikývli. Zhluboka se nadechl, než udělal první krok a vstoupil do vchodu.

Ocitl se na místě velmi podobném tomu, které přecházelo rozlehlé jeskyni. Znovu procházeli kolem mnoha krápníků zavěšených shora dolu i drápajících se od země k výšinám. Trochu mu připomínaly osudové čepele, jako by mu neustále hrozily a naznačovaly, že se jeho čas krátí. Při podobných myšlenkách jen potřásl hlavou, aby se jich zbavil, a pokračoval v chůzi.

Nebyl si vůbec jistý, zda jdou správným směrem. Pokoušel se nějak spojit se svým bohem, to se mu však nepovedlo. Napadlo jej, že by je sem mohl poslat a pak nechat zemřít. Nepřikládal této myšlence ale velkou váhu, jelikož kdyby mu šlo jen o to, mohli je nechat zemřít mnohokrát předtím.

V mdlém zeleném světle se zadíval na své ruce. Padal na ně nazelenalý odstín, zdálo se mu ale, že žíly má černé. Všechny cévy jako by zčernaly a odumřely. Nepřestávaly se však hýbat, naopak, pulzovaly víc než kdy předtím. Zcela jasně viděl, jak se vzdouvají a zase stahují. Z toho pohledu se mu dělalo nevolno, spustil opět končetiny kolem těla, aby se na ně nemusel dívat. Snad si těchto fyzických znaků druidka nevšimla. Zarazil se, jelikož si uvědomil, jak moc mu záleží na tom, jak ho vidí. Zároveň však ze všeho nejvíce toužil po tom mít v rukách tu nepopsatelnou... moc.

Nechtěl se podobnými myšlenkami nechat ovládat, poslední dobou ho napadaly až příliš často. Snad se už blížili. Všiml si, že jak neustále klesají, teplota v jeskyni naopak stoupá. Podle zběžného odhadu museli ztratit alespoň jednou tolik výšky, než jakou nabrali při lehkém stoupání k ruinám města vystupujícím z roviny.

Jeskyně se stále rozšiřovala, a to na obě strany symetricky, čímž nabývala zvláštního vzhledu. I zde byla poseta krápníky. Obezřetně volili každý krok. Na konci nejspíše něco svítilo, zdálo se jim, jako by odtud občas něco modře zazářilo. Vyrazili za světlem, přidávali do kroku víc, než bylo třeba. A za několik vteřin stáli u nádherného výjevu.

Dívali se na malé jezírko, jehož vody byly naprosto černé. Z jeho středu však z vody vyrůstala nádherná květina s tlustými listy a spletitými květy. To ona byla zdrojem světla, celá totiž bíle zářila, čímž na ebenové hladině vytvářela odraz. Celá podívaná byla neskutečná, elf se nedokázal ubránit, aby na vodní plochu a na úžasné odrazy v ní bez dechu nezíral. Po chvíli si všiml, že i druidka fascinovaně pozoruje to samé co on. Nejspíš zešílel, měl totiž pocit, jako by v zrcadle probíhala jakási bitva. Viděl tam hořet město, umírat nevinné lidi. Ani přes veškerou snahu se mu nepodařilo odtrhnout se od té podívané. Také Danira zůstala. Tady to začíná... Slyšel v hlavě posměšný hlas svého boha, vůbec si ho ale nevšímal.

Konečně sebrali všechny síly, aby od vod temného jezírka odtrhli zrak. Rozhlédl se kolem sebe, všude byli teď nějací lidé. Nacházeli se zřejmě v jakési opevněné místnosti, v hrubě otesaném velikém prostoru s mnoha dalšími přeživšími. Všichni vypadali zuboženě, poslední bojeschopní muži drželi dřevěné dvoukřídlé dveře, na něž něco bušilo ohromnou silou. Celá barikáda se pod sílou úderů odsouvala zpět, až konečně se vchod rozletěl dokořán. Stál v něm démon, jeho kůže byla temně fialová, na níž jasně zářily zelené žíly. Děsivě zařval, ze zubaté tlamy, umístěné na rohaté hlavě přecházející v krk, vyšlehly plameny. Zamával prázdnými křídly vytvořenými jen z plamenů a dýmu. Nevznesl se, místo toho se na svých mohutných nohách rozeběhl přímo do davu. Všude mohutnými tlapami s drápy rozséval smrt.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz