Ranyt: Proměna; Část CIV.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

On ale nemohl přestat bojovat, jelikož byli doslova drceni přesilou protivníků, kteří chtěli jen jejich krev. Cítil, jak se mu bůh vysmívá, jelikož jej žádal o další pomoc. Nezvládal bez náležité podpory bojovat s tolika protivníky. Nebýt Šestého, elf by již dávno někde ležel mrtvý a zadupaný v blátě. To se zatím však nestalo, a dokud bude držet zbraň, ani nestane. S bojovým pokřikem se rozběhl proti nejbližšímu z netvorů a několika ranami jej poslal k zemi jako druha před ním. Začal se kolem něj tvořit jakýsi kruh, utvořený z démonů. Netrvalo dlouho a úplně jej obklíčili. Teď už byla jen otázka času, než vydechne naposledy. V posledním zoufalém pokusu žádal společníka ve své mysli o všechnu možnou sílu, jež mu může poskytnout.

Velmi brzy si však uvědomil svou chybu. Příval energie jej srazil na kolena. Celý svět mu pulzoval, pohled se mu zaostřoval a zase se stával jakýmsi rozteklým a matným. Najednou se postavil na nohy. Už se cítil normálně. Nejen normálně, naprosto úžasně. Rukou jen učinil nepatrné gesto a první řada vojska, proti kterému stál, padla k zemi. Akci několikrát zopakoval a během chvíle celou bitvu vyhrál on sám. Svět ještě nikdy nezažil tolik mrtvých poslů pekla a lidí na jednom místě.

Pokud se nepletl, opět se nacházeli před jezírkem s podzemní květinou. Druidka vedle něj bezvládně ležela, ale dýchala. Zřejmě byla skutečně pouze hodně vyčerpaná. V jeho žilách ale ještě neustále pulsovala božská energie. Nějakou dobu ještě bude muset působit, jelikož jejich pátrání pod ruinami Astgrininu ještě neskončilo.

Bylo více než jasné, že právě prožili Válku bohů. Když se ale vrátil zpět, něco se mu nezdálo. Dokonce i on cítil, že je na světě najednou mnohem víc něčeho zlého a zkaženého. Téměř jako by se něco probudilo. Nějaký odporný a starý tvor, který patří do jiné dimenze. Odpověď na jeho nevyřčenou otázku se dostavila téměř okamžitě. Co jsi to provedl, elfe? tázal se zklamaně bůh. Nechápu, odvětil prostě bojovník, aby přiměl svého duchovního společníka k řeči, a ten mu prozradit něco víc. Probudil jsi něco, co mělo zůstat věčně spát. Proč jsi to udělal? Teď hrozí druhá Válka bohů! Stále svého mocného společníka nechápal, proto se tázal dál. Dověděl se o jakémsi prastarém zlu, které skutečně na tento svět nepatří. A ani v něm není, jen do něj jednou svou částí zasahuje.

Vždyť jsi bůh, nemůžeš se něčeho bát, dobíral si nezvaného hosta ve své mysli. Je vidět, že ses stále ještě ničemu nenaučil. Vždycky budou existovat věci, před kterými se třesu i já. Pokáral ho jemněji, než zamýšlel. Dlouhou dobu rozmlouvali, stejně musel čekat, než se dívka vzbudí. Dověděl se mnoho zajímavých informací, například, že dokonce ani bohové nejsou úplně nesmrtelní. Prý mohou být zabiti, ale jen někým z vyšších kruhů bytí, ke kterým Ranyt ani náhodou nepříslušel.

Šestý mu tímto rozhovorem zničil veškeré iluze o světě. Předtím věřil alespoň tomu, že na každý špatný skutek jsou tu alespoň dva dobré. Čím déle si ale nechal vysvětlovat, jaké machinace vlastně hýbou všemi světy, chtělo se mu zvracet a jen jej utvrzovaly v jeho dřívějším rozhodnutí. Chtěl to celé, co se kolem něj dělo, jednou provždy ukončit. Navíc prý probudil nahlédnutím do hrůzné minulosti právě ono zlo, které se sem tehdy pokoušelo dostat. Všechno pokazil. Veškeré bytosti žijící za Stěnou prý jeho nahlédnutí do minulosti cítily. Jejich vůdcové je údajně uvedli do stavu pohotovosti, připravovali se na další válku. Nebylo mu známo, zda chtějí prolomit Stěnu, nebo se bránit. Věděl jen tolik, že je to všechno jeho vina.

Pocit ze způsobené katastrofy nebyl o nic lehčí, jelikož se mu jej ani nikdo nepokoušel vymluvit nebo ho utěšit. Místo toho měl v mysli jen prázdné ticho, jak jeho společník významně mlčel. Očividně si špatné emoce způsobené jeho skutky měl vychutnat, jak nejvíce to šlo. Musel ten pohár plný hořkosti vypít až do dna.

S vypětím posledních sil probral dívku k životu. Posadila se a promnula si oči, očividně jí takhle špatně už dlouho nebylo. I ona se ale přinutila postavit se na nohy. Rozhlédla se po místnosti s jezírkem. Do jeho odrazu se už ani nepodívala. Podobný zážitek nechtěl nikdo z nich znovu prožít. Místo toho si ale začala všímat, že Ranytovi dochází propůjčené síly. Vždycky to vypadalo stejně, začal blednout a poté se někam posadil. Poslední dobou už dokonce i padal na zem, kde jen zvracel nebo ležel v bezvědomí.

Stejně tak i nyní si sedl u jedné ze stěn a hlava mu pomalu klesala na stranu. Ani nemělo cenu pokoušet se ho probrat, prošla si tím už mnohokrát. Vždy se z toho musel dostat sám. Sledovala, jak se mu zavřely oči a úplně uvolněná hlava se skláněla ke straně. Chvíli se nic nedělo, než se jeho hruď začala prudce vzdouvat a on sebou začal škubat. Jen několik okamžiků poté, stále v bezvědomí, se překulil na bok. Přitažlivost zapůsobila a jeho tělo leželo na břiše na studené kamenné zemi. U úst se mu tvořila pěna. Ta se postupem času začala mísit se zvratky.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz