Lotte - 40. kapitola

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Léto roku 1990 stálo takříkajíc za pendrek. Jako by se těch několik málo měsíců proměnilo v jeden nekonečný říjen. Navzdory tomu byla Lotte zbrocená potem. Házela sebou ve své posteli a blouznila. "Draco! Musíme se schovat! Honem!", vykřikovala v nepravidelných intervalech, zatímco její noční košile se měnila v plátěnou zásobárnu slané vody. Její vlasy se při každém výkřiku na pár vteřin rozzářily a pak zase potemněly. Byla to taková podivná, upocená světelná show.

 

 

"No tak, no tak!", šeptal konejšivě Severus Snape a hladil ji po vlhkých vlasech. Vůbec neuvažoval o tom, že by ji vzbudil. Byla vzhůru více než polovinu noci. Nemohla usnout hrůzou. Ta chudinka musela vidět neuvěřitelné věci. Zavřel oči. Kdyby to byl věděl… Nemohl však tušit; nikdo nemohl předvídat, že by zrovna v tu dobu na školu někdo zaútočil.

 

 

Slíbil, že to neudělá. Lotte mu vždycky říkala: "Nechceš, abych na tebe zkoušela hypnózu? Tak mi laskavě nelez do hlavy!" Souhlasil. Jednak se taková dohoda zdála být fér, a také si chtěl otestovat, zda ji bude jeho chráněnka dodržovat. Musí se jí naučit důvěřovat. Až bude studentkou, nebude ji moc hlídat jako teď. Teď ještě mohl každý průšvih nějak ututlat, šikovně zamést pod koberec, ale to nepůjde věčně. Až bude studentkou, nepřivedou mu ji nikdo Lotte do kabinetu, ať si to s ní vyřídí po svém…

 

 

Znovu se ustaraně zahleděl na spící děvčátko. Noční můra zřejmě skončila. Vypadala jako andílek. "Promiň. Musím to vědět.", zašeptal a zavřel oči. Napojil se na její mysl a hledal. Nemusel pátrat dlouho. Dívčina mysl byla tím zážitkem stále tak otřesena, že nebyla s to vzpomínky na tu strašlivou noc vytěsnit. Zhluboka se nadechl a snažil se připravit sám sebe na to, co uvidí. Ta chudinka z toho nespí už celé týdny!

 

 

***

 

 

 

 

Severus Snape se otřásl. Viděl za svůj život už dost hrozných věcí - mrtvoly, mučení… Ale ne jako dítě. Zavřel znovu oči a pokračoval. Musí vědět všechno!

 

 

 

 

"Ne.", vydechne Snape takřka neslyšeně. Zavře oči. Tentokrát, aby se uklidnil. Školu napadli upíři. Je štěstí, že je jeho chráněnka vůbec naživu. Jak dlouho se asi museli schovávat v těch sutinách, zavaleni zakrváceným tělem? Proč nezůstali v pokoji? Narcisa by je zajisté včas odvedla do bezpečí. Ale bylo vůbec tu noc na hradě takové místo? Bezpečné?

 

 

***

 

 

Seděla na kraji synovy postele. Draco stál u okna a zíral do deště venku. "Prostě jsem tam stál a křičel.", vyprávěl potichu zlomeným hlasem. "Lotte mě vzala za ruku a běželi jsme pryč. Nevím kam. Vůbec jsem nevěděl, kde jsme. Netuším ani, proč jsem s ní vlastně chodil." Nahlas si povzdechl.

 

"Draco.", začala Narcisa s něhou.

 

 

"Ne, matko.", přerušil ji syn nečekaně rázně. "Jsem zbabělec.", hlesl a rozplakal se. Nenáviděl se, že to nebyl on, kdo by měl situaci pod kontrolou. On tam jen stál a hystericky ječel jako malá holka. A přitom je jedna malá holka zachránila. Viděla nebezpečí, ale nezaváhala. Tma ji neděsila. Draco byl napůl šílený strachy už předtím.

 

 

"Zachránila ti život, Draco. Měli bychom jí být vděčni.", řekla Narcisa. Také v slzách.

 

"Ano.", přitakal. "Ale otec se nesmí dozvědět, že jsem selhal."

 

 

Narcisa přikývla. Vstala a pomalu došla až k Dracovi. Položila mu ruku na rameno. Cítila, jak se chlapec chvěje pláčem. "Draco.", řekla prosebně. Chlapec se otočil a padl jí do náruče. Oba se otřásali vzlyky, ale pevně se objímali. Málem jeden o druhého přišli.

 

 

***

 

 

Od začátku odmítal, že by kvůli tomu dítěti opustil svůj kabinet ve sklepení. Byl pevně rozhodnutý, že děvčátko bude zkrátka zvyklé spát samo. Uplynulo už několik týdnů od poslední noci, kterou strávil ve své vlastní posteli. Ale nemohl ji tam takhle nechat. Chtěl se sám postarat, aby byla v pořádku. Jen nevěděl jistě, jak toho docílit. Lotte o svých zážitcích odmítala mluvit. Nedivil se. Stačilo, že všechnu tu hrůzu prožívala znovu každou noc.

 

 

Lotte se zase rozkřičela. Chytil ji pevně za ruku a šeptal: "No tak, jsem tady s tebou. Nic se ti nestane." Probuď se, prosím!, zaprosil v duchu. Lotte se jako na povel přestala zmítat a otevřela oči.

 

 

"Severusi! To byla hrůza!", vzlykala a vrhla se mu do náruče. "Neboj se, už je to dobré. Už jsi vzhůru."

 

"Já už nechci, strejdo Severusi.", naříkala a máčela mu hábit slzami.

 

"Na něco přijdeme. Přejde to, uvidíš.", utěšoval Snape svou chráněnku a vlastně i sebe.

 

 

***

 

 

Estelle se ploužila svým prázdným domem. Neměla už na nic sílu. V zoufalé touze po krvi vysála několik krys, které se jí podařilo lapit, ale to nestačilo. Ani náhodou. Cítila se vyčerpaná. Klesla do lenošky a zírala do stropu. Měla šílený hlad. Potřebovala krev. V hlavě jí bušilo a před očima se jí dělaly mžitky. Přece nemůže jít a vysávat lidi. Možná nějaké větší zvíře. Krysa jí vždy dodala sílu tak maximálně na chycení další krysy. Co bude dělat?

 

 

Měla pocit jako by se strop začal přibližovat. No výborně, už začínám mít z hladu halucinace., pomyslela si a zavřela raději oči. V ústech měla sucho. Prsty se zlehka dotkla dlouhých špičáků. Bude je muset využít. Ale kam se vydá na lov? A koho asi tak uloví v tomhle stavu? Vyšla před dům. Tedy spíš se vyplazila. Na jednom ze stromů v zahradě seděla sova s dopisem a z nějakého důvodu se k ní odmítala přiblížit. Estelle se ušklíbla a beze slova na ni namířila svou hůlku. Pták spadl ze stromu jako zralá hruška. Vyhladovělá žena se k omráčenému zvířeti téměř rozběhla. Radost, že konečně bude mít něco lepšího než krysu, jí dodala sílu.

 

 

Lačně se na sovu vrhla. Nejprve ptáku vyškubala peří a pak na ni přiložila dlaň a čekala. Pták se probral a divoce se mu rozbušilo srdce. Estelle nečekala ani vteřinu a zakousla se přímo do místa, kde cítila tep nejsilněji. Sova byla na místě mrtvá. Nestihla vůbec na upírčin krvelačný útok zareagovat. Estelle lačně hltala ptačí krev. Cítila, jak ožívá. Jak se jí vrací síla do svalů a jak jí žilami koluje život. Odhodila nyní již bezkrevnou ptačí mrtvolku a otřela si zakrvácená ústa. Tvář se jí rozzářila. Usmála se. Nebyl to však ten okouzlující tajemný úsměv, jaký mívala dřív. Byl to děsivý krvelačný úsměv.

 

 

"Chachá!", zasmála se nahlas šíleným, děsivým smíchem. "Jde se na lov. Teď si dám něco lepšího.", zaradovala se a mlsně si olízla rty.