Lotte - 41. kapitola

Slunce začínalo pomalu vycházet, když se Estelle probudila na hromadě slámy v koňských stájích. Teď už to byla spíš koňská márnice. Rozhlédla se kolem. Byl to smutný pohled. Měla ale takový hlad! Pohladila vyschlé tělo hnědáka. Bylo jí ho líto, jak tady na ni upíral to své veliké prázdné oko. Jako by jí to vyčítal.

 

Zavrtěla hlavou. Koňská krev jí zjevně nedělá dobře. Zvedla se ze země, oprášila si slámu z šatů a sebevědomě vykročila k východu ze stájí. Najednou se ale zarazila. Nebe venku už dávno nebylo temné a všechny hvězdy zmizely. Okolí stájí zalévalo mdlé světlo vycházejícího slunce. Estelle si zastínila oči předloktím. To snad ne! Každou chvíli sem určitě někdo přijde, aby se postaral o koně, které tu nejen najde mrtvé, ale navíc tu ještě objeví ji. Vykročila nesměla k otevřený dveřím a natáhla paži. Jakmile se ale špičky jejích štíhlých snědých prstů ocitly na denním světle, ucítila pronikavou bolest a na kůži jí naskákaly ohromné puchýře, ze kterých se kouřilo.

 

Schovala se do nejstinnějšího koutku a foukala si na spálené prsty. Takovou bolest dlouho nezažila. "Sakra! Sakra! Sakra!", syčela mezi foukáním, když uslyšela z venku hlasy. Zběsile těkala očima po prostoru. Bude se muset přemístit. Jinak to nepůjde. A raději by měla hned, dokud slunce ještě zcela nevyšlo. Zavřela oči a snažila se připravit na bolest, která ji čekala. Vyděšené výkřiky mudlů, kteří se přišli postarat o své koně, už ale neslyšela.

 

***

 

 

Lotte se celá pomačkaná a rozcuchaná vyploužila ze své ložnice. U jídelního stolu seděl její poručník a šklebil se při popíjení kávy, kterou mu připravil Stanny. Rozespalá malá kouzelnice na něho rozpačitě zamžourala a zamumlala: "Dobré ráno." Snape jí jen pokynul. Z té kávy měl takovou pachuť v ústech, že nebyl schopen na pozdrav odpovědět. Jeho chráněnka ale nevypadala, že by jí to vadilo. Sesula se na židli a nepřítomně koukala někam do prostoru.

 

"Měla by ses jít obléknout."

"Jom.", zahuhlala Lotte mezi sousty. Víc pozornosti mu ale nevěnovala. Snídaně byla pro tuto chvíli zajímavější.

"Myslím to vážně. Přijde, ehm, host. Bude tu zanedlouho a tudíž by bylo vhodné-"

"Jistě.", zabručela Lotte, aniž by nechala Snapea domluvit a odebrala se i s talířem do své ložnice.

"Kam si myslíš, že jdeš s tím jídlem?", křikl za ní Snape, ale Lotte se s odpovědí neobtěžovala. Jen za sebou zabouchla dveře.

Bradavický učitel Lektvarů jen zavrtěl hlavou a vytáhl z hábitu svou hůlku. Namířil ji na zbytek nápoje ve svém šálku a proměnil jej ve whiskey. "To je lepší.", řekl a pořádně si lokl. Litoval, že tu břečku nepřeměnil v něco ostřejšího hned od začátku. Jednak by ušetřil své chuťové buňky utrpení, a jednak něco ostřejšího rozhodně potřeboval. Setkání Salamandry a Lotte vždycky stojí za to.

 

***

 

"Frede! Frede! Vezmi Angelině ten kufr. Ták! A Georgi, ty mu s tím laskavě pomoz!", rozdávala Molly Weasleyová instrukce. "No jen pojď, děvče, budeš spát v pokoji s Ginny. Ginny!"

"Tady jsem, mamko!", ozvalo se Molly Weasleyové přímo za zády.

"Ten netrpělivý tón si laskavě nech od cesty, Ginevro. Raději ukaž tady Angelině svůj pokoj."

"Tak pojď.", kuňkla Ginny směrem k Angelině a s očima v sloup ji vedla po schodech nahoru. Samotná Angelinina přítomnost jí nevadila. Naopak. Vítala přítomnost další dívky v domě. Ale do těch pitomých schodů se jí tedy šplhat nechtělo.

 

Fred a George se zatím vláčeli s těžkým kufrem, funěli a supěli. Jako by nestačilo, že s tou vtěrkou jsou v jedné koleji. Ještě ji musí mít nakvartýrovanou doma. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jejich mamky se potkaly někde na nákupech a daly se prostě do řeči. Paní Johnsonová se zmínila Molly, že se chystá s manželem odjet a budou muset nechat dceru u příbuzných, což se žel Angelině vůbec nezamlouvá. "Kvůli tomu s námi už skoro týden nemluví!", stěžovala si. Molly to samozřejmě nenechalo chladnou a okamžitě nabídla paní Johnsonové, že její dcera může samozřejmě strávit zbytek prázdnin v Doupěti. Když se však paní Johnsonová zdráhala její nabídku přijmout, ale Molly měla naprosto neprůstřelné argumenty: "Místa je u nás přece dost!" nebo "Ale prosím vás, jedno dítě navíc rozhodně zvládnu!"

 

A tak teď byl celý dům vzhůru nohama, než dvojčata vyvlekla Angelinin kufr do příslušného poschodí a než se Angelina vybalila. Její kufr byl obzvláště těžký, protože tam měla už i všechny věci do Bradavic. Její rodiče se měli vracet poslední prázdninové ráno a domluvili se s Weasleyovými, že u nich zůstanou přes noc a druhý den pojedou na nádraží společně. Molly se tetelila štěstím, že bude mít zase jednou dům plný lidí. Jak postupně děti odrůstaly a odjížděly vždy na školní rok do Bradavic, stávaly se její dny delšími a osamělejšími. Ačkoliv třeba Fred a George jí někdy dávali dost zabrat. Raději ještě nakoukla na schodiště, jestli dvojčata ten kufrt skutečně jen nesou a neprovádějí s ním nějaké neplechy, a pak se vrátila zpět do kuchyně chystat večeři.

 

***

 

Z kuchyně bylo slyšet tlumený hovor. Jeden hlas patřil Severusi Snapeovi, o tom nebylo pochyb. A ten druhý? Lotte přitiskla ucho na dveře, ale druhý hlas byl příliš tichý, aby ho rozpoznala. Co se dá dělat. Bude se tedy muset obléct a jít se na toho "ehm, hosta" jít podívat. Vybrala si naschvál červenou sukni a žlutou halenku s kulatým límečkem. To by mu mohlo trochu hnout žlučí. Prohlédla si sama sebe v zrcadle. Ta žlutá nic moc, pomyslela si a vzala do ruky hřeben, aby si rozčesala své dlouhé tmavé vlasy. Bylo to celkem zbytečné, protože jí vlasy držely rovné jako hřebíky, i kdyby si je nečesala celý měsíc.

 

Sebevědomě vpochodovala do kuchyně. "Ahoj zlato.", nervózně se na ni usmála Salamandra.

"Nejsem pro tebe žádné zlato!", vybuchla Lotte. V tu chvíli se jako na povel rozzářily vlasy jí i její matce.

"To by stačilo, mladá dámo.", ozval se důrazně Severus. "Sedni si.", přikázal a ukázal na židli mezi ním a Salamandrou.

 

Lotte se neochotně posadila. Nepřestávala se však mračit. Vzhledem k jejímu bledému obličeji a kruhům pod očima to byl vskutku děsivý výraz. Severus se tvářil, jako by si ničeho nevšiml. Byl už na tyhle Lottiny ksichtíky zvyklý, a tak ho vůbec nevyváděly z míry. Za to Salamandra vypadala dosti nervózně.

 

"Proč tu je?", zabručela Lotte jako by její matka vůbec neseděle takřka vedle ní.

"Musíme si promluvit.", odtušil Snape klidně. Salamandra nevydala ani hlásku.

"S ní mluvit nechci.", odsekla Lotte.

"Nejsem si vědom, že bych ti dával na výběr."

 

Malá kouzelnice se zakabonila a svezla na své židli tak nízko, že málem celá zmizela pod stolem. Snape dělal, že to nevidí. Narozdíl od Salamandry ho veškeré Lottiny provokace nechávaly chladným. Ta by nejradši svou dceru zasypala pokyny a radami. Musela však již dříve souhlasit se Snapem, že bude lepší, když se bude při rozhovoru držet tématu a všechna tato svá nutkání potlačí. Beztak na ni bude naštvaná už jen proto, že s ní musí sedět u stolu. Tak proč přilévat olej do ohně?

 

"Ehm, dobře.", začala Salamandra potichu a Lotte demonstrativně obrátila oči v sloup. "No, tady profesor Snape mi řekl o tvých nočních můrách."

 

Lotte neřekla nic, jen vrhla na Severuse nenávistný pohled. Oplatil jí to ledovým pohledem. Lotte se tedy raději otočila zpět ke své matce. "To bude zase přednáška.", pomyslela si.

 

"Zkrátka a dobře, je potřeba s tím začít něco dělat." Salamandra sebrala odvahu a promluvila teď mnohem pevnějším hlasem. "Jelikož lektvary tady pana profesora nezabírají, budeš muset podstoupit-"

 

"Ani náhodou!", přerušila ji Lotte a utekla k sobě do pokoje. Neměla vůbec tušení, co by to vlastně měla podstoupit, ale bylo jí to jedno. Už proto, že to navrhuje ona, její rádoby máma, tak s tím nesouhlasí. A vůbec ji to nezajímá! Zabouchla za sebou dveře tak prudce, až se její domácí skřítek Stanny přišel nervózně optat, zda je vše v pořádku, neboť měl tak trochu pocit, jako by jejich byt zasáhlo zemětřesení. Severus Snape ho odehnal prudkým gestem a upřel své studené černé oči na Salamandru.

 

"Půjdu za ní.", oznámila mu dívka suše a prošla dveřmi Lottiny ložnice.

 

Severus Snape si opřel čelo o dlaně a zavřel oči. Tohle je naposled, co té káče vyhověl. Nemá to smysl. Jeho chráněnka s ní asi nikdy už mluvit nebude. Teď bude ještě tak akorát naštvaná na něj a bude s ní pěkně těžké pořízení. Salamandra Lendwirtová je jen duch. On je poručník ustanovený Odborem péče o nezletilé kouzelníky Ministerstva kouzel. Konec tečka. Vstal, aby si udělal kávu. Už ani nevěděla, kolikátá to za dnešek je. Nějak ten řev z vedlejší místnosti přežít musel.

 

***

 

Dopadla do své ložnice. Těsně minula postel. Rozplácla se zemi jak široká, tak dlouhá. Hned se ale zase skulila do klubíčka. Měla pocit, jako by ji někdo zaživa stahoval z kůže. Po celém těle měla popáleniny. Svíjela se v bolestech a proklínala všechno, co jí jen přišlo na mysl. Potřebovala pomoct. Jenže nemá ani sluhu. Začala mumlat jediné zaklínadlo pro hojení, na které si byla schopná vzpomenout. Puchýřů se sice nezbavila, ale podařilo se jí trochu zmírnit bolest. Alespoň natolik, aby mohla vstát.

 

Posadila se na postel a pomalu vylovila hůlku z rukávu. Měla pocit, že u toho asi vypustí duši. Musí do budoucna vymyslet jiné místo pro ukládání hůlky. Znovu v duchu proklela svou hloupost a pouhým mávnutím otevřela skříň. Přemítala, v jakých šatech by jí mohlo být asi tak nejsnesitelněji. Těžký chlupatý samet nebyl zrovna ideální volba pro její silně poraněnou kůži. Mávala hůlkou a znuděně si prohlížela šaty. Stejně ji v nich nikdo neuvidí. Tak co záleží na tom, které si vybere?

 

S námahou si vysvlékla těžké šaty a vyčerpaně klesla zpět na postel. Měla pocit, že už nikdy nedokáže znovu pohnout. Bude tu takhle ležet, dokud nenastane konec světa. Saténové povlečení příjemně chladilo. Vlastně jí takhle bylo mnohem lépe než v šatech. Prostě takhle bude ležet, dokud se trochu nezotaví. Kéž by. Bez přísunu krve se zotaví sotva. Ale copak si v tomhle stavu dokáže nějakou opatřit? Možná by tak mohla někde na půdě omráčit nějakého netopýra. Trvalo by to věčnost, než by se dala zase dohromady.

 

Potřebovala někoho požádat o pomoc. Byla tu jen jedna osoba, kterou mohla kontaktovat. Do toho se jí však absolutně nechtělo. Věděla ale, že pokud ji někdo bude umět pomoct, bude to on. Vincentius.

 

***

 

Severus seděl nehnutě už několik minut a poslouchal křik z Lottiny ložnice.

 

"Jen jsem o tebe měla starost! To matky dělají!"

"Jistě! Pokud nejprve nestráví několik let tím, že se tváří, že vůbec matky nejsou!"

"Za to už jsem se ti omlouvala už tisíckrát! Neumíš si představit, jaké to pro mě bylo! Jsem jenom člověk!"

"Ne, to teda nejsi! Jsi mrtvá!"

 

Salamandra proletěla kolem Severuse takovou rychlostí, že stačil stěží otevřít pusu, natož aby něco řekl. Vzápětí okolo něho prosvištěla Lotte s talířkem v ruce a mrskla s ním do dřezu takovou silou, že se rozletěl na kusy. Zůstala stát a zírala na bílé ulepené střepy.

 

"Lotte."

"Nechci o tom mluvit. Ani o mých nočních můrách, ani o mý nemožný mámě.", odpověděla mu hlasitěji, než zamýšlela a hrnula se ke dveřím.

"Kam jdeš?", ptal se zmateně její poručník.

"Do sovince."

"Proč?"

"Chci poslat sovu."

"Vážně?", ušklíbl se Snape.

"Chci napsat dopis svým přátelům. Stačí?"

"Dobře. Ale odpoledne si promluvíme." Severus neměl potřebu tady Lotte držet. Sice s ní měl v plánu probrat pár věcí, ale v tomhle stavu by toho z ní beztak moc nedostal. Přesto ale do začátku školního roku zbývaly už jen dva týdny. Nemohl to tedy odkládat víc, než bylo nutné.

 

"Jistě.", odsekla zase Lotte, ale už o poznání klidnějším hlasem. Neměla vůbec náladu o čemkoliv mluvit, navzdory tomu se ale zoufale potřebovala vypovídat. A kdo jiný by s ní dokázal sdílet rozhořčení z hádky s její pitomou matkou než její přátelé?