Lotte - 42. kapitola

Už hodiny ležel v posteli a pozoroval strop. V tuto chvíli již znal každičký detail. Kdyby uměl kreslit, byl by dokázal strop jejich ložnice přenést na papír, aniž by na něj jedinkrát pohlédl. Zavřel na pár vteřin oči a snažil se představit si, co jeho kamarádka asi v Kruvalu prožila. Muselo to být neuvěřitelné místo. Obrovské temné dobrodružství. Co všechno se mohlo skrývat v tamních učebnách? Magie, která by v Bradavicích sotva někomu byť jen přišla na mysl. Ne, že by se snad chtěl stát černokněžníkem. Doufal spíš v kariéru profesionálního hráče famfrpálu.

 

Znovu se vrátil v myšlenkách k Lotte. Poslední veselý dopis o tom, co provedla Draco Malfoyovi a jakou knížku tajně štípla v knihovně, aby si ji v noci mohla v klidu přečíst bez dozoru své tety Narcisy, přinesl Errol těsně před koncem školního roku. Od té chvíle se intervaly Lottiných odpovědí prodlužovaly. Z jejích řádek se tak nějak vytratil život a energie. Jeho bratr si to vždycky jen přečetl, zakroutil hlavou a řekl: "Odepíšeš jí ty? Já už vážně nevím, co se na tohle dá říct." Teď zavrtěl hlavou on. No co asi, znovu vyjádřit lítost a pokusit se z té bláznivé holky vytáhnout, co se sakra stalo. Už se ptal Ginny, dokonce i té otravné Angeliny, ale ani jedna mu nedokázala poradit. Na otázku, jak vytáhnout z kamarádky, co ji žere (aby to neznělo moc útlocitně), odpovídaly jen pokrčením ramen. Nic moc.

 

"Mohl bys už laskavě přestat přemýšlet, Freďáku?", ozval se najednou nakvašeně jeho bratr. "Víš, že nemůžu spát, když ty nemůžeš spát!"

"Nekecej!", vydechl Fred naoko šokovaně, předstíraje, že se dozvěděl něco naprosto neuvěřitelného a objevného.

"Vtipný.", zavrčel George a otočil se čelem ke zdi, že se bude dál marně pokoušet usnout. Nakonec se mu však bratra zželelo a obrátil se zpět: "Hele, mně je jí taky líto. Bejvala s ní sranda. Kdo ví, co se tam muselo stát, když to s ní takhle zamávalo. Až se vrátíme do školy, zajdem za ní při první příležitosti a všechno to z ní nějak vymámíme. Stačí?"

"Jo, asi jo.", zabručel Fred a zavřel oči. "Tři, dva, jedna. Spi, vole!", poručil si v duchu.

"Dobrou, Freddie.", zašeptal George a začal se pomalu propadat do snové říše.

 

Fred si ještě chvíli v hlavě přehrával úryvky Lottiných dopisů. Nešlo mu to do hlavy. Poslední dobou už psala skoro nesmysly. Třeba ji v tom Kruvalu někdo uřknul. Nebo už jí měl Snape plné zuby, a tak jí něco přimíchává do jídla, aby tolik nedováděla. Co když ji ten starej umaštěnec tráví? Vyvalil oči do tmy.

 

"Já normálně slyšim, jak ti to v tý hlavě šrotuje!", ozvalo se ze tmy z druhé strany místnosti.

"No jo, dobrou!", odsekl Fred a konečně usnul i on.

 

***

 

"Ještě kousek, ještě kousíček.", povzbuzovala Estelle sama sebe. Ležela v posteli už několik dní a její stav se nezlepšoval. Puchýře na sluncem popálené kůži jí popraskaly a rány jí začínaly nepříjemně mokvat. A taky slabě zapáchat. Jako by tu tlela zaživa. Pokud se její upíří existence dala nazvat životem. Možná proto se její lékouzelnické snahy míjely účinkem. Nyní se však už několik minut pokoušela své lůžko opustit. Musí prostě něco udělat. Cokoliv. Zabít krysu, netopýra nebo třeba i mouchu. Moment, hmyz asi nemá krev. Na chvilku se vážně zamyslela nad otázkou, zda mouchy a jiná hmyzí stvoření mají krevní oběh. V tu chvíli se ale také přestala soustředit na svou úpornou snahu vstát a dopadla zpět do postele.

 

"Do baziliščí prdele!", zaklela. Už seděla! Na cestě ke svému cíli byla zajisté víc než v polovině. A teď musí začít znovu.

 

"Dobrá, pokus číslo dvě.", řekla odhodlaně. Zvykla si mluvit v domě nahlas, i když vlastně nebylo s kým. Byla přesvědčená, že jí to pomůže zachovat si zdravý rozum. Snad. Tentokrát vynaložila veškerou svou energii a soustředění na to, aby se dokázala zvednout z postele. Nic ji nesmí rozptýlit. Ať už fyziologie hmyzu, nebo cokoliv jiného.

 

Její usilí tentokrát přerušilo něco jiného. Ode dveří pokoje se ozvala rána. Znělo to jako taková menší exploze. Ve dveřích se objevila vysoká štíhlá postava v kápi, kolem níž vířil šedočerný zářivý prach. Estelle leknutím střelhbitě vyskočila na nohy a zuřivě těkala očima po místnosti. Hledala hůlku. Neměla ponětí, kde ji má. Proboha! Určitě je ještě v šatech! Bolesti navzdory se rychle sklonila k šatům a překotně se v nich přehrabovala, aby hůlku našla. Že má na sobě jen spodní prádlo, to si ještě pořád nestačila uvědomit. Hůlku stále ne a ne v té záplavě sametu objevit.

 

"Už se ani nehni, hnilobo!"

 

Estelle strnula. Neodvažovala se téměř ani dýchat. Pro samé překvapení a zmatek ani nepomyslela, že by si nečekaného návštěvníka prohlédla. Strnula tedy skrčená nad zmuchlanými šaty a čekala. Jak z ní postupně vyprchával adrenalin, začínala se ozývat bolest. Když v panice lovila hůlku v šatech, necítila nic. Teď měla pocit, jako by jí celé tělo vzplálo. "Kdo-?", zasípala, víc ze sebe ale nedostala. I promluvit se zdálo být smrtelně namáhavé.

 

"Copak jsme prováděli, vaše jasnosti?", uslyšela známý hlas plný posměchu.

 

Pomalu otočila hlavu ke dveřím. "Tys mi tak chyběl ke štěstí, ty hajzle!", pomyslela si a věnovala Vincetiovi pohled plný nenávisti.

 

***

 

Výjimečně bylo venku krásně. Slunce zalévalo školní pozemky svým jasem jako by se snažilo dohnat poslední týdny, kdy bylo schované za těžkými tmavými mraky. Lotte však o světlo nestála. Zatáhla závěsy, světlo ji bolelo do očí. Byla neskutečně unavená. Měla pocit, že už se dobře nevyspala snad věčnost. Každou noc znovu a znovu prožívala hrůzu a úzkost. Viděla kamenné chodby zalité krví, prázdné oči mrtvých studentů, bledá těla příšer s dlouhými špičáky.

 

Ještě ke všemu měla na krku toho blonďatého usmrkance. To on ji měl ochraňovat! Kdyby tam byla s Fredem, ten by se choval určitě úplně jinak. A George taky! Co je jí platné, že jí Draco celé prázdniny posílá děkovné dopisy a balíčky sladkostí. To jí těch příšerných snů nezbaví. Severus už do ní taky nalil kde jaký odporný patok, a nic. Noční můry si vesele pokračují dál. Všechny ty příšerné vzpomínky se jí vryly do paměti příliš hluboko.

 

Vytáhla krabici s dopisy od dvojčat, svých jediných přátel, a začala si jeden po druhém pročítat. Všimla si, že poslední dobou se ve psaní dopisů přestali střídat. Navzdory tomu, že i jejich vlastní matka je nedokázala od sebe rozeznat, písmo měli tak odlišné, že to bilo do očí. Fredovo písmo bylo úhlednější, takové klidné a srovnané, ale přesto živé a plné energie. Za to George snad psal nohou. Jeho písmo bylo chaotické, neforemné a Lotte vyloženě odpuzovalo. Vůbec jí nevadilo, že ty jeho hieroglyfy už nemusí luštit. Když se nad tím tak zamyslela, měla vlastně raději i Fredovu tvář. Jeho rysy byly takové vyváženější než Georgovy. Nechápala, jak si je pořád všichni pletou. Vždyť to bylo zcela evidentní! Georgův měl větší nos a oči měl také jinak posazené. "George je vlastně taková parodie na Freda.", pomyslela si Lotte, usmála se a odložila silně ohořelý dopis stranou. Dvojčata nezapomínala dopisy vždy nějak "okořenit".

 

Z rozjímání ji vyrušilo zaklepání. "Dveřmi!", křikla a odložila dopisy stranou. Do místnosti vstoupil její poručník v doprovodu nějaké ženy s úzkými hranatými brýlemi a přísným výrazem. Lotte rázem strnula a snad i přestala dýchat. A je to tady! Přítomnost téhle ženské nevěstí nic dobrého. Buď ji odvede do blázince nebo do sirotčince. Jejich pohledy se střetly. Žena měla šedé oči, z nichž čišel chlad a zákeřnost. Lotte se skoro zatmělo před očima. Říct ta ženská, že si ji přišla dát k večeři, uvěřila by jí to.

 

"Ahoj drahoušku.", pravila náhle žena sladce, usmála se od ucha k uchu a odhalila sadu drobných a nepřirozeně hranatých zubů. Lotte si myslela, že nic horšího než masakr v Kruvalu nikdy neuvidí. Nicméně úsměv téhle ženské byl všem příšerám silnou konkurencí.

 

Severusi Snapeovi přeběhl mráz po zádech z toho přeslazeného tónu a na okamžik se mu zkřivila tvář znechucením. Potlačil chuť zvracet a odkašlal si. "Ehm, Lotte, rád bych ti někoho představil."

 

Lotte zachvátila čirá hrůza.

 

"Tohle je Amnesia Koliński. Bude na tebe dohlížet v době, kdy se budu věnovat svým ostatním povinnostem."

 

Lotte se dosud nedokázala pohnout. Noční můra v přímém přenosu. Teď by snad raději jela zpět do Kruvalu.

 

"Ahoj zlatíčko.", zaševelila ta děsivá žena.

"No tak, Lotte, zapomněla jsi snad na slušné vychování?", napomenul ji Snape.

 

"Ale ne, samozřejmě.", blekotala Lotte. Neochotně došla ke své nové opatrovnici a podala jí ruku. "Moc mě těší, paní Koliński.", řekla zdvořile a pomyslela si, že to je asi největší lež jejího života. Rozhodně nepotřebovala další dozor a ještě od takové babizny.

 

"I mně velice těší, má drahá. A žádám tě, abys mě oslovovala slečno.", řekla o poznání méně vřele a dodala už opět se sladkým úsměvem: "Nikdy jsem se totiž nevdala, abych se mohla starat o takové malé kouzelné tvorečky jako jsi ty."

 

"Tak na tohle káva stačit nebude.", pomyslel si Snape. "Nechám vás tu chvíli o samotě, abyste si mohly popovídat.", řekl nahlas a spěšně opustil ložnici své chráněnky.

 

"Ne! Nenechávej mě s ní tady!", kričela Lotte v duchu. "Co když mě sežere?"

 

***

 

Molly Weasleyová pobíhala po domě a marně se snažila sehnat všechny své ratolesti dohromady. Do začátku nového školního roku zbývalo něco málo přes týden, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na nákupy. Angelina sice už měla nakoupeno, ale nemohli ji přeci nechat samotnou v Doupěti, takže zkrátka musela jet s nimi. Vlastně se těšila, měla s sebou nějaké peníze a doufala, že by si mohla poprvé něco koupit úplně sama. Líbilo by se jí koupit si něco na sebe. Nějaký výrazný kousek, kterým na sebe strhávala pozornost. Hlavně Fredovu pozornost. Většinu času u Weasleyových trávila promýšlením všelijakých taktik, jak se s Fredem sblížit. Toho však mnohem více zajímalo, co píše ta bradavická holka. A ještě od ní chtěl rady, jak by mohl Lotte pomoct. Co na ní vidí?

 

Teď už ale všichni stáli u krbu a pan Weasley se snažil dopočítat, zda někdo nechybí. Charlie tomu říkával "rodinná inventura", když ještě bydlel v Doupěti. "Kde je sakra George, Frede?", osopil se na George jeho otec.

 

"Asi ještě smolí dopis pro Lotte, mamko.", ušklíbl se George.

"Tak pro něj dojdi, Georgi, buď tak laskav.", odpověděl mu trochu podrážděně pan Weasley a s povzdechem zakoulel očima, zatímco George vybíhal schody, které vrzaly a skřípěly jako by to měla být jejich poslední hodinka.

 

Angelina se zachmuřila. Lotte, Lotte, Lotte. Celé dny poslouchá jen, jak "Lotte tohle." a "Lotte ono." Aby se z ní náhodou nepominuli, jeden jako druhý. Když viděla ten stoh pergamenů, které měli na okně v ložnici, chtělo se jí brečet. Byla tak naštvaná, že nechala explodovat lahvičku s inkoustem. Nebylo to schválně, prostě se neovládla. Nechala v tu chvíli dvojčata dvojčaty, ať si s tou spouští poradí, jak chtějí, a s obrovskou kaňkou na tváři utekla do koupelny. S tou nánou si posílají jednu sovu za druhou a jí odpověděli sotva dvakrát nebo třikrát za celé prázdniny. Nebylo to fér.

 

***

 

"Ukaž mi seznam jídel na příští týden, skřítku!", poručila slečna Koliński Stannymu tak bezpodmínečným tónem, že i Lotte se vyrovnala do pozoru.

 

"Co-co prosí-sím?", koktal skřítek s vyvalenýma očima. I Lotte se tvářila značně zmateně.

 

"A jak tedy hlídáte, zda složení a kvalita stravy odpovídá potřebám kouzelnice ve vývinu?", zeptala se slečna Koliński káravě a upřela na nebohého Stannyho nesmírně vyčítavý pohled.Skřítek však nevydal ani hlásku. Člověk by řekl, že sluha zvyklý přijímat rozkazy od Severuse Snapea se jen tak něčeho nezalekne. V tomto okamžiku by však Stanny dal přednost celé armádě Snapeů před touhle babiznou.

 

"Do večera chci mít na stole tvůj návrh skřítku.", dodala Amnesia chladně. Stanny jen roztřeseně přikývl a pelášil pro brk a pergamen.

 

Lotte začala nenápadně couvat ke své ložnici, ale bylo pozdě. Amnesiina pozornost už se obrátil na chudáka malou kouzelnici. Žena roztáhla opět ústa do širokého úsměvu a rádoby sladce se zeptala: "Tak co, pusinko, ukážeš mi svoje hračky?"

 

 

"Jistě.", odpověděla jí Lotte přiškrceným hlasem a hlasitě polkla.