Nevzdávat se 1

Útěk. To jediné, na čem teď záleží. Mechanicky zvedat nohy a snažit se nespadnout. Nevnímat píchání v boku a krátící se dech. Už to není daleko.

Dovolila si podívat se přes rameno. Vojáci, kteří ji pronásledovali, byli kus za ní. V brnění se prostě neběhá tak dobře. Usmála se.

Jeskyně, kam si se Zilem chodívali hrát, nebyla už daleko. Musí se tam dostat tak, aby ji vojáci neviděli. Poslední zatáčka a smykem do úzké prolákliny u země. Přitiskla se ke zdi jeskyně a tiše dýchala. Poslouchala, jak se okolo prohnali vojáci.

Svezla se do kleku a po čtyřech dolezla hlouběji. Pod rukama ucítila koženou pochvu svého meče. Takže Zil sem opravdu donesl výzbroj a zásoby. Posadila se ke stěně jeskyně, opřela se a zavřela oči. Kde se to celé tak pokazilo?

Možná, když tehdy zemřeli rodiče? Bylo to jen pár let a ze Zilem to vcelku spolu zvládali. Tak tehdy ještě ne. Nejvíc se to pokazilo, když přišla ta nabídka k sňatku. Ten elf byl ze šlechtické rodiny blízko císaři. A ona, i když také ze šlechtické rodiny, byla bez rodičů. Spousta lidí by řekla nabídka snů, ale ten elf… Nelíbil se jí, byl hrubý, choval se arogantně a pro ránu nešel daleko. Představa takového manžela jí děsila. Proto nabídku odmítla. A tam začaly problémy, které vyvrcholily dnešním útěkem.

Musí tu na Zila počkat. Slíbil, že přijde. Neměli se rozdělovat. Sice tím odlákal část vojáků, ale co když mu ublíží? Umí dobře bojovat, ale těch vojáků bylo hodně.

Opřela si hlavu o skálu a poslouchala. Počká tu na něj. Až Zil přijde, určitě bude mít nápad, co dál. Vždycky věděl, co dělat.
Když se s trhnutím probudila, venku už byla tma. Rozhlédla se. Zil tu nebyl, ale vojáci naštěstí taky ne. Příště už nesmím usnout takhle hloupě, pomyslela si. Dolezla po čtyřech ke vstupu do jeskyně a rozhlédla se. Nikde nikdo. Vrátila se zpátky a vzala si něco ze zásob, které tam Zil nechal. Byl umanutá na něj počkat.

Čekala týden. Ven chodila jen v noci a jen na chvíli, aby ji nikdo neviděl. Zásob bylo dost a ona stejně neměla chuť jíst, proto jich ještě hodně zbylo. Celý týden doufala, že se Zil ukáže. Že je v pořádku. Když se ani po týdnu neukázal, dopadla na ni skutečnost, že zemřel. Jen proto, aby ona mohla utéct. Zase jí ochránil. Věděla celou dobu, že se to mohlo stát, ale chovala si v srdci naději, že vojáky obelstil nebo přepral. Ve chvíli, kdy si připustila, že to tak pravděpodobně nebylo, skulila se v jeskyni do klubíčka a rozbrečela se.
Když se k večeru probudila, smutně se rozhlédla po jeskyni a s povzdechem si začala balit věci. Nemá smysl tu zůstávat. Meč připnout k pasu, luk se šípy na záda a vak se zásobami taky na záda. Nepraktické, ale bez koně se toho moc vymyslet nedá.

U východu z jeskyně se zamyslela. Kam dál? Kam má jít? Mezi elfy je teď za psance.

Zapletla si vlasy do copu, aby jí nepřekážely, a vylezla ven. Je jedno, kam půjdu, hlavně pryč odsud, pomyslela si a vykročila pryč od města. I v noci musí dávat pozor na vojáky, proto bedlivě naslouchala každému zvuku.

„Až se dostanu do lesa, budu v bezpečí,“ pošeptala si pro sebe. Les byl ovšem ještě daleko a ona nesměla polevovat v ostražitosti.

Ve chvíli, kdy končilo skalnaté podloží a začínala cesta, se zastavila. Nesmí po sobě zanechávat stopy, nebo aspoň co nejméně. Po rozhlédnutí a zvážení možností se vrátila kousek zpět a vylezla na blízkou skálu. Věděla, že skály zasahují až do lesa. Opatrně a potichu po nich poskakovala, dokud neměla na dosah první stromy.

Elfové sice už dlouho žijí ve městech a vládnou císařství, její otec ale našel zálibu v přírodě a dovedl k tomu i Selenu a Zila. Při vzpomínce na staršího bratra jí do očí vyhrkly slzy, rychle je však zahnala. Bude muset postupovat dál a hledat vhodné místo, kde se schovat kvůli odpočinku. Byla sice tma, ale elfové mají, kromě výborného sluchu, i skvělý zrak, proto pro ni nebylo těžké najít si vhodnou větev, odhadnout vzdálenost, odrazit se a přeskočit na ní.

Větev jí bez problémů udržela a Selena uznala, že tento způsob cestování bude zatím nejlepší. Vzhledem k životu ve městech elfové zlenivěli, a proto ji vojáci pravděpodobně v korunách stromů hledat nebudou. Pokud si samozřejmě dá pozor a neupozorní na sebe.

Při východu slunce už byla kus cesty od jeskyně a svého města. Vyšplhala ještě víc do koruny a ohlédla se. Vellanal se leskl v dálce. Hlavní město císařství, kde spolu, údajně v míru a harmonii, žili elfové a lidé. Vyrůstala tam, ale nyní ji zbyly jen hořké vzpomínky.

Už chtěla slézt níž a pokračovat, když si všimla skupinky vojáků, která jela jejím směrem. Schovala se za větve a poslouchala.

„Sám císař nařídil, že ji máme najít.“

„Dobře, ale už je to týden, ta holka je dávno pryč.“

„Nikde po ní nenašli stopy, které by naznačovaly, že opustila skály.“

„Ale ve skalách ji taky nenašli.“

„Uvědomuješ si, že za takovéhle pochybování o rozhodnutí císaře, tě můžou degradovat?“

„Klid. A co s ní máme udělat, když ji najdeme?“

„Teoreticky je povoleno ji zabít, ale v příkazu bylo, že pokud ji přivedeme živou, dostaneme ještě odměnu navíc.“

Jejich konverzace pokračovala, ale to už se Seleně ztratili z doslechu.
Takže po mě pátrají dál a na místě mě můžou zabít. Úžasný. Musím co nejdál od města.

Opatrně pokračovala v přeskakování ze stromu na strom. Jako způsob cestování to ovšem bylo únavné a kolem poledne už neměla síly. Po rozhlédnutí uviděla kousek dál převis, který byl natočen tak, že pod něj od cesty nebylo vidět.

Vděčně sešplhala ze stromu a opatrně k převisu došla. Pořád to mohlo být něčí doupě nebo nora. Žádné zvíře tam ovšem nebylo, proto zalezla co nejdál ke stěně a rychle usnula.