Nevzdávat se 2

Probudily ji noční zvuky lesa. Najedla se ze zásob a znovu se vydala na cestu. Dovolila si jít vedle cesty, doufala, že kdyby znovu jeli vojáci, uslyší je. Stále se pohybovala v lese, který znala z výletů s tátou, ale tušila, že příští den už bude natolik daleko, že se dostane do části lesa, kde to nezná. Občas tamtudy projížděli při cestě za příbuznými, ale na výlety pěšky už to bylo daleko. A táta říkal, že to tam není tak zajímavé.

V duchu děkovala Zilovi, že ji přesvědčil, ať k soudu nechodí v šatech. Přemluvil ji, ať si vezme to, v čem chodili ven – kožené kalhoty, vysoké boty a košili. Věděl, že bude muset utéct. Říkal jí to. Jen ona tomu do poslední chvíle nevěřila.

Zahnala vzpomínky, teď na to nebyl čas. Až se dostane daleko od města, od soudce a císaře, bude moci za bratra pořádně truchlit a vypláče se. Teď ale nemůže, jde o přežití. Její pozornosti se ale dožadovala ještě jiná myšlenka – kam chce jít? Žádný elf ji u sebe neschová a u příbuzných by ji vojáci hledali.  Pokud je na její hlavu vyhlášená odměna, může ji zabít kdokoliv, elf i člověk. V lese je bezpečno, ale nemůže se do konce života schovávat… nebo ano?

Myšlenku zapudila. Teď ne, teď na to není čas. Až mezi ní a městem budou aspoň dva týdny cesty, pak začne přemýšlet, kam dál.

Za rozbřesku zastavila a rozhlédla se. Nebyla unavená, potřebovala zase nahoru do stromů a schovat se. Příhodný strom se našel, vyšplhala na něj a pokračovala v cestě. Za pár hodin okolo projela skupinka vojáků, žádné informace od nich ale neslyšela, nemluvili. Pár hodin po průjezdu první skupinky začala přemýšlet o slezení na zem. V tu chvíli se ovšem objevila druhá skupina vojáků. Taky nevedli žádný rozhovor. Když chvíli po nich projela i třetí skupina, Selena znervózněla.

Možná bych se neměla držet cesty, je jich tu moc.Podívala se směrem hlouběji do lesa. Byla v té části, kde už to neznala a dál od cesty se jí nechtělo, ale bylo to tam bezpečnější… Potichu slezla ze stromu a rozeběhla se dál mezi stromy. Ohlížela se, aby zjistila, kdy už neuvidí cestu. V tu chvíli z cesty nebude vidět ani ona. A pokud nebude vidět z cesty, už si nemusí hrát na veverku, ale může zůstat dole na zemi. Věděla, kam cesta vede, proto jí kopírovala mezi stromy.

Odpoledne padala únavou, byla na nohou už moc dlouho. Našla strom, jehož větve se dotýkaly země a lehla si pod ně. Usnula okamžitě.

Probudilo ji houkání sovy, která se usadila kousek nad ní. Byla tma a na Selenu padla zima. Košile měla dlouhé rukávy, ale tuto noc to zřejmě nebude stačit. Prohrabala vak se zásobami a našla úplně na dně plášť. Koukala na něj a nechala volně stékat slzy. Zil očividně myslel úplně na vše. Postaral se o to, aby jeho malá sestřička měla co jíst, aby jí nebyla zima a měla se čím bránit. A sám potom zemřel. Zabořila tvář do pláště a plakala.

Pak však houkání sovy ustalo. Selena zvedla hlavu a zaposlouchala se do noci. A uslyšela kroky. Byly blízko. Stočila se do klubíčka a snažila se dýchat co nejtišeji.

Zamyslela se. Kdo se může v noci potulovat lesem? Nemohl… nemohl by to být Zil? Že by nějakým zázrakem přežil a našel mě? Opatrně vykoukla mezi větvemi. Viděla kousek od stromu boty. Ale Zilovy určitě nebyly. Stáhla se zpátky a doufala, že dotyčný brzy odejde. Podle pohybů rozhodně nešlo o elfa. I přes své zlenivění a pohodlný život si elfové zachovali jistou ladnost pohybů. Toto sice byly pohyby někoho, kdo to v lese zná, ale stále to byl člověk.

„Zase nic, říkal jsem ti, že je to oko položený špatně!“ Ozvalo se naštvaně.

„Ne, není! Něco by se třeba i chytlo, kdybys nebyl krkna a dal tam nějakou
návnadu.“ Zavrčel někdo nazpět. Přišlo to ze směru, kam Selena ze svého úkrytu neviděla.

„Mám obětovat jídlo, abych chytil jiný jídlo? Ta zvěř je dost hloupá na to, aby se chytila sama.“

„Tak to oko zase schovej a jdeme. Vrátíme se sem zítra v noci.“ Zašustilo listí a kroky se začaly vzdalovat.

Takže pytláci. A chytáte do nastraženého oka? To je kruté.

Selena počkala, až se kroky úplně ztratí. Vylezla z úkrytu a nastražené oko našla. Bylo drátěné. Rozmotala ho a drát si vložila do vaku.Třeba se ten drát bude hodit.

Vzala si věci a vydala se dál na cestu. Nebylo příjemné spát někde, kde se pohybují pytláci.

Když vyšlo slunce, dovolila si zajít ještě hlouběji do lesa. Občas vylezla na strom, aby se podívala, jestli se drží cesty, a pokračovala dál. Žádné jiné lidi v lese nepotkala, ani nastražené pasti.

Kolem poledního přišla na problém – v lahvích s vodou už nic nezbývalo a poblíž nebylo vidět nic, z čeho by se daly doplnit. Věděla, že jim táta jednou vysvětloval, jak vodu v lese nalézt, ale tehdy byla moc zaneprázdněná škádlením Zila.

Odsunula vzpomínku na bratra a přemýšlela, jak vodu najít. Mohla by sledovat zvířata, někde pít musejí, ale to by bylo na dlouho a riskantní. Vylezla na nejbližší strom a rozhlédla se.To jsou kachny támhle? Vypadá to tak… A přistávají! Tam snad bude voda.

Slezla ze stromu a rozběhla se zapamatovaným směrem. Otec jim vždy říkal, že v lese se musí dávat velký pozor na to, co je zrovna pod nohama a před nimi. Tuto lekci si ovšem taky Selena přesně nepamatovala. Proběhla keřem a šlápla do prázdna. Skutálela se ze svahu a zastavila se kousek od břehu potoka.

„Tak doufám, že tohle nikdo neviděl,“ ušklíbla se a vyhrabala se na nohy. Zkontrolovala, jestli si nepoškodila pádem zbraně a z vaku vyhodila pár rozmačkaných potravin. Oprášila si oblečení a klekla si k potoku. Koukal na ni její obraz, ale nepoznávala se. Dlouhé černé vlasy měla plné jehličí a prachu, obličej špinavý a pod očima ohromné kruhy. Vyzáblé tváře už byly jen třešnička na dortu. Když ještě chodila na plesy a do společnosti, byla schopná sedět před zrcadlem hodiny, líčit se, česat se, jen se na sebe dívat, … A teď?