Nevzdávat se 3

Povzdechla si, vytahala z vlasů největší kusy jehličí a opláchla si obličej. Přemýšlela i nad umytím vlasů, ale ten den bylo chladno, nechtěla pobíhat po lese s mokrou hlavou. Naplnila lahve, oprášila plášť a vstala.

„Kudy dál? Mám jít podél potoka, abych zase na poslední chvíli nehledala vodu nebo se držet cesty?“ Přemýšlela nahlas.

Vylezla zpět na svah, ze kterého se skutálela a vyšplhala na nejbližší strom. Při pohledu na cestu zjistila, že kam až dohlédne, potok i cesta vedou souběžně. Když tedy půjde proti proudu a bude průběžně kontrolovat směr cesty, mohla by se potoka zatím držet. V tuto chvíli se to zdálo bezpečnější.

Nejjednodušší bude jít přímo po břehu. Svah ji bude částečně krýt a nabídne možnost rychlého schování. Od vody nebezpečí nehrozí, potok je tak mělký, že by jím neproplul ani nejmenší člun. Možná by si konečně mohla i k večeři dát něco teplého, když je takový kus od cesty. Kouř z ohně by nemusel být vidět, případně může oheň nějak schovat.

V podvečer začala hledat vhodné místo na přespání. Kousek dál stála vrba, jejíž šlahouny dotýkající se vody vytvářely pěknou skrýš. A oheň taky vidět nebude.
Odložila si tam věci a šla s lukem lovit. Nejlepší bude chytit rybu, nechtělo se jí stahovat velké zvíře. Lovit ryby lukem je trochu složité, ale prut s sebou neměla. A vyrábět si ho? Ne, teď ne…

Večeře ji nakonec stála tři šípy a promočené boty, ale i tak si svůj úlovek spokojeně připevnila nad rozdělaný oheň. Nohy si natáhla k plameni, aby jí uschly boty a sledovala, jak vykuchaná ryba mění barvu na lákavě bronzovou.
Pohled do plamene uklidňoval, ale mysl, která se nemusela chvíli zaobírat přežitím, začala vytahovat vzpomínky na bratra. Jak se jí posmíval, když se učila střílet z luku, jak ji utěšoval po smrti rodičů, jak stál naprosto bezradně v kuchyni, když se pokoušel vařit a jak ji přesvědčoval, ať ještě před soudem utečou. Kéž by ho tehdy poslechla! Rozhodnutím zůstat v podstatě zapříčinila jeho smrt. Vždy ji chránil, říkal, že to přeci starší bratři dělají.

Setřela si slzy a sundala rybu z ohně. Po takových vzpomínkách ji přešla chuť, žaludek se však hlasitě dožadoval svého. Po večeři se skulila u ohně a usnula.

Podél potoka postupovala dalších pět dní. Snažila se pokaždé co nejvíce unavit, aby ji před spaním netrýznily vzpomínky.

Pátý den už měla prázdný vak. Snažila se v lese sbírat vše, co našla, ale to nestačilo. Chtělo by to nějakou vesnici, čím méně vojáků, tím lépe. Vylezla na blízký strom a rozhlédla se. Každý farmář si rád přivydělá prodejem svých produktů a peníze u sebe měla, Zil jich do vaku se zásobami dal hodně. A ona sama měla s sebou u soudu pěknou sumu.

Tam! Tam to vypadá na shluk domů. K večeru by se mohla dostat poblíž a další den ráno dojít nakoupit. A pak zase rychle zmizet z cesty do lesa.

Utábořila se mezi stromy kousek od vesnice. Když se setmělo, vyšplhala na strom, aby si ji mohla prohlédnout. Vesnice bylo nadnesené slovo, šlo o pár domečků, které vypadaly, že jen naprostou náhodou stojí u sebe.

Ráno si stáhla kapuci hluboko do čela. Císařství bylo vždy dobré v distribuci letáků i do těch nejzapadlejších vesniček. Proto pravděpodobně i tito farmáři vědí, že je hledaná a jak vypadá.

Došla mezi domky a všimla si malé obchodní vývěsky na jednom farmářském domě. Uvnitř bylo naskládané ovoce a sušené maso. Za pultem seděl malý klučík.

„Máma tu není.“ Oznámil jí.

„A kdepak je?“ Snažila se Selena dítě nevylekat.

„Tam, na poli. A táta taky.“

„A můžeš ji prosím zavolat, ráda bych si něco koupila.“ Poprosila ho s úsměvem.

„Tak asi jo… MAMÍ!“ Zavolal klučina směrem k zadním dveřím.

„Co se děje?“ Vešla dovnitř po chvíli žena.

„Tadyta paní si chce něco koupit. Zavolal jsem tě.“ Tvářil se malý hrdě. Žena si Selenu přeměřila pohledem.

„Dobře, tak si běž na chvíli hrát ven. Postarám se o paní.“ Pohladila malého po vlasech a ten pak s nadšením vyběhl ven.

„Předpokládám, že pod tou kapucí schováváš špičaté uši.“ Podívala se na ní farmářka pronikavě.

„Eh, já… Chci si jen koupit zásoby a jít, nechci vyvolávat žádné problémy.“ Přešlápla Selena z nohy na nohu. Začala uvažovat o útěku.

„Nechceš problémy a máš u pasu meč?“ Zvedla žena obočí.

„Na obranu. Podívejte, jestli Vám tu vadím, půjdu dál, šlo mi opravdu jen o jídlo. Peníze mám…“ Couvala Selena ke dveří.

„Nemusíš utíkat, chtěla jsem vidět tvou reakci. Řekni, co potřebuješ, zaplať a já zapomenu, že jsi tu byla.“

Selena si oddechla, nakoupila, nechala farmářce peníze navíc a rychle vesnici opustila. Mezi stromy se cítila bezpečněji. Vak hodila na záda a vydala se k potoku. Chtěla se ho držet i nadále.