Nevzdávat se 4

Když slunce zapadalo, necítila se unavená, proto pokračovala v cestě. Šla celou noc a až ráno si lehla pod vymletý břeh.

„Tady je pěkné místo, napojíme koně, dáme pauzu a za chvíli pojedeme dál.“ Ozvalo se nad ní a Selena se s trhnutím probudila. Někdo je u vody. S koňmi. V blízkosti nebylo větší město, aby to mohla být šlechta na lovu, takže jedině vojáci.

„A proč jsme nezastavili v tý vesnici? Měl jsem hlad!“ Ozval se jiný hlas.

„Protože od takových vesničanů nemůžeš čekat nic dobrého, speciálně když jsou to lidi.“ Odplivl si první voják.

Selena bedlivě naslouchala. Vypadalo to, že vojáci jsou jen dva. Přitáhla si k sobě vak, kolem sebe plášť a ani nedutala. Jen se modlila, aby co nejdříve odjeli. Slyšela koně pít, vojáci se usadili na svahu a začali svačit.

Po době, která se Seleně zdála jako věčnost, nasedli na koně a vyrazili zpět k cestě.

Selena vydechla a ještě chvíli zůstala ležet, aby si mohla být jistá, že vojáci jsou opravdu pryč a aby se uklidnila.

Vykoukla, vylezla na strom a očima vojáky našla. Už byli daleko, pokračovali v cestě. Nic nenasvědčovalo tomu, že si jí všimli.

Chtělo by to něco, co mě vždy upozorní na blížící se nebezpečí. Nerada bych, aby mě chytili ve spánku. Nemůžu přeci spát na stromě! Zastavila se. Ono by to vlastně šlo, aspoň dalších pár dní. Jen se musí nějak zajistit, aby ve spánku nespadla.

Hodil by se provaz. Kde ho ale v lese sehnat? Možná by stačily mladé větve stromů, jsou ohebné a zároveň pevné…

Rozhlédla se. Maliní! No jistě, to by mohlo posloužit. Došla k houští a začala odsekávat výhonky, které vypadaly vhodně. Z nich si pak maliny naházela do vaku, sundala listy a začala je splétat do podoby provazu. Nakonec měla v rukou několik metrů dlouhé lano. Vyzkoušela pevnost, připla si ho k pasu a vyrazila dál.

Šla i přes noc a až ráno si začala hledat vhodný strom, na kterém by mohla spát. Vylezla nahoru, uvelebila se v sedě na větvi opřená zády o kmen a přivázala se za pas ke kmeni.

Když se probudila, s úlevou zjistila, že není na zemi. Zůstala sedět a rozhlížela se po okolí. Slunce už bylo nízko. Nasvačila se, slezla ze stromu a pokračovala podél potoka dál.

Přes noc postupovala rychle. Ráno se jen zastavila na malou svačinu. Při chůzi si nevšimla, že se cesta přiblížila potoku.

Bylo odpoledne, Selena už byla unavená a začala se rozhlížet po místě k přenocování.

„Hele, není to ta, co jí chce císař mrtvou?“ Ozvalo se nepříjemně blízko. Selena se vyděšeně otočila a koukala na dva vojáky na koních. Jeden si ze zad začal sundavat luk.

Rozběhla se pryč, přes potok hlouběji do lesa. Doufala, že se koním nebude chtít skákat nebo že své jezdce shodí. Bohužel, hnali se za ní. Běžela dál. Do stromu vpravo se zabodl šíp. Sakra, sakra! Další šíp jí proletěl nepříjemně blízko ucha. Musím někam, kam na koních nemůžou! Rozhlédla se. Tam! Popadané stromy! Tvořily vcelku pěknou a vysokou zeď. Přes ty to na koních nepůjde. Teď se jen dostat přes ty stromy, aniž by ji jeden z vojáků zastřelil. Zrychlila tempo, u stromů nezpomalovala a začala přes ně šplhat. Vojáci byli kus za ní. Za normálních okolností by ji na cestě dohonili, ale v lese ji hrál terén do karet. Dál se jí ovšem snažili trefit. Doufala, že se nebude chtít vojákům z koní dolů a vzdají to.

Z vrchu hromady seskočila na zem a pelášila dál. Měla náskok, ale potřebovala ho využít, ne jen bezmyšlenkově utíkat. Hlavou ji problesklo, že by možná stihla vyšplhat na nějaký strom dřív, než vojáci přelezou tu hromadu.

„Nech tu koně a luk! Musíme za ní!“

Ne, nenechají mě. Musím se schovat.

Vojáci byli ještě za hromadou, proto si vyhlídla strom, který by ji mohl dobře schovat, pokud vyšplhá dost vysoko. Začala šplhat po straně kmenu, která byla odvrácená od popadaných klád. Nahoře mezi větvemi se posadila a snažila se zklidnit dech. Měla dobrý výhled na vojáky, kteří stáli na kládách a rozhlíželi se.

„Tak sakra, kde je?!“

„Nevidím jí…“

„Skvělý postřeh, já taky ne.“

„Takže se můžeme vrátit?“ Podíval se prosebně voják, který vypadal, že je služebně i věkově mladší. Druhý neodpověděl a zkoumal okolí.

„Ne, najdeme ji, je někde tady. Daleko se dostat nemohla.“

Selena se snažila nepohnout. Sebemenší záchvěv větve, na které seděla, by ji mohl prozradit. Starší voják seskočil dolů a vydal se dál do lesa. Mladší kolega ho neochotně následoval.

Tak, a co teď? Čekat až to vzdají nebo se pokusit běžet jinam? Není dobré zůstat na jednom místě, ale pokud slezu, budu vidět. Zaposlouchala se do zvuků lesa. Hádku vojáků neslyšela, ani jejich kroky někde poblíž. Potichu a opatrně slezla a vydala se jiným směrem než její pronásledovatelé. Snad se nepotkají.

Ušla jen kousek od stromu, ze kterého slezla a uvědomila si, že je les podezřele tichý. Než rozhýbala nohy k útěku, vynořili se oba vojáci. Jeden za ní a druhý před ní.

„Běhat umíš, to uznávám. Ale teď už nemáš kam utéct.“ Ušklíbl se starší voják a tasil meč. Podle zvuku za sebou bylo Seleně jasné, že mladý udělal totéž.