Nevzdávat se 6

„Ještě se pohni a proženu ti šíp hrdlem!“ Selena strnula a podívala se směrem odkud příkaz přišel. Mozek začal zvažovat možnosti boje a útěku.

„Několikrát jsme vás varovali, že sem nemáte chodit nebo nás hledat! To je tak těžké to pochopit?!“

„Ehm, cože?“ Nechápala Selena.

„Jasně jsme dali najevo, že každý voják, který sem přijde, se už zpět živý nedostane!“

„Nejsem voják.“ Zkusila oponovat.

„Ani se nehni!“ Ozvalo se v odpověď a z houští před ní se vynořila postava s lukem v ruce. Kapuci měl staženou do obličeje, ale nebylo pochyb, že ve střelbě mu to bránit nebude.

„Jsi elfka.“ Znělo to jako obvinění.

„To nepopírám, ale voják nejsem.“

„Co tu děláš?“ Zdálo se, že to již nezní tak agresivně, ale pořád na ni mířil.

„Chtěla jsem si chvilku odpočinout.“ Nechtěla prozrazovat vše. Cizinec si pohybem shodil kápi, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Byl to člověk s hnědými vlnitými vlasy. Víc neviděla, stál ve stínu. Když si ji prohlížel, cítila se víc odhalená, než byla. Přelétl pohledem k jejím zbraním.

„Ti dva vojáci v mělkém hrobě kousek odsud jsou tvá práce?“ Zeptal se. Ona jen kývla.

„Jeden byl bez košile…“ Naznačil cizinec otázku. Selena ukázala na zavázané stehno. On vyndal šíp z luku a uklidil ho.

„Potřebuješ pomoc?“ Zeptal se jí. Náhlá změna jeho chování Selenu dokonale zmátla.

„Ehm, ne, to je dobrý. Už se můžu hýbat?“ Cizinec přikývl. Sklonila se pro kalhoty a zatmělo se jí před očima. Spadla na všechny čtyři a držela pevně své vědomí, aby ji neopustilo.

„Cos to říkala o tom, že nepotřebuješ pomoct?“ Ušklíbl se cizinec a pomalu k ní přišel. Dřepl si a natáhl ruku k obvazu. Selena zvedla ruku, že ho zastaví, ale on ji přes ni jen plácl, jako když matka dává najevo dítěti, že tam sahat nemá.

„Kuš, sotva lezeš a chtěla by ses bránit?“ Zašklebil se a obvaz sundal. Když uviděl ránu zamračil se na ní.

„Řekneš mi, jak přesně jsi tohle chtěla vyléčit?“

„No, nevím, doufala jsem…“

„Doufalas, že ono samo? To nemyslíš vážně, že ne? Vykrvácela bys ještě nad ránem. Ještě jednou nabízím pomoc, taková rána potřebuje šití.“ Znovu její zranění zavázal.

„A kdo vůbec jsi?“ Podívala se na něj.

„Tamael, ale můžeš mi říkat můj zachránce.“ Usmál se na ní.

„A kde ses tady vzal? Kdo byli ti „my“ o kterých jsi mluvil, když jsi mi mířil lukem na krk?“

„Rád ti na vše odpovím, ale jestli mě hodláš vyslýchat, vykrvácíš. Oblékni si kalhoty a pod tohle si schovej uši.“ Řekl a podával jí šátek. Selena neprotestovala, vidina vykrvácení se jí nelíbila. Opatrně si natáhla kalhoty a šátek si uvázala pod vlasy, aby nebyly vidět uši. Tamael přes ní hodil její plášť, meč jí připnul k boku a zbytek si hodil na záda. Pomohl Seleně vstát.

„Opatrně, nepřežeň to. Jestli omdlíš, těžko tě odnesu, mám plný ruce.“ Klidnil ji. Vzal ji kolem pasu, Selena se o něj opřela a on ji vedl kousek dál po břehu jezera. I kdyby ji tam teď hodil, bylo by jí to jedno, sotva měla sílu zvedat nohy.

Tamael se zastavil u shluku stromů. Jeden z nich vzal a jednoduše vyndal. Pod ním byl vidět žebřík vedoucí do tmy tunelu.

„Budeš muset lézt první, musím to tu znovu zakrýt. Zvládneš to? Není to hluboko.“ Podíval se na ní.

„Asi nějak jo…“ Odpověděla Selena a položila na příčky zdravou nohu. V podstatě lezla jen díky rukám a jedné zdravé noze, chvilku to trvalo. Když dosáhla dna tunelu, Tamael si stoupl na žebřík a zakryl vchod. Na dně u paty žebříku našel pochodeň a připraveným křesadlem ji zapálil.

„Už to není daleko, pojď.“ Vzal ji od stěny, o kterou se opírala. Držel ji kolem pasu a vedl ji chodbou dál do jeskyně. Po pár metrech se chodba stáčela a nabízela výhled na domky postavené v ohromné jeskyni. Pohybovalo se tam hodně lidí. Jen lidí, žádný elf.