Nevzdávat se 7

Tamael ji vedl k baráčku, který vypadal stejně chatrně, jako všechny ostatní. Nalepený na skalní stěně, postaven z materiálů, které jeho majitel různě posbíral. Vzbuzoval dojem, že každou chvíli spadne. Z venku… Když vešli dovnitř, zjistila, že obvodové stěny skrývají chytře a šikovně využité skalní výběžky, a dokonce i schody do patra. Tamael ji po nich vyvedl nahoru. Ukázal na postel vpravo.

„Buď tak laskava, sundej si kalhoty a lehni si tak, abych se k té ráně dostal. Jdu pro to šití a tak…“ Odložil její věci a zmizel po schodech dolů.

Kdyby jí nebylo tak zle, začala by se nad absurdností celé situace smát. Člověk jí říká, ať si lehne a sundá kalhoty… Faaaaajn…. S bolestivým sykáním si stáhla kalhoty a lehla si na bok zraněnou nohou nahoru. Tamael byl během chvilky zpět.

„Tu flašku máš na co?“

„Dezinfekce. Možná to bude trošku… štípat.“ Opatrně jí sundal obvaz.

„Tro…Nhm!“ Zabořila hlavu do polštáře. Trochu? Trochu?!

„Dobrý, hotovo.“ Setřel jí jemně krev z nohy. „Teď už jen zašít.“

Selena pevně zavřela oči a držela se polštáře. Nebolelo to tolik, jako čištění rány. Cítila sice každé píchnutí jehly a protažení nitě, ale dezinfekce zřejmě ránu částečně umrtvila.

„Taaak, hotovo. Teď už ti to jen zavážu a můžeš spát.“ Oznámil jí a zavázal ránu.

„Nepotřebuju spát.“ Odpověděla mu Selena vzdorovitě a začala se zvedat.

„Jasně…“ Ušklíbl se na ní a prstem ji zatlačil zpět na polštář. „Pochybuju, že bys zvládla sejít schody. Vzhledem k tomu, že jsem zabránil tvému vykrvácení, nárokuju si možnost zakázat ti odejít, dokud se neuzdravíš. Nechci, aby moje snaha přišla vniveč. Takže lehni a neprovokuj.“

Tak moc jí tím proslovem připomněl Zila a jeho starost a péči o ni, že jí vyhrkly slzy do očí.

„Hej, nemyslel jsem to zle…“

„To není kvůli tomu… Jdu si lehnout.“ Sklonila oči a lehla si. Tamael ji přikryl a odešel.

Probudila ji ruka na čele. Otevřela oči.

„Máš horečku.“ Tamael dřepěl u postele ve výši očí kousek od ní a rukou jí zkoušel teplotu. Poprvé měla možnost podívat se mu do očí zblízka. Vzhledem k způsobu, jak se potkali, by očekávala tvrdý a nelítostný pohled. Namísto toho měly jeho oči laskavý a ustaraný výraz. A krásnou smaragdově zelenou barvu.

„Jsem naprosto v pořádku.“ Bránila se.

„Tak si sáhni.“ Vzal její dlaň a přitiskl jí na čelo. Dobře, má pravdu. „Asi reakce těla na zranění. Zkusím sehnat nějaké masti a čaje. Jestli začneš blouznit, máme problém.“

„Nemusíš se o mě starat, zvládnu to.“ Protestovala, ale přesvědčivě to neznělo. Tamael jen protočil oči a zvedl se k odchodu.

„Počkej! Jestli potřebuješ peníze, mám nějaké ve vaku. A taky jídlo a tak…“ Ukázala na své věci na zemi. Tamael si k nim dřepnul a rozvázal vak.

„Maliny!“ Rozzářily se mu oči. „Kdes je nasbírala?“

„Už je tahám asi dva dny. Divím se, že z nich není kaše.“

„Tady v okolí jich roste hrozně málo…“ Zamumlal Tamael s plnou pusou. Selena se usmála a zavřela oči. Horečka si začínala vybírat svou daň. Slyšela zacinkání váčku s penězi, jak si je Tamael bral, a vzdalující se kroky. Znovu upadla do spánku.