Lotte - 44. kapitola

Zařazovací slavnost dnes trvala snad věčnost. Angelina s nimi stále nemluvila. Ne, že by to snad byla taková tragédie. Byla to vlastně docela příjemná změna. Po těch dvou nekonečných týdnech s Angelinou v doupěti, si cestu s Leem a jeho přihlouplými vtípky dost užívali. Celou cestu strávili předháněním, kdo dokáže vykouzlit barevnější jiskry a pokusy o přeměnu rozličných předmětů v dosahu v cokoliv, co jim zrovna přišlo na mysl. Georgovi se v jednu chvíli podařilo proměnit Leeho dredy v gumové červy. Fred zase proměnil učebnici kouzelných formulí v lasagne. Ty se kdysi naučila jejich matka od nějaké známé, která vyrůstala v mudlovské rodině. Ten název zněl trochu jako nějaké exotické sprosté slovo, čímž samozřejmě získalo ještě více sympatií v očích dvojčat. George už se hrnul, že ochutná.

 

"Ruce pryč, učebnicožroute!", zvolal Fred bojovně a namířil na svého bratra hůlku.

 

Ten okamžitě zvedl ruce na znamení, že se vzdává a teatrálně škemral o milost: "NÉ! NEDĚLEJ TO!"

"Mlč, ty proradný neznabohu! Tvůj mrzký život bude skončen dřív, než skřípot brzd tohoto vlaku naplní tvůj sluch!"

 

Lee Jordan zadržoval smích, protože nechtěl přijít o zbytek podívané. Z očí mu tekly slzy. Kdyby se ho teď někdo na něco zeptal, odpověděl by mu nanejvýš tak hlasitým záchvatem smíchu.

 

"Ach ne, vaše ukrutnosti! Slitování!", žadonil George o život, ale Freda ne a ne obměkčit. Role ukrutného vlastníka lasagní se mu zamlouvala.

 

"Mlč už! Já, velký Frederick I. Ukrutný-", víc už říct nestačil, protože Lee se smíchy svalil na zem, držel se za břicho a řehtal se tak, že to museli slyšet všichni v širém okolí. Oba jeho kamarádi na něho chvíli jen zírali a pak klesli oba na sedadla a smáli se také. Leemu, jeden druhému a za chvilku už prostě čemukoliv.

 

Po chvíli se Lee začal pomalu zvedat z podlahy, ale nějakým způsobem si podkopl vlastní nohu a přistál přímo ve Fredových lasagních. Nesrozumitelně zaklel a začal si ze svetru stírat rozmašírované těstoviny a omáčku. Když se mu podařilo konečně většinu té pohromy ze sebe dostat, shrnul dohromady všechno, co zbylo. Vypadalo to dost uboze. Fred, s kolosálně zoufalým výrazem, namířil hůlku na ostatky své přeměněné učebnice a v duchu se modlil, aby to vyšlo. Nestalo se nic. Zkoušel to znovu a znovu. Úspěch se nedostavil.

 

"Tak to aspoň sníme?", navrhoval Lee, kterému z toho všeho smíchu pěkně vyhládlo.

Fred jen rezignovaně přikývl a dodal: "To mi nikdo neuvěří, že nemám učebnici, protože jsem si ji sežral." a všichni tři dostali nový záchvat smíchu.

 

Ačkoliv učebnice zaklínadel byla docela bichle, výtečníci se zrovna nepřejedli, a tak už se nemohli dočkat, až začne hostina. Angelina si k nim sice přisedla, ale bavila se jen s Leem Jordanem a dvojčata okázale přehlížela. Ne, že by to ty dva nějak zvlášt tížilo. za to Lee se tetelil blahem, že mu Angelina věnuje tolik pozornosti a doufal, že se věci konečně začínají ubírat vytouženým směrem.

 

***

 

Lotte si vítězoslavně prohlížela svou knihovničku. Všechny ty ohyzdné dětské knížky se svými sladkými barevnými obálkami zmizely. Amnesia se zatím neobjevila. Naštěstí. Vůbec jí nechyběla. Měla sice chodit malou nezbednici v noci konrolovat, ale Lotte přesvědčila Stannyho, aby kouzlem zamkl dveře její ložnice. Ani ho nemusela hypnotizovat. Milerád přiložil ruku k dílu. Společně vymysleli heslo, které by pravděpodobně nenapadlo ani Amnesii, ani Severuse. Věděli, že budou mít průšvih, ale za tu legraci to stálo.

 

Noční můry sice Lotte neopustily, ale Amnesiino tiché klení za dveřmi jejího pokoje, jí vždy příjemně naplnilo škodolibostí a zadostiučiněním. Stanny měl strach, aby se mu snad nedostalo úplně jiného zadostiučinění v podobě nějakého bolestivého trestu, a tak mu Lotte dovolila zůstat. Skřítek se vděčně schoulil na hromádce špinavého oblečení v koutě, a ikdyž ho budilo Lottino sténání ze spaní nebo Amnesiin skřípavý šepot za dveřmi, měl pocit, že spal jako mimino.

 

Nyní už byly dveře dávno odemčené, Stanny si pobrukoval při přípravě snídaně, Lotte chytala lelky ve svém pokoji a jen čekala, kdy se do bytu vřítí rozlícený Severus a bude se vyptávat, co se to zase v noci dělo. Vlastně divila, že ta nádhera za ním neletěla hned v noci. Vážně ji udivovalo, že ještě pořád nevylezla z ložnice. Severus ji ubytoval do ložnice, kde dřív přebývala Estelle. Třeba tam ta můra umřela!, pomyslela si Lotte a její duši zaplavila vlna hřejivé naděje. Pouhý okamžik na to zaslechla zvuk otevírajících se dveří. Popadla nejbližší knihu a předstírala hluboké zamyšlení nad obsahem jejích stránek.

 

***

 

Probudila se na tvrdé pryčně v malé potemnělé cele. Trochu světla se pronikalo jen skrze mříže ve vstupních dveřích. Sněhobílá krajková zaclonka, která zakrývala mřížové okénko, působila groteskně. Nejen svou nepatřičností vzhledem k prostoru, v němž se nacházela, ale také svým rozměrem. Dokonce i označení záclonka se zdálo být na ten malý kousek látky příliš velké. Neměla vůbec ponětí, jak dlouho spala, ani jak se do cely dostala. Mohla tu být několik hodin, ale i dní. Kdo ví. Když si její oči konečně přivykly na pološero, které kolem panovalo, začala si prohlížet své vězení.

 

Podlaha byla pečlivě zametená a poblíž jejího lůžka někdo položil nový koberec s orientálními vzory. Vypadal jako perský, ale mohla to být i napodobenina. Zdi by potřebovaly vymalovat. Někdo je, ve snaze ten fakt alespoň trochu zamaskovat, vyzdobil obrazy a jednu stěnu zcela zakrýval dlouhý rudý závěs. Její lůžko sice byla obyčejná pryčna, ale za to vylepšená měkkou matrací a saténovou ložní soupravou. Pomalu se zvedla a přikrývka z ní sklouzla na zem. Všimla si, že ji někdo převlékl. Měla na sobě hedvábnou smetanově bílou noční košili s fiži a ozdobnými kanýrky na rukávech, pod kterou, jak ke svému zděšení zjistila, neměla vůbec nic.

 

Vyskočila z postele a vyděšeně těkala očima po místnosti. Prudce odhrnula rudý závěs. Za ním se ale nacházely police s lektvary, úhledně složenými hromádkami oblečení, knihami a jinými pro kouzelníky běžnými věcmi. Postupně zotvírala všechny lahvičky, aby zjistila, jaké lektvary si tu její věznitel skladuje. Nic, co by podle vůně poznala. Jen se jí po chvíli začala točit hlava. Posadila se zpět na pryčnu, a když se svět kolem ní opět zastavil, postavila se ke dveřím a opatrně vyhlédla skrz mříže. V tu chvíli její mozek konečně zase začal fungovat. Už ví, kde je! Proč jí ale ten nemrtvý blázen zavřel do jedné z cel ve sklepě?

 

Začala zuřivě bušit a kopat do kovových dveří. Rány se rozléhaly sklepením, ale nikdo nepřicházel. Jen ze sousedních kobek se ozývalo vzteklé nebo vyděšené vrčení a jiné podivné skřeky.

 

"Do hajzlu!", zařvala Estelle z plných plic a vyčerpaně klesla na podlahu.

 

 

***

 

Severus Snape vstoupil do Lottina pokoje bez zaklepání a beze slova. Opřel se o veřeje, povytáhl obočí a chvíli na svou chráněnku jen hleděl svýma tmavýma neprostupnýma očima. Ta se jen provinile usmála a vyčkávala. Ticho většinou nevěstilo nic dobrého. K jejímu překvapení ale Severusovi zacukaly koutky. "Takže dveře na heslo?", zeptal se klidně.

 

Lotte se rozzářily vlasy a líčka jí zčervenala. Byla napjatá jako struna, co asi tak z jejího poručníka vypadne. Ten ale stále mlčel. Po několika minutách ticha už dívenka nevydržela a přiznala: "No, nechtěla jsem ji tady v noci."

 

"Očividně.", a dál ji provrtával pohledem.

"Jde z ní vážně hrůza, je protivná a-", na chvíli se zarazila. "A taky strašně škaredá!", dodala rozčileně.

"Ale je to tvá vychovatelka. Bude se o tebe celý školní rok starat a TY ji budeš respektovat.", odpověděl jí Snape rozhodným tónem a na slovo "ty" dal zvláštní důraz.

"Ale proč? Já nikoho nepotřebuju! Mám přece tebe! A je tady Stanny."

"Já u tebe nemůžu být dnem i nocí."

"Proč ne?"

"Mám práci."

 

Lotte neodpověděla. V tu chvíli ho nenáviděla. Práce byla odpovědí na každé proč. Snape si k ní přidřepl, neohrabaně ji pohladil po zářících vlasech a trochu se mu třášl hlas, když jí říkal: "Já tě mám moc rád, Lotte a vážně mě mrzí, čím teď procházíš. Já ale nemohu jen tak nechat všeho a věnovat všechen svůj čas jen tobě. I kdybych třeba chtěl."

"Jenomže nechceš.", řekla Lotte s takovou vyčítavostí v hlase, že její poručník málem couvl o kousek zpátky.

"Ale samozřejmě, že chci. Ale nejde. Mám svou práci. Slečna Koliński je možná poněkud, ehm, zvláštní, ale u svatého Munga mě ujistili, že je nejlepší."

"To je nemocnice, ne?", zeptala se Lotte nejistě.

"No, ano. Nemocnice u svatého Munga."

"Já ale nejsem nemocná.", podivila se. "Nekašlu, ani nemám teplotu.", zamračila se.

 

Severus Snape se zhluboka nadechln a pomyslná ozubená kolečka v jeho hlavě se začala otáčet. Div, že se mu nespustila pára z uší. Jak vysvětlil devítiletému dítěti, že existují i jiné neduhy, než teplota a kašlíček?

 

***

 

Bylo už dávno po večerce. Fred a George se vykradli z nebelvírské věže a plížili se setmělými chodbami bradavického hradu. Buclatá dáma se probudila, jak otevírali dveře, ale když je pootevřenýma očima spatřila, jen mávla rukou a s lehkým úsměvem zase usnula. Dvojčata jí sice občas narušila spaní, ale jako jediní oceňovali její pěvecké dovednosti. Tedy to si alespoň Buclatá dáma myslela. Věřila jejich divadýlku, protože tak zoufale toužila, aby její "umění" někdo ocenil. Dvojčata byla navíc mimořádně přesvědčivá. Oba hoši si ale tajně slibovali, že poslední den školy jí za trest zazpívají něco oni a pak už ta nádhera snad nadobro zmlkne.

 

Doufali, že jejich kamarádka ještě nespí. Postupně překonali všechny nástrahy pohyblivého schodiště, a už se řítili chodbou v sedmém patře. Dnes v noci měli štěstí, nenarazili na Filche, ani žádného z profesorů. Bylo nezvyklé, že nemuseli zastavovat, aby se na chvíli schovali v některém výklenku nebo tmavém koutě. Bez obvyklých přestávek byli celkem zadýchaní. Když konečně zase popadli dech, Fred zaklepal jemně na dveře.

 

"Bojíš, abys neměly modřinu?", rýpnul si George do svého bratra.

"Vtipný.", zabrblal Fred a zaklepal silněji.

 

Dveře se otevřely a v nich se objevila starší žena s úzkými hranatými brýlemi a pečlivě uhlazenými šedými vlasy. Chvíli si je přísně měřila, pak se sladce usmála a odhalila drobné, ale přesto strach vzbuzující, zuby. "Jen pojďte dál, milánkové.", zašveholila.

 

Oba chlapci jen vytřeštili oči a okamžitě se dali na ústup. Amnesia ale vytáhla hůlku, namířila ji na hochy a škodolibě zvolala: "Imobilus!"

Fred i George zamrzli na místě přesně tak, jak zrovna byli. "Accio!", řekla Amnesia bez jakékoli známky dramatu ve svém hlase a přitáhla si oba dovnitř. Zavřela dveře. Dvojčata jen zlostně koulela očima.

 

"Tak a teď si popovídáme, milánkové!", rozhodla Amnesia a zrušila znehybňující kouzlo.

 

Lotte slyšela hluk a neslyšně pootevřela dveře svého pokoje. Její oči se setkaly s Fredovými. "Kdo to sakra je?", ptal se jí v duchu Fred s vyděšenýma očima. Lotte si skousla spodní ret a zavrtěla hlavou na znamení, že svým přátelům nemůže nijak pomoct. Se svěšenou hlavou zavřela potichu dveře. Zpět do postele ale nešla, zůstala klečet u dveří a klíčovou dírkou sledovala dění v bytě. Napínala uši, aby jí neuniklo ani slovo. Záře jejích vlasů zalila místnost.