Nevzdávat se 10

Bouchnutí dveří. Naštvané bouchnutí… Ještě naštvanější dupání po schodech.

„Co je tohle?!“ Zakřičel na ni Tamael, než se stihla naplno probrat. Strkal ji něco před oči. Zaostřila na svůj portrét. A pod ním….

„To je cena za moji hlavu?“

„Jo! Takhle vysokou částku na sebe nemají vypsanou ani ti nejhorší zločinci tady! Cos provedla?!“

„Nic!“

„Císař by na tebe nevypsal tolik peněz, kdybys nic neudělala! Nelži mi! Teď už mi musíš říct, co se stalo, neberu, že o tom nechceš mluvit!“

„Nic jsem neudělala! Jen jsem se bránila… Hele… Sbalím se a vypadnu, ať tě neohrožuju.“

„Ne, chci vědět, co se stalo! Zachránil jsem ti život, sakra!“ Selena se i přes to začala zvedat z postele.

„Seleno, neštvi mě.“ Zavrčel na ni a chytil ji za zápěstí. „Nehodlám se s tebou prát, jen chci vědět, koho tu schovávám!“

Podívala se mu do očí.

„Já… já…“

„Jen mi řekni, co se stalo. Nic víc nechci.“ Řekl jí už klidnějším hlasem. Ruce jí však stále držel. Selena si povzdechla.

„Dobře…“ Tamael jí pustil a sedl si na postel. Ona si objala kolena.

„Naše rodina patří… patřila ke šlechticům. Když naši zemřeli, zůstali jsme s bráchou sami. Byl už dost starý, postaral se o nás oba. Bohužel jsem se zalíbila vnukovi císaře. Snažil se mi dvořit, různě nadbíhat, Zil ho ale vždycky poslal pryč. Pak ale přišla nabídka k sňatku. Chtěl si mě vzít!“

„A tys nechtěla? Přeci jen, vnuk císaře…“ Podíval se na ni překvapeně Tamael.

„Ne, nechtěla. Byl hrubý, arogantní, rozmazlený, … Využíval toho, kým byl a nechával trpět všechny, co mu nešli na ruku. Nabídku jsem odmítla. Chvíli jsem si myslela, že máme klid… Jenže jednou, když věděl, že Zil něco řeší na úřadě, si na mě s kamarádama počkali. Vracela jsem se z lesa, oni mě obklíčili. Bylo jich pět. Podle jejich konverzace jsem pochopila, že jim slíbil… slíbil… Prostě když neměl šanci získat mě legální cestou, chtěl si mě vzít násilím. A kamarádům slíbil, že… si budou moct taky užít.“ Tamael natáhl ruku a setřel jí slzy.

„Natlačili mě na strom a dali mi dýku na krk. Když na mě sáhnul… Prostě jsem vytáhla nůž a bodla ho. Nevím jak, ale podařilo se mi zabít tři z nich, včetně císařova vnuka. Utekla jsem do města, domů. Zil už mě hledal, když mě viděl od krve, byl vyděšený. Řekla jsem mu, co se stalo a chvíli na to přišli vojáci. Sdělili mi odvinění z trojnásobné úkladné vraždy. Nechápala jsem to, myslela jsem, že to špatně pochopili. Pár dní na to jsem měla mít slyšení u soudu. Zil mi říkal, že musíme utéct, že není možnost, jak by to pro mě skončilo dobře. Neposlouchala jsem ho, pořád jsem si myslela, že to nějak vysvětlím. On byl prozíravější, připravil plán útěku, schoval zásoby, … A měl pravdu. U soudu nikoho nezajímalo, jak to bylo. Rychle mě odsoudili k smrti upálením.“

„A jak ses dostala pryč?“

„Brácha to měl promyšlený. On mohl mít zbraň. Z ničeho obviněn nebyl. Zabil stráže, co mě drželi, a ve zmatku, který nastal, mě protáhl ven. Přes střechy jsme utekli k hradbám a pak jsme se měli setkat v té jeskyni… Rozdělili jsme se, chtěl část stráží odlákat. Dostala jsem se do té jeskyně a čekala jsem na něj, ale…“ Sklopila zrak. Pořád to bolelo. Čas možná vše zahojí, ale na tohle ho bude potřeba opravdu hodně.

„Nemyslíš, že je šance, že to přežil?“

„To by za mnou přišel… Ne, nemyslím, že se z toho dostal živý.“

„To mě mrzí…“ Setřel jí další slzy.

„Mám… mám teda odejít?“ Zvedla k němu Selena pohled.

„Ne… Řekl jsem, že nesmíš pryč, dokud nebudeš úplně v pořádku. A asi bude lepší, když budeš schovaná, dokud se nepřežene to nejhorší. Ve městě byla spousta vojáků. Ještě že jsem ti nenavrhl, abys šla se mnou.“

„A jak jsi tady skončil ty?“ Zeptala se ho. Potřebovala myslet na něco jiného.

„Vážně chceš poslouchat o tom, jak se chudáček sirotek neměl kam vrtnout a proto zalezl do téhle jeskyně?“

„Říkal jsi, že nemáš rodiče, ale ani další členy rodiny?“

„Ne, nikoho. Rodiče byli čerstvě svoji, byl jsem jejich první dítě. Byl jsem malý, pamatuju si to trochu nezřetelně, ale vím, že mamka sloužila na panství jednoho elfího hrabátka jako kuchařka. Zalíbila se mu, ale nechtěla otce opustit, milovala ho. Takže, jako v tvém případě, si ten chlap chtěl vzít, co mu, podle něj, náleželo, násilím. Mamka utekla, táta se to dozvěděl a bez přemýšlení běžel na hrad s mečem v ruce. Asi si dovedeš představit, jak to dopadlo. Když z ní udělal vdovu, přijel k nám domů jako zachránce, že jí zachrání před chudobou a bla bla. Odmítla ho, on ji praštil, já se jí snažil chránit. Jeden z vojáků mě prostě vzal, odnesl do lesa a tam mě nechal. Omlouval se mi, nechápal jsem to. Když jsem se dostal zpátky, náš dům byl vypálený a mamka mrtvá…Pár let jsem se toulal po městech a žebral. Vyhnali mě od dveří tolikrát, že bych to ani nespočítal. A pak jsem se náhodou dostal sem.“

„Já… nevím, co ti k tomu mám říct…“ Podívala se na něj Selena.

„Není co, stalo se, už to nevrátím.“

„A i přes to, že ten… chlap byl elf, jsi pomohl mě?“

„Nemůžeš všechno stahovat na svoje uši.“ Mrknul na ní. „Jasně, nějakou dobu jsem byl naštvanej na všechny elfy. Jednou jsem zmlátil kluka jen proto, že měl trochu špičatější uši, než je u lidí běžné. Ale to vyprchá. Ten voják byl taky elf a tím, že mě odnesl, mě zachránil. Krom toho, v tom stavu, jak jsem tě našel, bys nedokázala nikomu ublížit, maximálně tak sobě.“

Rozpačitě se na něj podívala. Usmíval se.

„Omlouvám se, že jsem na tebe křičel. Nechtěl jsem, abys měla dojem, že chci, abys odešla. Jen jsem se docela lekl.“

„Chápu to.“

„Dobře.“ Usmál se. „Tak, eh… spi dál, bojovnice.“

Zvedl se a odešel dolů. Selena si lehla. Sirotek… Já jsem v podstatě taky, ale nikdy jsem tak o sobě nepřemýšlela. Měla jsem aspoň Zila, který se mi snažil vynahradit rodiče. Při vzpomínání na bratra usnula.