Lotte - 45. kapitola

"Koukej otevřít ty zasraný dveře!", křičela a jako smyslů zbavena lomcovala bušila do kovových dveří. Vincentius tam ale jen stál a neudělal vůbec nic. Vlastně se ani nepohnul. Kdyby byl živý, leckdo by mohl mít obavy, zda vůbec dýchá.

 

 

"Nemůžu.", řekl Vincentius podivně smutně, pomalu se otočil a zmizel Estelle z dohledu.

 

 

"Ne.", zašeptala a svezla se na zem. Uhodila pěstí do dveří a zanechala v nich malou neforemnou prohlubeň. Chvíli šokovaně hleděla na svůj výtvor. Netušila, že má takovou sílu. Pečlivě prostudovala svou ruku ze všech úhlů, sevřenou v pěst i široce rozevřenou. Prsty přejela po prohlubni, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Dokonce se štípla do tváře pro případ, že by bylo třeba, aby se probudila z nějakého naprosto nesmyslného snu. Štípnutí bylo natolik citelné, že již nebylo pochyb.

 

 

Pomalu se postavila na nohy a prohlédla si svůj úbor. V té přezdobené hedvábné košili vypadá jako šílenec. Otočila se k policím s oblečením a dlouze vybírala. Nic moc praktického se tam nenašlo. Samé zdobné haleny, ve kterých se nedalo než vzpřímeně sedět a maximálně tak konverzovat. Vybrala si tu, která vypadala nejméně přeslazeně, nelítostně urvala oba rukávy a vrhla se na sukni. Vyškubala většinu spodniček, aby se v té věci vůbec dalo pohybovat. Utrhla si pruh látky z rukávu a svázala si jím své rozcuchané havraní kadeře. Vážně litovala, že se nemůže vidět.

 

 

Ladně, a bosa, dokráčela ke dveřím. Boty tu ku podivu žádné nebyly. Proč asi?, podivila se v duchu, ale dál se tou myšlenkou nezabývala. Vyhrnula si dlouho sukni, šeptem napočítala do tří a s hlasitým výkřikem vykopla dveře. Jelikože se ale dveře otevíraly dovnitř, podařilo se jí dveře pouze prohnout. Ve vzteku strhla závěs i s garnýží, která během svého pádu stačila poshazovat většinu knih a lahviček z polic. Estelle se vyděsila. Jestliže se jí točila hlava, když přičichla k jedné lahvičce, co se asi stane, když jich bude nedobrovolně inhalovat hned několik najednou?

 

 

***

 

 

Z přemýšlení ji vytrhl hluk. Opatrně pootevřela dveře své ložnice bez sebemenšího zavrzání. Strnula překvapením a její vlasy se rozzářily. Mumlala zaklínadlo, které jí prozradila Salamandra ještě v době, kdy spolu mluvily. Jediné kouzlo, které ji souhlasila naučit. Alespoň k něčemu byla ta lhářka dobrá, pomyslela si Lotte a upřeně hleděla na své dva kamarády, jak přistáli na zemi. Fred na ni upřel nechápavý a zároveň prosebný pohled. Ona ale věděla, že nemůže nic dělat. Musela by svou novou chůvu, nebo co vlastně, zhypnotizovat.

 

 

Slíbila však Severusovi, že to neudělá. Její poslední lumpárna jí sice prošla, ale tohle bylo jiné kafe. Vyšší průšvihová úroveň. Přemýšlela. Když tam teď vlítne, stejně ničemu nepomůže. Nenapadalo ji nic, co by mohla pro své přátele udělat. Proto jen nešťastně zavrtěla hlavou a potichu zavřela dveře. "Promiň, Freddie.", zašeptala a hbitě se přitiskla ke klíčové dírce.

 

 

"Takže milánkové!", začala Amnesia a přímo strašidelně se usmála. "Copak vás přivádí, hm?"

 

Ani jeden z chlapců se neodvažoval vůbec pohnout. Jen na ni valili své vyděšené hnědé oči. Amnesia je probodávala očima skrze své ohyzdné brýle. Ačkoliv nutno přiznat, že i sebenádhernější brýle by jí ke kráse nepomohly. Když už ticho trvalo na její vkus příliš dlouho, povolily jí nervy a zaječela: "Na něco jsem se vás snad ptala!"

 

 

Tentokrát sebou trhla i Lotte. Byla sice schovaná za dveřmi, ale momentálně jí to připadalo jako velice chabá ochrana. Oba chlapci se přikrčeli a v duchu si přáli, aby je raději bývala přistihla jejich matka. Z té šla sice taky hrůza, když se rozčílila, ale rozhodně nepůsobila dojmem, že si běžně servíruje děti k večeři.

 

 

George si dodal odvahy a nepříliš výrazným hlasem Amnesii konečně odpověděl: "Spletli jsme si dveře."

 

 

"Spletli jste si dveře? Pokud vím, v blízkosti Casa není žádná z kolejí. Okamžitě mi řekněte pravdu!"

 

Dvojčata však neodpověděla, jen sklopila zrak k zemi. Amnesia zlostně sevřela ruce v pěst. Funěla jako ježek a líce jí zčervenaly. Rozrazila dveře Lottina pokoje tak prudce, že dívka nestačila uskočit. Prakticky odletěla ode dvěří. Z nosu jí vytékala tenká stružka krve. Amnesia ji surově popadla za paži a přitáhla ji k dvojčatům.

 

 

"Kdo to je!", ječela vztekle.

 

 

Lotte si však jen držela nos, který jí nesnesitelně bolel a po tvářích se jí koulely slzy. Teď se naštvala dvojčata. Strach se během vteřiny transformoval na vztek. Fred si vložil dva prsty do úst a hvízdl. Chvíli se nic nedělo. Amnesia znejistila a rozhlížela se okolo. Během ani ne dvou minut se přihnal Protiva.

 

 

"Pánové.", uklonil se dvojčatům. George jen ukázal prstem na Lotte, ke které mezitím přiskočil Fred a utěšoval ji. Protiva pečlivě zhodnotil situaci a pak vážně pravil jízlivě: "To vypadá na přeražený nosík! Chichichí! Násilí páchané na dětech? To se ani v mých dobách netrpělo! Chichichí!"

 

 

Amnesia zbledla.

 

 

"PROFESORE SNAPEEEEEEEEEEEEEEEEE!", ječelo strašidlo a v mžiku bylo pryč. Amnesia však neztrácela čas. Vytáhla hůlku a v mžiku dívce nos napravila. Mávla hůlkou a po krvi nebylo na Lottině obličeji ani stopy.

 

 

Mezitím vrazil do Casa Lotte Snape: "Co se to tu sakra děje?!", zvolal a nechápavě těkal očima mezi všemi přítomnými.

 

 

***

 

 

Všechny ostatní dívky už spaly, jen Angelina byla ještě vzhůru a intenzivně se připravovala na blížící se zkoušky. Za každou cenu se musela dostat do famfrpálového družstva a byla odhodlaná pro to uděla prakticky cokoliv. Včetně obětování nějaké té hodinky spánku, aby se místo toho protahovala a posilovala. Musela se za každou cenu udržet v kondici. A když zrovna necvičila, netrénovala nebo neběhala po školních pozemcích, tak studovala pravidla a taktiky. Věděla, že Oliver Wood, kapitán nebelvírského famfrpálového družstva, je nafoukaný šovinista, který rozhodně na slabší pohlaví nebere ohled. A rozhodně mu nemínila dát ani nejmenší příležitost, aby zapochyboval o tom, že ona žádné ohledy rozhodně nepotřebuje.

 

 

Její spolubydlící si už dávno zvykly na její každovečerní funění. Některé z nich natolik, že ze začátku prázdnin nemohly večer usnout. Angelina dokončila poslední sérii cviků a otřela si zpocené čelo hřbetem ruky. Popadla svoji Kometu a pečlivě zkontolovala každý proutek. Potom vzala leštěnku a pustila se do násady. Vůně leštícího preparátu se rozlila po místnosti. Angelina ji nasála nosními dírkama a s úsměvem zavřela oči. Miluju tuhle vůni!, pomyslela si a pokračovala v leštění.

 

 

Fred a George se taky hlásí do týmu, přemýšlela. Ale ti dva habáni ji neohrozí. Jsou to jasní odrážeči. Určitě to zkusí i ten idiot Jordan. A když ho nevezmou, bude dělat maskota nebo něco podobného, uchechtla se škodolibě. Ten kluk jí hrozně lezl na nervy. Na druhou stranu to je docela milý kluk, zamýšlela se dál. Může se přetrhnout, aby s čímkoliv pomohl, ušklíbla se a v duchu napomenula sebe samu, aby na toho chlapce nebyla příliš drsná, protože jeho úslužnost by se jí do budoucna mohla hodit.

 

 

"Jéžiš, Johnsonová, táhni k čertu s tím smradem!", ozval se rozčilený hlas ze sousední postele a Angelina neochotně zašroubovala nádobku s leštěnkou a šoupla ji do nočního stolku. Koště opřela do rohu místnosti a pro jistotu pootevřela okno, aby se vzduch v místnosti pročistil. Svlékla spocené oblečení, přehodila si přes sebe župan a pečlivě si jej v pase utáhla. Stáhla ručník z kovového zábradlí kolem kamen uprostřed místnosti a vyrazila do sprchy.

 

 

***

 

 

Lotte měla ještě stále obličej ulepený od slz, ale v očích se jí zračilo překvapení a tak trochu i strach. Fred vedle ní strnul a jen čekal, co se bude dít. George na tom byl podobně, jen stál o kousek dál. Dokonce i Amnesii trvalo několik sekund, než se vzpamatovala.

 

 

"Pane profesore!", zvolala a spráskla ruce v gestu předstíraného zoufalství. "Ještě, že jste tady!"

 

 

Snape zakroutil očima. "Řekne mi konečně někdo, co se tady děje?", vyštěkl a Amnesia okamžitě spustila litanii žvástů o tom, jak se tito dva nehodní chlapci vydali v noci obtěžovat tady v Casa Lotte a jaká je to nestydatost.

 

 

"Navíc mi vaše chráněnka odmítla sdělit, zda se s těmi hochy zná.", uzavřela Amnesia své líčení, ačkoliv nepochybovala, že se Lotte a hoši znají.

 

 

"Jistě.", odtušil Snape a otočil se k Lotte: "Jdi do svého pokoje." Jeho hlas byl příkrý a chladný. Dívenka jen popotáhla a se sklopenou hlavou se odšourala do pokoje. Tohle není dobrý, pomyslela si cestou. Zavřela dveře, sedla si zkroušeně na postel a pozorně naslouchala, aby jí neuniklo jediné slovo. Nebylo jí to ale moc platné. Žádný křik se nekonal. Bála se však přitisknout ke dveřím, aby jí ten nos nemusel někdo napravovat znovu.

 

 

***

 

 

Vincentius nechápavě zíral na zdeformované dveře a váhal, zda podlehnout zvědavosti a pokusit se vstoupit. Do sklepení ho přitáhl slabý závan vůně, kterou neznal. Měl sice zrovna zákazníka, ale zdálo se, že prošetření zdroje zápachu nesnese odkladu, když i drobný, čistotou zrovna neoplývající, muž s krysím obličejem a umolousanými vlasy krčil znechuceně nos.

 

 

"Estelle?", řekl Vincentius tak tiše, že ho sotva někdo mohl slyšet. Pamatoval si ale dobře, jak to vypadalo, když se poprvé po několika dnech probudila. Byla by ho snad roztrhala, kdyby ji nebyl pohotově zpacifikoval. Ještě, že svou starou hůlku nosí stále při sobě. I teď ji třímal pevně v ruce.

 

"Alohomora.", vyslovil nepříliš hlasitě. Dveře prostě jen vypadly z pantů a přistály mu u nohou.

 

Chvíli tam stál v bojovném postoji, hůlku napřaženou před sebe a očima provrtával mladou ženu ležící na hromadě trosek vybavení cely. Když seznal, že je nejspíš vážně opět v bezvědomí, odvážil se pohlédnout na zdeformovaný kus plechu, který kdysi byl dveřmi. Vlastně byl docela udivený, že to kouzlo mělo vůbec nějaký efekt.

 

 

***

 

 

"Doufám, že jsi spokojenej?", zavrčel George na svého bratra, když čekali před kabinetem profesorky McGonagallové.

 

 

Fred mu neodpověděl, jen zamračeně hleděl před sebe. Neměl vůbec náladu bratrovi odpovídat. Mají vlastně štěstí, že to Snape prostě jen nezval do vlastních rukou. McGonagallová byla sice přísná a její tresty vždycky rozhodně stály za to, ale nikdy to nebylo nic ponižujícího, za co by ji následujícího půl roku proklínali. S trochou pozitivního přístupu se z některých trestů vyklubalo i pořádně nadupané dobrodružství.

 

 

"To bude nářez!", hořekoval George a vrhal na Freda vražedné pohledy.

 

 

"No tak promiň, no! Omlouvám se, ty vole! Stačí?!", rozkřičel se Fred.

 

 

"Nemusíš na mě hned řvát. Obyčejný promiň by stačilo.", zabručel George.

 

 

Fred se opřel o zeď a zahleděl se na strop. Snape jim zakázal se stýkat. Mají se Casa Lotte vyhýbat obloukem a jeho chráněnce tím spíš. Nedokázal říct přesně proč, ale připadalo mu to jako hotový konec světa.