Nevzdávat se 11

„Um… Seleno?“ Položil ji někdo ruku na rameno.

„Hmm?“ Otevřela oči. Tamael. A zase obličejem tak blízko. Osobní prostor? Ne?

„Jdu do lesa, chceš taky? Trochu pohybu by té ráně nemuselo vadit.“

„A tak proč ne. Chceš lovit?“ Zeptala se. Přikývl, ale nezvedal se.

„Můžu se obléknout?“ Zvedla na něj obočí.

„Jasně.“ Kývl a stále seděl.

„A co trocha soukromí?“

„Cože? Teď se stydíš? Uvědomuješ si, že celo dobu jsi měla na sobě jen košili?“

„To je… něco jiného.“ Zamračila se. Tamael se začal smát.

„Dobře, dobře, už jdu.“ Smál se, když si Selena brala do rukou polštář jako donucovací prostředek.

Když odešel, opatrně se oblékla a zapletla si vlasy. Chtělo by to koupel. Dala si na záda luk a opatrně zahýbala nohou. Dobrý, to půjde.

Sešla dolů, Tamael už byl připravený a čekal na ni.

„Kolik zvěře je tady v okolí?“

„Docela dost, snažíme se lovit jen, když potřebujeme.“ Prohlédl si ji.

„Možná by nebyl špatný nápad sundat ty šperky, co máš na sobě. Lidi jsou tu
velmi všímaví.“

„Hmm… Když to říkáš…“ Odešla zpátky nahoru. Sundala vše, včetně sponek do vlasů. Nechala si jen řetízek, který jí dal Zil k narozeninám.

Vrátila se dolů, Tamael ji prohlédl, přikývl a vyrazili ven. Všimla si, že ji někteří poočku sledují, ale nikdo nic neřekl ani neudělal. Na nohu pokulhávala, proto nebylo podle pohybů poznat, kým je. Tentokrát ji Tamael vedl jiným vchodem. Ústil uprostřed lesa. Nadechla se. Do jeskyně sice proudil čerstvý vzduch, ale tohle bylo lepší.

„Jak dobře umíš stopovat?“ Zeptal se jí.

„Moc ne, mám jinou metodu.“ Usmála se a došla k blízkému stromu. Noha ji ve šplhu trochu omezovala, ale nahoru se stejně dostala. Rozhlédla se. Viděla jezero, pár lidí, kteří zřejmě byli z jeskyně a… Srnka! Stáhla si luk ze zad. Popošla na větvi pár kroků, aby měla lepší výhled a volnou dráhu pro střelbu. Zamířila. Vydechla a vystřelila. Trefila srnku do krku.

Otočila se s úsměvem na Tamaela a seskočila z větve dolů. Blbá, blbá! Dopadla na nohy a skutálela se do trávy.

„Jasně, jen si tu jizvu roztrhej…“ Došel k ní Tamael.

„Zapomněla jsem.“ Pípla a potlačovala bolest. Tamael jí pomohl na nohy.

„Zapomněla? To máš krátkou paměť.“ Ušklíbl se, když jí pomáhal na nohy.

„Ale trefila jsem se.“ Pochlubila se a ukázala ke svému úlovku.

„Šikulka, dostaneš sušenku.“ Zašklebil se Tamael a vydal se obhlédnout kořist. Selena pajdala za ním.

„Pěkná trefa, to uznávám. Rozporcuju ji tady, nechci ji tahat přes celou jeskyni na zádech.“

„Proč, neunesl bys ji?“ Usmála se na něj Selena nevinně.

„Zvládl jsem udržet tebe v posteli při tom tvém blouznění, tak co myslíš?“

„Uznávám. Takže proč ji nechceš tahat?“

„Protože to, že žiju s těma lidma pohromadě, ještě neznamená, že by mě nezbili pro kus žvance. Každý sám za sebe, zákon silnějšího a bla bla…“

„Aha… A nebylo by pro vás všechny jednodušší, kdybyste spolupracovali?“ Zeptala se a přidřepla si k němu.

„Nevím, nikdy jsme to nezkoušeli, jsou tam i existence, které by na něco takového ani nepřistoupili. Jsi si jistá, že se chceš dívat?“

„Eh… Ne, chtěla jsem pomoct…“

„Moc mi nepomůže, když tu sebou sekneš.“ Ušklíbl se.

„Hej! Nejsem žádná zhýčkaná princeznička!“ Založila ruce na prsou.

„Dobře, a čím ses tedy živila, když jsi utekla z města?“

„Zil připravil zásoby, nasbírala jsem nějaký bobule, chytala ryby,…“

„Žádný velký zvíře. Viděla jsi někdy stažení a vyvržení zvěře?“

„Jednou…“

„A jak to dopadlo?“

„Fajn, už jdu pryč.“ Zvedla se.

„Ne, počkej, jak to dopadlo?“ Díval se na ni zvědavě.

„Odmítám vypovídat.“ Odpověděla přes rameno a odcházela směrem k jezeru. Slyšela Tamaelův smích a nepříjemný čvachtavý zvuk.

Stmívalo se, proto se nebála, že ji někdo uvidí. Svlékla se na vlezla do vody. Příjemné a potřebné, po tolika dnech. Položila se na záda a nechala se houpat. Sledovala hvězdy a vzpomínala, jak ji se Zilem táta učil je rozeznávat. Když pak sklouzla pohledem ke břehu, seděl tam Tamael a zjevně se dobře bavil.

„Ty…!“ Vykřikla a ponořila se po bradu.

„Co já?“ Smál se.

„Jako…! Jako…!“ Obviňovala ho.

„Poslouchám.“

„Jako tohle se nedělá!“ Už když to vyslovila, věděla, že to zní hloupě. Tamael se znovu rozesmál.

„Holka, ty mě bavíš.“

„Byl bys tak laskav a dal mi možnost se obléknout?“

„Nebráním ti.“ Mrknul na ní.

„Tamaeli!“

„Fajn, fajn. Mi zkazíš každou srandu…“ Usmál se a vstal. S teatrálním povzdechem se otočil a pár kroků poodešel. Selena doplavala na břeh a s oblečením v ruce vklouzla do blízkého keře. Při oblékání sledovala Tamaela, jestli se nekouká. Když však vyšla ven a uvazovala si šátek pro zakrytí uší, nevšimla si pohledu, kterým Tamael obdařil košili, která se jí lepila na mokré tělo. Odkašlal si.

„Stejně nechápu, proč se tak stydíš. Nemáš nic, co bych už někde neviděl.“

„Úžasný argument.“ Protočila Selena oči a vykročila směrem k tunelu, který si pamatovala. Slyšela jeho smích. Usmála se pro sebe. Aspoň už nevypadá tak ustaraně, jako když jsem měla ty horečky. A má příjemný smích…

„Princezno, mohla bys mi pomoct s tou srnkou?“ Zastavil ji.

„Já ti za tu princeznu ublížím.“ Zahrozila mu a vzala vak ze země.

„Ale prosímtě…“ Mrknul na ní a hodil si na záda druhý vak. Špatně se s ním šplhalo a noha bolela, za tu princeznu byla ale rozhodnutá nedat nic najevo.

„Kam to mám položit?“ Zeptala se, když dorazili domů.

„Tu.“ Odpověděl Tamael a ukázal komůrku vedle kuchyně, kterou používal jako spíž. Bylo tam chladno.

„Uklidím to, běž si lehnout.“ Usmál se na ni.

„Není třeba.“ Odporovala.

„No tak, nebuď tvrdohlavá. S tou princeznou jsem si dělal srandu.“

„Vážně nepotřebuju.“

„Jako tvůj ošetřující lékař ti přikazuju jít si lehnout.“ Zamračil se na ní.

„Faaaajn.“ Protáhla Selena a odešla nahoru. Nechtěla to před ním přiznat, ale vycházka ji docela unavila.

„Tu nohu ti mám namazat já nebo to zvládneš sama?“ Objevila se jeho hlava nad schody.

„Mám nutkavou potřebu po tobě něco hodit.“ Oznámila mu a on se smíchem zase zmizel. Nohu si namazala a padla do postele. O tom, že ji Tamael přišel zkontrolovat, už nevěděla.