Nevzdávat se 12

Když se probudila, sešla dolů. V domě bylo ticho. A prázdno, jak zjistila po zkontrolování místnosti, kde Tamael spal. Co teď? Kam šel? Vlezla do kuchyně. Snídani? Mohla bych něco upéct, ani chleba tu nemá… S úsměvem se dala do práce. Pečení ji vždy bavilo a mamka ji v tom podporovala. Chtěla tím vyvážit to, co je učil táta.

„Co to tu voní?“ Ozvalo se za ní. Nadskočila leknutím a otočila se. Tamael měl mokré vlasy přilepené k obličeji. A košili k tělu. Cítila, že znovu rudne.

„Eh… peču chleba.“ Snažila se donutit svůj mozek k přemýšlení. Naklonil se ji přes rameno. Voní…

„Děkuju.“ Usmál se na ni.

„Ehm… není zač. Proč jsi mokrý?“

„Taky jsem si šel zaplavat.“

„Za světla?“

„Nejsem tak stydlivý, jako ty.“ Mrknul na ni. Jen protočila oči v odpověď. Tamael natáhl ruku, a přestože byl chléb ještě horký, kousek utrhl a ochutnal.

„Bude ti zle.“ Oznámila mu.

„Neboj, tak špatná kuchařka nejsi.“ Když jí poklesla ramena, kousl se do rtu.

„Počkej, promiň, hloupá sranda. Přehnal jsem to, omlouvám se. Je skvělý, nezlob se.“

„Dobře… Možná by ses měl jít osušit, kapeš.“ Přikývl a odešel. Selena nakrájela pár krajíců a připravila na stůl džem, který našla v spíži. Tamael se vrátil v suché košili, nemusela se tedy bát, že bude znovu vypadat jako rajče. S úsměvem se posadil.

„Na tohle bych si rychle zvyknul. Jak se cítíš po tom včerejšku?“

„Jsem v pořádku.“

„Ale unavilo tě to, že?“ Zeptal se mezi sousty.

„No… docela ano.“

„Možná jsme to trochu urychlili.“

„Hej, zas se nehodlám léčit dva měsíce!“

„Myslím, že tělo se tě ptát nebude.“ Ušklíbl se.

„Už mě nebaví ležet.“ Zafňukala Selena.

„Chápu… Co takhle večer cvičný boj?“ Navrhl s jiskrou v očích.

„Nevidím důvod, proč by to nešlo.“ Usmála se.

„No, třeba tvá noha…?“

„Sama vím, jak se cítím. Spíš mi řekni… co tady celé dny děláte?“

„Hm, to je různý… Lovíme, hlídkujeme, flákáme se, …“ Pokrčil rameny.

„Takže když zrovna nelovíš, tak sedíš a koukáš do zdi?“

„To zase ne. Chodíme do města do taverny, opravujeme si domovy, … Když nad tím tak přemýšlím, těžko se popisuje výplň dne, přitom jsem často naprosto vyčerpaný. Jo, a taky tady funguje něco jako směnný obchod. Třeba o mě se ví, že si umím poradit s velkou škálou zranění. Takže když se někomu něco stane, zavolají mě na pomoc. A na oplátku dostanu buď nějaké zboží nebo službu. Teď zrovna je docela klid, to bude asi tím, že se vojáci soustředí na tebe.“

„A i přes to by byli schopni tě, jak jsi říkal, zbít pro kus žvance?“ Podivila se.

„Jo. Tak to tu prostě je. Staráš se hlavně o své přežití.“

„Hm. Přijde mi to nepraktické.“

„Možná, ale nějak to funguje. Budu teď muset dojít něco vyřídit, tak si kdyžtak jdi ještě lehnout.“ Zvedl se od stolu.

„Já už se nějak zabavím.“ Usmála se na něj.

„Dobře… Zkus zůstat naživu, než se vrátím.“ Ušklíbl se a odešel. Selena se rozhlédla kolem. Bylo vidět, že žena do domu nevkročila dlouho, jestli vůbec někdy. Neměl tam vyloženě nepořádek, ale zjevně uklízel jen tam, kde potřeboval něco dělat. Dobrý způsob, jak oplatit tu péči. Pustila se do práce. Snažila se nedávat mu věci jinam, než kde je měl. Jednou to v zápalu úklidu udělala Zilovi a on pak chodil po domě a hledal své věci. Čímž udělal větší nepořádek, než tam předtím byl. Zastavila se nad dekou, kde Tamael spal. Vždyť spí v podstatě na zemi. Divím se, že ještě nenastydl. Co s tím? Když navrhnu, že se prohodíme, jen zakoulí očima. A aby spal se mnou… Ne! Chtělo by to matraci. Nemá tu něco? Prolezla zbytek domu. Nikde nic vhodného k výrobě nenašla. Mohla bych dojít pro něco ven, ale… Špatný nápad, to ne. Tak nic, no.