Nevzdávat se 13

„Seleno, js-… Asi jsem vlezl do špatných dveří.“

„Nevlezl.“ Zasmála se a došla k němu. Vypadal překvapeně.

„Wow… Nezvyk.“

„Snad to nevadí.“ Podívala se na něj. Usmál se.

„Ne, to… Vůbec ne. Takhle uklizeno jsem tu snad nikdy neměl. Čím jsem si to zasloužil?“

„Ber to jako můj způsob poděkování za tu péči o mě.“

„Jeej, holka… Člověk pro tebe udělá laskavost, a ty z toho děláš vědu.“

„Haloo! Bez tvé pomoci bych vykrvácela!“

„Já vím.“ Mrknul na ní a šel si umýt krev z rukou.

„Komu jsi pomáhal?“

„Jeden chlapík velmi nešikovně spadl ze stromu, měl otevřenou zlomeninu nohy. Nic pěkného na pohled.“

„Uh… Bude v pořádku?“

„Udělal jsem, co šlo. Krom toho, mám kouzelné ruce.“ Ušklíbl se na ni a vlezl do spíže. „Mám hlaaaad.“

„Tak to promiň, uvařit jsem nestihla.“

„Co? Ne, tak jsem to nemyslel. Žiju tu sám, nikoho tu nemívám, tak si občas povídám sám se sebou. Teda ne tím bláznivým způsobem…“

„On existuje i nebláznivý způsob?“ Zašklebila se na něj.

„Musí, cítím se totiž naprosto příčetně.“ Odpověděl s plnou pusou. Seleně zacukaly koutky.

„Víš, že s plným žaludkem se ti bude špatně bojovat?“ Tamael se zasekl.

„Ten cvičný souboj! Já zapomněl… Nenecháme to třeba na zítra?“

„Ne, aspoň jsou naše šance vyrovnanější. Tebe bude bolet žaludek a mě noha.“

„Bereš to nějak vážně. Je to cvičný boj. Bez krve. Víme?“

„Copak, bojíš se, že tě zraním?“ Podívala se na něj s nevinným úsměvem.

„Cože? Seleno, jediný, koho zraníš, budeš ty sama.“ Ušklíbl se.

„No vidíš, tak můžeme jít.“ Skoro poskakovala u dveří.

„Teď jsem se vrátil, ani převlíknout se nemůžu?" Podíval se na ni unaveně.

„Tamaeli, začínám si myslet, že se z toho chceš vykroutit.“

„Cože? Ne, jen nechci, aby sis ublížila.“

„Neublížím si, pojď už!“

„Faaajn!“ Ozvalo se z čisté košile, kterou si Tamael právě tahal přes hlavu. Selena se s červenáním otočila.

„Je tu nějaké místo, kde se dá trénovat, aniž by tam někdo chodil?“ Zeptala se.

„Samozřejmě. Jinak bych to nenavrhoval.“ Ozval se Tamael vedle ní a vzal si meč. „Počkej.“ Řekl a stáhl jí šátek víc přes uši. Když dával ruku pryč, lehce ji prsty pohladil po tváři.

„Eh… Díky.“ Odvrátila se Selena s červenými tvářemi. Otevřela dveře.

„Vedu.“ Prohlásil Tamael a vydal se, pro ni, novým směrem. Vylezli uprostřed stromů. Vypadá to tu naprosto stejně. Šel dál. Zastavil se u keře a usmál se na ni. Pak, s gestem kouzelníka, keř odhrnul. Ačkoli očekávala další trní, naskytl se jí výhled na plácek ze tří stran chráněný skalní stěnou.

„Nikdo sem nechodí?“ Zeptala se a rozhlédla se.

„Ne. Přiznej, že ty sama bys tu nečekala takovou mýtinu.“ Usmál se. Selena tasila meč. Tamael ji s úsměvem napodobil.

„Rovnou říkám, že ti tu nohu znovu zašívat nebudu.“ Upozornil ji a zaútočil.

„Nebude třeba.“ Usmála se Selena a útok odrazila. Bylo příjemné mít zase v ruce meč. Tamael o pár kroků ustoupil a čekal, co udělá. Chvilku ho nechala čekat a pak zaútočila. Na poslední chvíli ji odrazil.

„Dobrý.“ Kývl uznale. Ušklíbla se a zaútočila znovu. Provedla stejný manévr, jako ten starý voják, a plácla Tamaela mečem naplocho do nohy. Vypadal překvapeně.

„Tak jsi k tomu přišla?“ Zeptal se a masíroval si stehno. Asi jsem do toho dala moc síly…

„Jo, přesně takhle.“

„Pff, tomu se těžko uhýbá.“

„Neříkej.“ Ušklíbla se. Usmál se na ni a znovu pořádně chytil meč. Vyrazil proti ní. Nyní byly útoky jiné. Asi jsem urazila jeho ješitnost, když jsem byla první, kdo dal zásah. Zvládla jeho útoky krýt.

„Stačí, stačí!“ Zamávala rukama, když jí tekl pot do očí. Tamael přikývl. Byl taky dost udýchaný. Posadila se na zem.

„Trvám na odvetě!“ Prohlásil Tamael a sedl si vedle ní.

„Možná zítra, uznávám, že mě to unavilo.“

„A co noha?“

„Noha dobrý. Ale potřebuju koupel. Jak daleko jsme od jezera?“

„Moc ne, ukážu ti kudy.“

„Ne, ty budeš zase šmírovat!“

„Nebudu.“ Smál se.

„Takže přiznáváš, že jsi před tím šmíroval?“

„Eh…“ Kousl se do rtu.

„Ty!“

„Nevztekej se, nesluší ti to.“ Mrknul na ní.

„Teď mě mrzí, že jsem tě nepraštila víc…“

„Ale no tak.“ Rozesmál se. Selena založila ruce na prsou. „Hele, samotnou tě tu nechat nemůžu.“

„Fajn, tak mi ukaž, kudy je jezero, a až budu umytá, vrátím se sem.“

„Kousek od jezera roste maliní. Takže tě tam dovedu a pak zmizím mezi keři. Vyhovuje?“ Navrhl. Cukaly mu koutky.