Nevzdávat se 14

„Dobře.“ Potřeba koupele převážila nad stydlivostí. Tamael se zvedl a nabídl jí ruku. Spolkla pýchu, noha hodně bolela, a nechala si pomoct. Zavrávorala a on ji musel pevně chytit, aby nespadla.

„Zítra říkáš? Ani náhodou. Podívej se, co to s tebou udělalo. Zítra žádný blbnutí. Minimálně další dva dny budeš ležet. Neměl jsem se nechat přesvědčit.“ Mračil se na ni.

„Rozkaz, mami.“ Ušklíbla se na něj.

„Seleno, myslím to vážně.“

„Dobře.“ Povzdechla si. Tamael ji dovedl k jezeru.

„Jdu tam. Kdyby něco, křič. A vzhledem k tomu, že je ještě vcelku světlo, nesundávej si ten šátek.“ Selena kývla, počkala, až zmizí a svlékla se. Vlezla do vody a poprvé se pořádně podívala, jak je jezero vlastně veliké. Z přemýšlení, zda by ho zvládla přeplavat, ji vytrhl hlas.

„Hodláš se tam rozmočit?“ Usmíval se na ni Tamael ze břehu.

„Máš červenou pusu…“ Oznámila mu a zkontrolovala si, jestli je celá ponořená.

„Však jsem říkal, že jdu na maliny.“ Usmíval se šťastně.

„Ehm…“ Začala Selena.

„Já vím, já vím.“ Protočil s úsměvem oči a otočil se k í zády. Doplavala ke břehu a oblékla se.

„Dobrý.“ Ohlásila.

„Super, teď já.“ Usmál se Tamael a stáhl si košili. Selenu opět polilo horko a rychle se otočila. Uslyšela šplouchnutí.

„Jeej, to je fajn. Proč jsi otočená?“

„Eh…“

„Počkej, já myslel, že se stydíš, když někdo kouká na tebe, ale ty se stydíš tak jako celkově?“

„Um…“

„To je roztomilý.“ Rozesmál se.

„Půjdu… se tady porozhlédnou.“ Oznámila mu.

„Nechoď daleko.“

Poodešla kousek pryč. Měla bych s tím červenáním něco udělat… Díky koupeli už noha tolik nebolela, proto vylezla na strom a posadila se na větvi. Měla výborný výhled do okolí. Překvapilo ji, že nevidí další lidi z kolonie. Tam se něco leskne… Ne! Ne, sakra, to ne! Vojáci! A jdou sem. Sledovala je pohledem. Mířili k jezeru. Tamael! Sakra! Sešplhala ze stromu a doběhla na břeh. Mávala na něj. Nadechoval se, že něco řekne, přiložila si ale prst na rty. Připlaval k ní, ona po něm hodila oblečení a chtěla vběhnout mezi keře. Chytil ji za ruku.

„Co se děje?“ Zeptal se potichu.

„Vojáci. Odtamtud.“ Ukázala směr.

„Kolik?“ Ptal se, zatímco si oblékal kalhoty. Vzhledem k situaci Seleně nedošlo, že byl do té doby před ní nahý.

„Viděla jsem jich šest.“

„Fajn.“ Vzal do ruky košili i meč, ji za zápěstí a táhl ji po břehu kousek dál.

„Do tunelu nemůžeme, mohli bychom ho tím prozradit.“ Vysvětloval, když došli ke kamenům kousek od místa, kde původně byli. Selena se chtěla zeptat, kde se tedy schovají, když v tom Tamael jeden z kamenů nazdvihl. Byla to konstrukce potažená papírem a umně zamaskovaná. Chytré. Vlezl tam jako první a mávl na ní, ať se schová taky. Přiklopil je. Selena zjistila, že sedí před Tamaelem a vzhledem k minimu místa se k ní on zezadu tiskne. Nemá košili… Ou… Cítila, že se červená, a Tamaelovo dýchání na její krk nepomáhalo. Natáhl ruku kolem ní a odkryl malý průzor, kterým bylo vidět ven. Naklonil se jí k uchu.

„Vidíš ven?“ Zašeptal. Polkla a přikývla. „A vidíš je tam?“ Pořádně se podívala. A znovu kývla. Byli tam.

„Sakra! Co tady zase dělají?“ Mumlal Tamael.

„Jsou tu kvůli mně?“

„Těžko, nevědí, že tu jsi.“

Selena se nadechovala k odpovědi, Tamael jí ale zakryl pusu. Vojáci něco říkali.

„…nenajdeme.“

„Když nepolevíme v hledání…“

„Ten už je dávno pryč.“

„Není, někde tady je přece ta kolonie, bude tam.“

„Hledáme to už několik let, mají to dobře schovaný.“

„Každopádně víme, že je ten chlap poblíž.“

„Hele, ale oni ty lesy znají…“

„Tak budeme pořádně hlídat město. Musejí chodit nakupovat.“

„Hm… Tak jdem zpátky.“

Ještě chvilku vydrželi schovaní. Když vylezli, zamířil Tamael rovnou k tunelu. Pohyboval se tiše pro případ, že by vojáci byli stále poblíž. Promluvil až v bezpečí tunelu.

„Nevím, o kom mluvili, tys to každopádně nebyla. Takže dobrý.“

„Určitě nevíš?“

„Neznám zločin každého tady.“

„Jasně.“ Mlčky došli k domku, každý ve svých myšlenkách.

„Jak vlastně vypadá ta rána?“

„V pohodě, ani to tolik nebolí.“

„Stejně trvám na tom, co jsem řekl – další dva dny v posteli. Děkuju za úklid, chleba a tak, ale vážně musíš odpočívat.“

„Tebe nebolí záda z toho, že spíš na zemi?“

„Mám pod sebou deku.“

„To je vážně velký rozdíl.“ Ušklíbla se Selena.

„Tak jiná možnost není. A když navrhneš, že se vyměníme, odmítnu.“

„Já vím… Ale ji mi to blbý…“

„Mohl bych spát nahoře s tebou.“ Mrkl na ní. Když uviděl její výraz, rozesmál se. „Sranda, klid.“

S hladovým výrazem vlezl do spíže a vyndal maso.

„Můžeš si jít lehnout, až to bude hotový, zavolám na tebe.“

„Dobrý, sednu si tady.“

„Začalo to bolet?“

„Trochu…“

„Dobře. Pozor, teď uvidíš mé kulinářské umění v praxi!“ Usmál se na ni. Selena s úsměvem protočila oči a sledovala ho. Opravdu mu to docela šlo. Během chvíle voněl dům pečeným masem. Tamael zvládl dokonce i prostřít.

Po jídle ji zahnal do postele. Asi mu to mé zranění dělá víc starostí, než dává najevo.