Nevzdávat se 15

Další tři dny Tamael trval na tom, aby zůstala v posteli. Argumenty o procvičování nohy nezabíraly. Snažil se být hodně doma, aby ji ohlídal, občas se ovšem stalo, že pro něj někdo přišel a žádal o pomoc. V takových chvílích ji před odchodem probodl pohledem a výhružně zopakoval, že musí odpočívat. Poslechla ho. Přeci jen, on je tu doktor… Čtvrtý den ránu zkontroloval a souhlasil s vycházkou.

„Myslím si, že jediný nenáročný pohyb, který se tu v okolí dá provozovat, je plavání.“ Zamyslel se.

„Už to jezero někdo zkoušel přeplavat?“ Zeptala se zvědavě.

„Jasně. Většinou kousek od cíle dostali křeče a někdo je musel tahat ven.“

„Mohla bych-“ Někdo zabušil na dveře.

„Hej, felčare!“ Tamael s otráveným výrazem otevřel dveře. Ještě předtím zkontroloval Seleně zakrytí uší.

„Ano?“ Za dveřmi stál rozložitý holohlavý chlap.

„Dneska na tebe vyšla hlídka.“ Ušklíbl se na Tamaela.

„Který okruh?“

„Lesní.“ Zašklebil se chlap a odešel. Tamael si povzdechl a zavřel dveře.

„Problém?“ Podívala se na něj Selena.

„Lesní okruh je delší.“ Ušklíbl se na ni a natáhl se pro meč.

„Kdy začínáš?“

„V podstatě hned, tenhle chlap ty hlídky organizuje a tohle oznámení vždycky znamená, že máš jít hlídkovat ihned.“

„Kdy jsi měl hlídku naposledy?“

„Ten den, co jsem tě našel.“

„A můžu jít s tebou?“

„No…“ Zamyslel se. „A tak asi jo. Vezmi si meč, plášť a luk. Pro jistotu.“ Selena se usmála. Už ji nebavilo ležet. Rychle vzala zbraně a vyrazila s Tamaelem ven.

„Jak ty okruhy máte označený?“ Zeptala se po chvíli. Vypadalo to, že se Tamael něčeho drží.

„Tady.“ Zavedl ji ke stromu a ukázal malou vyrytou značku. „Ale i kdyby tu nebyly, znám to už zpaměti. A ten vedoucí každému nováčkovi rychle vysvětlí, jak to funguje. Po okruhu je taky pár bodů, kam vylezeš a musíš chvíli sledovat okolí.“

„To zní vcelku promyšleně.“

„Pomáhá to chránit kolonii.“

Chvíli pokračovali mlčky. Pak se Tamael zastavil pod skálou.

„Zvládneš vylézt nahoru?“ Zeptal se starostlivě.

„Jeden z těch bodů?“ Když Tamael přikývl, usmála se a začala šplhat. Ve skále byly na příhodných místech vytesány malé otvory. Nahoře se nacházela plošina. Tamael vylezl hned za ní a sáhl do blízkého výklenku.

„Tohle jsem možná nedomyslel.“ Prohlásil, když vytáhl síť, která byla pokryta listím a natřeným papírem. Maskování?

„Přehodíš to přes sebe, aby tě nikdo neviděl, zevnitř je ale vidět skrz. Když jsme tu ale dva… No, pod ten kámen jsme se vešli a nebude to na dlouho. Posaď se a polož si luk a šípy stranou.“

Poslechla ho, Tamael se na ni zase zezadu přitiskl a přehodil přes ně síť. Pomalu se rozhlížel, což pro Selenu znamenalo, že jí chvilku dýchal na jednu stranu krku, do vlasů a na druhou stranu. Možná jsem měla zůstat v posteli… Naštěstí je už šero, neuvidí, jak moc jsem rudá.

„Dobrý, můžeme pokračovat.“ Pošeptal jí do ucha. Po zádech jí přeběhla příjemná vlna. Och… Zvedli se, slezli dolů a pokračovali dál.

„Byla jsi nějak potichu…“ Naznačil Tamael otázku.

„Um… Nechtěla jsem rušit.“ Odpověděla a otočila se tak, aby jí neviděl do obličeje. Zastavili se pod stromem o kus dál.

„Šup nahoru.“ Ukázal Tamael a ona s úsměvem začala šplhat. Pohodlně se usadila, zatímco Tamael zůstal o větev níže. Asi odtamtud lépe vidí. Na hlídce vypadal jinak. Soustředěně, sebejistě. Ta změna byla opravdu zajímavá. Otočil na ni hlavu a naznačil, ať je potichu. Lukem zamířil a vystřelil. Selena viděla, že se šíp zabodl do stromu vedle dvou vojáků.

„První varování!“ Zakřičel Tamael.

„Já ti říkal, že jsme sešli z cesty!“

„No jo, za všechno můžu já, co?!“

„Už mizíme!“ Křikl voják a rozběhl se. Druhý ho následoval.

Selena chvilku počkala a pak si tiše odkašlala. Tamael se na ni otočil.

„Když jsi mířil lukem na mě, říkal jsi, že žádný voják se odsud nedostane živý…“ Naznačila.