Nevzdávat se 16

„Když jsi mířil lukem na mě, říkal jsi, že žádný voják se odsud nedostane živý…“ Naznačila.

„Silácké řeči.“ Usmál se. „Krom toho, tadyty dva jsem mohl varovat a kdyby neodešli, zabít. Byli na to dost daleko. Ty jsi se tehdy najednou objevila pár metrů ode mě, přehlídl jsem tě napoprvé.“

„Přehlídl? Dík.“ Ušklíbla se. Tamael se zasmál. Chvíli počkali, pak slezli dolů a pokračovali. Na další strom ještě vylézt dokázala, ale u následujícího už prohlásila, že počká dole.

„Noha bolí?“ Podíval se na ni Tamael starostlivě.

„Trochu, ale jsem i unavená. Moc dlouho jsem nic nedělala…“

„Dobře.“ Usmál se a vylezl nahoru. Selena se opřela o kmen stromu a koukala na hvězdy, které se právě začínaly objevovat. Táta kdysi ji a Zila naučil rozeznávat souhvězdí. Některá si i po těch letech dokázala vybavit. Tamael za chvíli přistál vedle ní.

„Už jen jeden bod a hotovo.“ Usmál se a pomohl jí na nohy. Došli k poslednímu bodu, skále.

„Zkusím to nahoru.“ Oznámila a začala šplhat. Nahoře se vydýchala a posadila vedle Tamaela.

„Už je tma, nemusíme se maskovat.“ Vysvětlil absenci sítě. Seděli v úrovni špiček stromů.

„Jezero je tam?“ Naznačila Selena směr.

„Jo. Je, tys tam vlastně chtěla, což?“ Podíval se na ni.

„Teď už ne, těším se do postele.“ Prohlásila unaveně. Usmál se v odpověď a sledoval okolí.

„Můžeme.“ Prohlásil za chvíli. Slezli dolů a o kousek dál vstoupili do tunelu.

„Běž si lehnout, já musím ještě nahlásit ty vojáky.“ Řekl, když dorazili do jeskyně. Selena se tedy vydala do domku, zatímco Tamael se vydal opačným směrem. Sotva držela oči otevřené. Doma rovnou vystoupala po schodech nahoru, sundala si kalhoty, odložila zbraně a lehla si. Chtěla vydržet vzhůru, než se Tamael vrátí, ale nezadařilo se.
Ani nevěděla, že ji Tamael po návratu přikrýval.

Když se probudila, chvilku ležela v posteli a poslouchala. Bylo ticho. Že by zase někam šel? Sešla dolů a podívala se tam, kde spal. Tamael tiše oddychoval na dece. Přes obličej mu padaly vlasy. A na nahé hrudi měl husí kůži – nebyl přikrytý. Selena s úsměvem došla nahoru pro svůj plášť a přehodila ho přes něj. Tamael se do něj ve spánku zachumlal. Roztomilé. S úsměvem odešla připravit snídani. Doufala, že ho dnes přemluví na další souboj. Měla bych taky začít přemýšlet o tom, co dál… Nemůžu tu zůstat napořád. Nemůžu Tamaela ohrožovat. Kdyby ostatní přišli na to, kdo jsem… Nebo kdyby ho se mnou chytili vojáci… On se v podstatě může vrátit k normálnímu životu ve městě, když bude chtít. Já ne.

„Že tys mě šmírovala, když jsem spal?“ Ozvalo se za ní.

„Jak jsi na něco takového přišel?“ Zeptala se.

„Jsem si jistý, že když jsem usínal, neměl jsem na sobě tvůj plášť.“ Ušklíbl se.

„Vypadal jsi, že jsi ti zima…“

„Takže přiznáváš?“ Usmál se.

„Přiznávám, že jsem tě přikryla, nic víc.“ Odpověděla a potlačila nutkání
vypláznout jazyk.

„Dobře.“ Rozesmál se. „A děkuju.“

„Máš dneska nějaké povinnosti?“ Zeptala se ho mezi sousty.

„Zatím ne. Co bys ráda?“

„Mohli bychom dál další souboj. Chtěl jsi odvetu.“

„Ale… Docela horlivá, což?“ Zazubil se na ni.

„Chci se dostat zpět do formy, docela mě překvapilo, že jsem byla včera tak unavená.“ Přiznala.

„Chápu. Ale musíš si uvědomit, že to tvoje zranění nebyl žádný škrábanec od trní.“

„Já vím.“

„A nechceš si jít raději zaplavat?“

„Je ráno, moc světla…“

„Jej, ty a ta tvoje stydlivost.“ Zasmál se Tamael.

„Mamka mě vždy upozorňovala, že jsem dáma. Většinou těsně před tím, než jsme s tátou vyběhli do lesa.“

„Takže neschvalovala způsob, jakým vás táta vychovával?“

„To ne, byla ráda, že se umíme sami o sebe postarat. Jen chtěla, abych si uvědomila, že se občas musím chovat jako slušně vychovaná šlechtična.“

„Jako abys na plesy nechodila v kalhotách?“ Zasmál se.

„Taky.“

„Náhodou, chtěl bych vidět obličeje ostatní smetánky, kdybys na ples dorazila v kalhotách a s lukem na zádech.“ Při představě se oba rozesmáli.

„Nemysli si, že zapomenu na ten boj.“ Mrkla na něj.

„A já doufal, že to zakecám. No nic… Tak si dojdi pro meč, princezno.“

„Neříkej mi princezno!“ Křikla na něj ze schodů. Slyšela smích. Když sešla dolů, byl Tamael už připravený. Vyšel ven s pohledem upřeným ke stropu jeskyně a zastavil.

„Tak nikam nejdeme. Prší.“ Otočil se na ni.

„Jak jsi na to přišel?“

„Pojď sem.“ Naznačil. „Tak, a vidíš ty poklopy nahoře? Tam, tam a ty dva?“

„Vidím. Jsou zavřené.“

„Protože jsou zvenku nekryté. Když prší, sněží, padají kroupy, tak se musí zavírat.“

„A tamty jsou otevřené proč?“

„Kvůli cirkulaci vzduchu. A jsou na povrchu nějakým způsobem kryté. Ať už skalním převisem, konstrukcí, …“ Vysvětloval, když zacházel zpět do domu.

„Dobře… A co tedy budeme dělat?“ Zeptala se a odložila meč.