Nevzdávat se 17

„Já tu většinou ležím a fantazíruju. Ale počkej, mám tu někde karty.“ Zmizel ve vedlejším pokoji. Selena šla za ním. Neměla před tím tolik možností místnost prozkoumat. Tamael hledal ve skříni a vypadl mu ven stoh papírů. Selena je zvedla a zaujala ji kresba na prvním. Krásně vyvedený pták s žížalou v zobáčku na stromě.

„Páni… Tos kreslil ty?“ Zeptala se. Tamael se otočil.

„Ehm… Jo, to je moje práce. Mám ty karty. Ukaž, uklidím to.“ Natáhl se.

„Ne, chci si to prohlédnout.“ Usmála se a utekla se svým úlovkem nahoru.

„Seleno, no tak, vrať mi to!“ Volal za ní. Posadila se na postel a začala papíry listovat. Kresby byly krásné. Většinou zvířata nebo lesní zákoutí. Všechno do detailu zachycené. Tamael přišel za ní.

„Vrať mi to.“ Natáhl ruku.

„Chci se jen podívat.“ Udělala na něj prosebný pohled. Povzdechl si.

„Na tom vážně není nic k prohlížení.“

„Že ne? Vždyť jsou krásné! Třeba tahle srnka, nakreslená do posledního chloupku.“ Ukázala. Tamael se posadil vedle ní.

„Už dlouho jsem nekreslil.“ Přiznal.

„Proč?“ Podívala se na něj.

„Postupně nebyl čas. A když náhodou byl, nebyla chuť.“

„Jeej, ten je roztomilej.“ Rozplývala se Selena nad kresbou zajíce. Tamael se usmál.

„To bylo ráno, akorát jsem končil hlídku a tenhle mrňous vylezl z nory přímo naproti větvi, kde jsem seděl. Ale už je to pár let.“

„Šlo ti to.“

„Možná…“ Vzal do rukou celý stoh.

„Na konci je pár volných papírů. Můžeš se k tomu vrátit. Jestli tě to bavilo…“ Usmála se Selena. Tamael vypadal skoro smutně. „Stalo se něco?“ Zeptala se ho.

„Hm?“ Zvedl hlavu od kreseb. „Ne, jen… Byl jsem tehdy mladší, všechno se mi zdálo jednodušší…“

„Vypadáš smutně.“

„Já? Ale prosím tě…“ Usmál se na ni. „Jestli už sis to doprohlídla, uklidím to, a dáme ty karty.“

„Dobře.“ Souhlasila. Tamael s kresbami sešel dolů a odložil je v místnosti, kde spal. Tak, aby je měl po ruce, jak si Selena všimla.

Pršelo až do večera, karty a historky je ale dokázaly zabavit. Tamael pak s hladem v očích připravil večeři. Po jídle se začali dohadovat, zda má ještě cenu jít ven. Někdo zabušil na dveře. Tamael pohledem zkontroloval Seleně šátek a otevřel. Stála tam udýchaná žena s vystrašeným výrazem.

„Náš malej… Spadl ze skály, potřebuje pomoc.“

„Jdu.“ V běhu si vzal tašku s nástroji a zmizel se ženou ven. Selena se ani nestihla zeptat, zda má jít s ním. Namísto toho ze stolu sklidila nádobí a uklidila po jeho vaření. Mám na něj čekat? Posadila se ke stolu a hrála si s kartama, které zůstaly na desce.

Probudilo jí bouchnutí dveří. Zvedla hlavu a z tváře jí spadly přilepené karty. Tamael se opíral o dveře, zíral do stropu a jednu ruku měl ve vlasech. Podíval se na Selenu a pak se odvrátil.

„Co se stalo?“ Zeptala se ho. Byla zvyklá, že se vždycky smál, tohle ji vyděsilo.

„Nic.“ Odvětil. Znělo to smutně. Odešel tam, kde spal a sedl si na deku na zemi. Selena zůstala stát ve dveřích a pozorovala ho. Seděl s hlavou v dlaních a vypadal jako hromádka neštěstí. Došla před něj a dřepla si.

„Tamaeli, co se stalo? Takhle tě neznám…“ Zeptala se jemně. Zvedl k ní pohled. Po tvářích mu tekly slzy. Ale ne…

„Ten kluk… Spadl ze skály už ráno. Jeho rodiče čekali celý den, než mě zavolali. Když jsem dorazil… Snažil jsem se, ale…“ Znovu sklopil pohled. Selena si mu klekla mezi nohy a objala ho. Cítila, jak ztuhl překvapením, ale pak ji objal taky.

„Udělal jsi, co šlo.“ Pošeptala mu.

„Jak to víš, nebyla jsi tam.“

„Už tě trochu znám.“ Odpověděla tiše a hladila ho po vlasech.

„Kdyby mě zavolali hned ráno…“

„Bohužel, i když se budeš hodně snažit, čas nevrátíš.“ Odpověděla. Nechala ho vzlykat a dál ho hladila. Po chvilce zjistila, že tiše oddychuje. Usnul? Asi byl vyčerpaný. Opatrně ho položila, sundala mu boty a přikryla ho. Vypadal nešťastně i ve spánku. Chudák. Odešla si lehnout.

Když ráno sešla dolů, seděl Tamael u stolu a zíral do prázdna.

„Je ti líp?“ Zeptala se ho a s podezřením se podívala na flašku, co měl před sebou.

„Hm.“ Ani se na ni nepodíval. Vzala lahev do ruky a čichla si.

„Bohové, fuj, to je smrad! A dobrá polovina jí chybí. Tys pil?“ Zeptala se ho. Otočil k ní zakalené oči. Takže jo…

„Tamaeli…“ Začala.

„Neber mi jí, potřebuju to!“ Natáhl se po flašce.

„Nepotřebuješ. Chápu, že jsi nešťastný, ale tímhle to nevyřešíš. Krom toho, už jsi opilý, dalším stadiem je možná tak ztráta vědomí.“

„Vrať mi to.“ Zavrčel na ni. Nechtěla se s ním prát, ale…

„Tímhle si nepomůžeš.“ Zkusila to znovu.

„Jak to můžeš vědět?! Kolikrát tobě někdo umřel pod rukama?! Žila sis jako princezna odříznutá od problémů ostatních lidí a teď mě chceš poučovat?! Nic o skutečném životě nevíš!“

Selena zůstala stát jako opařená. Cože? Tohle si o mě opravdu myslí? Chápu jeho smutek, ale tohle… Postavila flašku na stůl, vzala meč, plášť a vyběhla ven.