Nevzdávat se 18

V lese bylo mokro, několikrát uklouzla, ale chtěla… Co chci? Věci jsem tam nechala, nemůžu odejít. Můžu počkat na noc, vrátit se pro ně a pak zmizet… Vybrala si strom a vylezla nahoru. Pustila slzy. Nevěděla, jaké mínění o ní Tamael má. Ranilo jí to. Seděla, koukala na jezero a nechala slzy téct. Stejně jsem chtěla odejít. Ale doufala jsem, že to bude za jiných okolností. A, i když je to hloupost, trošku jsem doufala, že půjde se mnou. Seděla na stromě celý den, myšlenky nechávala volně plynout.

Když se objevily první hvězdy, slezla dolů a vydala se zpátky. Prošla jeskyní k domku. Opatrně otevřela dveře. Uvnitř byla tma a ticho. Nerozsvěcela, vyběhla nahoru a posbírala své věci. Nebrala zásoby, nechtěla, aby si myslel, že ho okradla. Mám mu něco napsat…? Ne, to je zbytečné.

Ve chvíli, kdy sestoupila z posledního schodu, se otevřely dveře.

„Seleno! Jsi tady.“ Oddechl si Tamael. Pak si ji pořádně prohlédl. „Proč máš sbaleno?“

„Odcházím.“ Odpověděla, překvapená tím, že se objevil. Poklesla mu ramena.

„Kvůli tomu, co jsem řekl?“ Podíval se na ni nešťastně. „Prosím, vyslechni mě…“

„Tamaeli, není moc o čem mluvit. Vyjádřil ses jasně, proto odejdu. Děkuju ti za péči, kterou jsi mi věnoval, jestli chceš, dám ti za to nějaké peníze. Zbytečně tě ale vystavuju nebezpečí, proto jdu pryč.“

„Seleno, prosím, vyslechni mě… Prosím tě o to…“ Všimla si, že se mu na tvářích lesknou slzy. Celkově vypadá hrozně.

„Dobře…“ Povzdechla si. Dvěma kroky byl u ní a objal jí.

„Děkuju.“ Zašeptal. Pak ji pustil, zavřel dveře a zapálil svíčku. Sedl si ke stolu. Selena odložila věci a posadila se naproti němu. Vypadal opravdu strašně.

„Nevím, jak začít…“ Promluvil rozpačitě. „Nejdřív jsem ti chtěl poděkovat za ten včerejšek. Bylo mi hrozně, byl jsem naštvaný a nešťastný zároveň… Snažila ses mi pomoct, i když jsi nemusela. Cením si toho. Opravdu.“ Zvedl k ní pohled. Ty veselé zelené oči, které Selena znala, byly plné slz. A měly nešťastný, unavený výraz.

„A k tomu dnešnímu ránu… Byl jsem opilý, i když vím, že mě to neomlouvá. Vím, že jsi to myslela dobře a měla jsi pravdu, a já… Nevím, co mě to popadlo. Pamatuju si každé slovo, které jsem ti řekl. Přitom každé slovo byla lež. Nic z toho, co jsem řekl, si o tobě nemyslím. Vždyť jsem viděl, jak umíš bojovat, lovit a pohybovat se po lese. Omlouvám se, opravdu se omlouvám za to, co jsem řekl a jak jsem na tebe vyjel. Bylo mi zle, jak psychicky, tak fyzicky a tys to odnesla. Mrzí mě to, odpusť mi.“ Zvedl k ní oči. Mlčela. Nevěděla, co mu na to říct.

„Prosím, neodcházej. Nechci, abys odešla. A že mě vystavuješ nebezpečí… To je asi pravda, ale to neznamená, že musíš odejít. Zůstaň, prosím.“ Prosebně se na ni díval.

„Nevím, co ti na to říct. To, co jsi řekl…“

„Lituju toho. Opravdu jsem to tak nemyslel.“ Tekly mu slzy. Bylo toho na něj teď asi hodně. Umřel mu pacient, opil se, mě vyhnal, …

„Řekni prosím, že tu zůstaneš.“ Poprosil ji. Povzdechla si. Měla bych odejít. Jednou musím odejít… Vstala. Viděla, jak odevzdaně sklonil hlavu. Obešla stůl a když k ní zvedl oči, setřela mu slzy a usmála se. Zvedl se a objal ji.

„Zůstaneš?“ Zeptal se.

„Zůstanu.“ Odpověděla. Cítila, že ji pevně stiskl. Položila mu hlavu na rameno. Možná toho, že zůstávám, budu litovat… Začichala.

„Ehm, Tamaeli?“

„Hm?“ Zvedl hlavu.

„Jsi tím alkoholem dost cítit.“ Pustil ji a čichl si ke košili.

„Fuj. Máš pravdu. Potřebuju koupel. Půjdeš taky? Abych se nemusel bát, že mezitím utečeš?“

„Žádný šmírování.“ Zahrozila mu prstem. Usmál se, ale chyběla tomu jiskra. Vypadal unaveně. Mlčky vyrazili k jezeru. Na břehu se na ni otočil.

„Eh… Budeš tady prosím? Jsem dost unavený a kdybych se začal topit…“

„Budu tady. Pohlídám tě.“ Mrkla na něj a otočila se zády. Nekomentoval to. Jak zle mu ve skutečnosti je? Když uslyšela šplouchnutí, otočila se zpátky. Držel se blízko břehu. Za chvilku začal vylézat ven, tak se znovu otočila a počkala, až se oblékne.

„Jestli chceš, můžeš jít napřed, taky si dám koupel.“ Řekla mu.

„Počkám.“ Odpověděl a otočil se zády. Svlékla se. Voda byla příjemná. Viděla, že Tamael sedí na břehu. Když doplavala blíž, zjistila, že spí. Usnul v sedě?
Oblékla se a položila mu ruku na rameno.

„Tamaeli…“ Zkusila ho vzbudit. Vypadal divně. Třásl se. Sáhla mu na čelo. A sakra… Měl horečku. Musí do postele, hned.