Nevzdávat se 19

„Tamaeli, vstávej!“ Lehce s ním zatřásla. Otevřel oči.

„Není mi dobře.“ Bylo ho sotva slyšet.

„Všimla jsem si… Vstávej, musíš do postele.“ Tamael vstal, ona ho vzala kolem pasu a jeho ruku si dala kolem ramen. Opřel se o ní. Pomalu a opatrně došli do domku. Vyvedla ho po schodech a položila ho na postel.

„Tvoje postel…“ Zamumlal.

„Jsi nemocný, nehádej se.“ Odmítla námitku a stáhla mu boty. Pořádně ho přikryla a došla dolů pro mokrý hadr, který mu položila na čelo.

„Ráno ti uvařím čaj. Teď spi.“ Oznámila mu. Chytil ji za ruku.

„Neodejdeš?“

„Už jsem řekla, že ne.“ Řekla jemně a vrátila mu ruku pod deku. Zamumlal něco nezřetelného. Sešla dolů a lehla si pod deku. Přetáhla si přes sebe plášť. Ten jeho „polštář“ voní po něm… Ještě v noci ji vzbudil hrozivý kašel. Doběhla nahoru a našla Tamaela v křeči. Podala mu vodu a šla vařit čaj. Po napití se to zlepšilo, ale byl zborcený potem.

„Kde jsi co chytil?“ Zašeptala spíše pro sebe a odhrnula mu vlasy z čela. Ráno mu budu muset vyměnit košili, tuhle má mokrou.

„Nevím.“ Odpověděl sípavě. Sedla si k posteli na zem rozhodnutá, že ho bude hlídat. Celý zbytek noci se třásl a kašlal. Dávala mu pít a měnila obklad na čele.

Ráno udělala nejsilnější vývar, jaký dokázala. Ať ještě jednou zkusí vytáhnout, že mě krmil. Podařilo se jí do něj vpravit pár soust. Vypadal, že je naprosto mimo. Budu mu muset vyměnit tu košili.

Vešla do místnosti, kde původně Tamael spal. Všimla si stohu kreseb, který našla před dvěma dny. Na vrchu ale byla jiná, nová. Vzala ji do rukou. To jsem já? A taky kapky tady… To mohl nakreslit jedině včera, když jsem byla pryč. Vážně mu to jde. Kresba byla opravdu krásná, s důrazem na oči. Odložila ji stranou a našla mu čistou košili.

Vystoupala nahoru. Ležel stočený pod dekou.

„Kdybych aspoň věděla, koho poprosit o pomoc… Nelekni se, vyměním ti košili.“ Šeptala hlavně pro sebe. Ticho v domě se jí nelíbilo.

„Není koho požádat o pomoc. Já jsem tu jediný léčitel. Vyležím se z toho. Podej mi tu košili, zvládnu to.“ Pronesl se zavřenýma očima a natáhl ruku.

„Opravdu?“ Zeptala se nevěřícně.

„Opravdu.“ Odpověděl a pokusil se si sednout. Neměl ani dost síly zvednout se na rukou.

„Tak asi ne.“ Přiznal. Posadila se k němu na postel a pomohla mu se posadit.

„Opři se o mě.“ Řekla jemně a když poslechl, stáhla mu košili. Byla úplně mokrá. Přetáhla mu přes hlavu čistou a znovu ho uložila. Někde v mezičase stihl znovu usnout. Snad se z toho opravdu vyleží. Sešla dolů a uvařila čaj pro sebe. Potřebovala vzpruhu a na jídlo neměla ani pomyšlení. Někdo zabušil na dveře. Zkontrolovala si šátek a otevřela. Stál tam vedoucí hlídek.

„Kde je felčar?“ Zeptal se a prohlédl si jí.

„Nahoře, je nemocný.“

„Hm, měl by mít dneska hlídku.“

„To těžko.“ Zavrtěla Selena hlavou.

„Tak můžeš jít ty místo něj.“

„Já? Nemůžu ho tu nechat!“

„Za prošvihnutou hlídku je dost vysoká pokuta…“

„Je nemocný!“ Nemohla uvěřit vlastním uším.

„Nezájem, z hlídky by ho omluvilo jen pokud by byl u pacienta.“

„Jak vysoká je ta pokuta?“ Zeptala se. Když se dozvěděla částku, podlomila se
jí kolena. Vážně? Tolik tady nikdo nemůže mít!

„On to nezvládne a já ho tu nemůžu nechat.“ Zkusila to znovu.

„Hele, už jsem řekl podmínky. Vyšel na něj jezerní okruh, ten je krátký. Sbal se, ukážu ti, kterých značek se držet a kde začíná.“ Překvapená nezájmem vyšla nahoru pro své věci. Tamael ležel pod peřinou a spal.