Nevzdávat se 20

„Tamaeli?“ Položila mu ruku na rameno.

„Ehm?“ Otevřel oči.

„Jdu za tebe na hlídku, za chvíli jsem zpátky. Tady na stolku máš čaj. Zůstaň v posteli.“ Když chtěla odejít, chytil ji za zápěstí.

„Zvládnu to.“ Prohlásil.

„To určitě.“ Ušklíbla se na něj. „Lež a nehádej se.“

S mečem v ruce a pláštěm přes sebe sešla ze schodů. Chlap ji vyvedl ven, přímo na břeh jezera. Na stromě ukázal vyrytou značku. Překvapivě, tři vlnky. Vysvětlil jí, jak pozná body, na které má vylézt, jak dlouho tam má zůstat a mohla vyrazit. Okruh byl opravdu celkem krátký, oproti tomu, který absolvovala s Tamaelem. Dokonce cestou nasbírala byliny, u kterých si byla jistá, že mají léčivý účinek. Lekci o bylinách vzal tehdy táta velmi stručně. Cestou do tunelu se zastavila u maliní a natrhala nějaké do váčku. Nemusela vedoucímu nic hlásit, proto se vydala rovnou domů. Dala louhovat byliny a vyšla nahoru.

Tamael otevřel oči. Všimla si, že hrnek má prázdný.

„Jak to šlo?“ Zeptal se potichu.

„Vcelku dobrý. Něco jsem přinesla.“ Ukázala mu váček malin.

„Tos nemusela. Nechci, abys za mě přebírala mé povinnosti.“

„Jsi nemocný, jiná možnost nebyla.“ Položila váček na stolek a vzala hrníček. Všimla si, že se mu zase zavírají oči. Vzala mu obklad a sáhla na čelo. Nelepší se to….

Další dny se skládaly z vaření čaje, měnění obkladů a snahy udržet Tamaela při blouznění v posteli. Spala v sedě u jeho postele, chtěla na něj dohlížet.

„Seleno?“ Zvedla hlavu z matrace. Tamael seděl v posteli a vypadal lépe.

„Je ti líp?“ Zeptala se a promnula si oči. Natáhla ruku a sáhla mu na čelo. Lepší.

„Je. I když mám posledních pár dní dost v mlze.“

„Nedivím se.“ Usmála se. „Půjdu udělat něco k jídlu.“ Zvedla se.

„Počkej, už jsi toho pro mě udělala dost…“ Odhrnul peřinu.

„Zapomeň, zalez zpátky! Že je ti trochu líp neznamená, že jsi v pořádku.“ Zamračila se na něj.

„Dobře…“ Znovu se přikryl. „Přeci jen, ty jsi tu teď doktor.“

Když se vrátila nahoru s polévkou v ruce, měl zavřené oči.

„Já nespím.“ Prohlásil Tamael, když chtěla sejít zpátky dolů. Usmála se, a když se posadil, podala mu talíř.

„Zvládneš to sám?“ Mrkla na něj.

„Jen si mě vychutnej.“ Zašklebil se na ni.

„Takže už je ti líp?“ Zeptala se pak.

„No… Vrací se mi vzpomínky na to, co se za posledních pár dní stalo… Nic příjemného.“ Sklopil zrak.

„Bylo to rušných pár dní… Chceš být chvíli sám?“

„Asi chvilku ano… Ale nejdřív ti chci poděkovat, že ses na mě nevykašlala a postarala se o mě. Je mi z toho skoro trapně. Děkuju ti.“ Zvedl k ní oči. Usmála se.

„Není zač. Půjdu si tedy dolů lehnout, ano?“

„Kdy jsi naposledy pořádně spala?“

„Eh… Nevím.“ Přiznala. „Někdo tě musel hlídat.“

„Nemusela jsi-“ Začal.

„Kuš, neřeš to. Moje rozhodnutí.“ Přerušila ho. Pak si šla dolů lehnout.

Probudilo ji pokašlávání v kuchyni. Vstala a šla se tam podívat.

„Neměl bys být v posteli?!“ Zamračila se na Tamaela.

„Chtěl jsem udělat snídani.“ Ospravedlňoval se.

„Děkuju, ale… Počkat! Ty to děláš schválně, abys mi předvedl, jak strašný pacient jsem byla já!“ Obvinila ho. Koukal na ní.

„A víš, že nic takového mě nenapadlo? Ale nápad je to dobrej.“ Usmál se.

„No jen aby…“ Zahrozila a vzala mu nádobí z rukou.

„Hej, neber mi to! Jednáš se mnou jako s chromým.“

„Tys se mnou taky tak jednal.“ Smála se.

„Ale ty jsi opravdu byla chromá.“ Zazubil se na ni.

„Dobře, vidím, že už je ti opravdu líp.“ Usmála se na něj.

„Měl jsem čas přemýšlet…“ Sedl si ke stolu, zatímco Selena začala vařit.

„A co jsi vymyslel?“

„Upřímně, žádnou osvícenou myšlenku. Ale všiml jsem si, že jsi vždy stála při mně…“ Podíval se na ni. Usmála se.

„Samozřejmě, však ty jsi toho pro mě taky dost udělal.“

„Uh… No, řekněme, že jsme si určitě vyrovnaní.“ Usmál se a pustili se do snídaně.

„Půjdu si ještě lehnout. Ale… Je mi blbý, že spíš tady dole na zemi.“

„Stejně, jak to bylo mě. Jsi nemocný, běž si lehnout.“

„Dobře.“ Souhlasil s povzdechem a odešel nahoru. K večeru ho šla zkontrolovat, byl schoulený pod dekou a spal. Postavila mu tam čaj a taky si šla lehnout.