Nevzdávat se 21

Ráno začala dělat snídani, Tamael byl během chvilky dole. Vlezl do spíže.

„Hm chtělo by to dojít do města. Skoro všechno dochází.“

„Kdy bys tam chtěl dojít?“

„Tak zítra, pozítří.“ Prohlásil Tamael od dveří, kde kontroloval počasí.

„Prší?“

„Vypadá to tak.“

„A jak se vlastně ty poklopy zavírají?“

„Pojď sem. Vidíš je, že? Dobře, a vidíš ten provaz, co z každého visí? K tomu, co mám tady u domu se musí vylézt přes střechy, na skálu a tam jsou vysekané výstupky.“

„Šikovné.“ Uznala. „Na to, jak nechcete spolupracovat, to chce dost spolupráce.“

„Taky si občas říkám.“ Uchechtl se. Konečně byla znova vidět ta jiskra.

„Myslíš, že bys zvládl trochu pohybu na čerstvém vzduchu? Pokud teda přestane pršet.“ Usmála se nevinně.

„Co přesně máš na mysli?“

„No, chtěl jsi odvetu… A když už je ti zjevně dobře…“

„Já vstanu z postele a ty už bys do mě chtěla bušit mečem?“ Zasmál se.

„Jen pokud se na to cítíš.“

„Myslím, že bych to mohl zvládnout.“ Mrkl na ní.

Pršet přestalo až odpoledne.

„Opravdu to zvládneš?“ Zeptala se, když si bral meč.

„To zjistíme.“ Pokrčil rameny.

Dorazili ke svému plácku. Selena vyšplhala na strom, aby se ujistila, že okolo nikdo není. Hned po návratu na zem tasila. Tamael ji s úsměvem napodobil. Zem byla mokrá, proto dávali pozor na pohyby. Selena zkusila zaútočit, on ji ale odrazil. Mohla bych na něj být hodná, právě se zotavuje z nemoci, ale… Zaútočila znovu a podařilo se jí plácnout ho do ramene.

„Taky bys mohla mít, na chudáčka nemocnýho, ohledy.“ Prohlásil Tamael.

„Mohla…“ Ušklíbla se.

„No počkej.“ Zasmál se a zaútočil. Kryla se, ale bylo poznat, že se jí opravdu snaží zasáhnout. Vyrazila do protiútoku. Uklouzla, vrazila do něj a při pádu si narazila nos o jeho rameno.

„Můj nos!“ Zaúpěla, posadila se a překryla si nos rukama.

„Um, Seleno?“

„Hm?“

„Sedíš na mě…“ Smál se na ni. Ležel pod ní, seděla mu na klíně.

„Oh…“ Rychle vstala. Tamael se smíchem vstal taky.

„Jsi úplně rudá. Dokonce i na špičkách uší, jsem ani nevěděl, že je to možný!“

„To je… z té námahy.“ Zamumlala.

„Jasně…“ Smál se.

„Jsem celá od bahna!“ Pokusila se odvést řeč jinam.

„Já taky. Chce to koupel.“ Usmál se. „Ukaž ten nos.“ Natáhl se a sundal jí ruku z obličeje.

„Dobrý, krev tam nemáš.“ Oznámil jí. Vyrazili k jezeru. Selena se snažila zvládnout své červenání, Tamaelovo pochechtávání jí ale nepomáhalo.

Na břehu se Tamael demonstrativně otočil. „Tak prosím.“ Ušklíbl se.

„Děkuju.“ Potlačila touhu vypláznout jazyk, svlékla se a ponořila se do vody. Umyla si i vlasy. Zamávala na Tamaela, ať se znovu otočí, vylezla a oblékla se. Čistou košili mám ve vaku. Tamael si taky vlezl do vody a stáhl s sebou i košili.

„No co, je taky špinavá.“ Odpověděl na Seleny tázavý pohled.

Po návratu domů si udělali večeři a začali se dohadovat, kdo kde bude spát.

„Můžu zase spát dole.“

„Sám jsi při tom souboji řekl, že jsi nemocný.“

„To já jen tak.“ Prohlásil a rozkašlal se.

„Končím tuto debatu.“ Oznámila Selena a podala mu čaj.

„Jen mi zaskočilo.“ Zkusil to.

„Tomu tak věřím.“ Ušklíbla se.

„Vypadáš, že potřebuješ pořádný spánek.“

„Což nutně neznamená, že musím spát nahoře. Tohle prostě neukecáš.“ Vrtěla Selena hlavou.

„Faaajn. Jestli tě ale budou bolet záda, já tě masírovat nebudu.“ Založil Tamael ruce.

„Dobře. Dobrou.“ Zvedla se od stolu s úsměvem.

„Počkej! Ještě jednou jsem ti chtěl poděkovat…“

„Už jsi mi děkoval. Krom toho, ty sám jsi říkal, že z toho dělám vědu.“

„Koukám, že jsem stejně špatný pacient, jako ty.“ Usmál se a šli spát.