Nevzdávat se 22

Když ráno vešla do kuchyně, Tamael už byl vzhůru a vařil.

„Nezačneš zase s tím, že mám být v posteli, že ne?“ Usmál se na ni.

„Stejně neposloucháš.“

„Ty sama jsi nezůstávala v posteli, a to jsi na tom byla hůř, než já.“

„Dobře, beru.“ Usmála se.

„Zatím neprší, zašel bych pak do města.“ Prohlásil mezi sousty.

„A nemohla bych jít taky? Potřebovala bych nové oblečení a tak…“

„Nevím, jestli tě ještě hledají, nebyl by to dobrý nápad.“

„Když budu mít schované uši a ještě si přehodím kapuci…“ Udělala prosebný pohled.

„No dobře.“ Usmál se. „A pak bychom rovnou mohli dát odvetu, vedeš o dva zásahy, což se mi nelíbí.“

„Není problém.“ Usmála se.

„A co noha vlastně? Zapomněl jsem se zeptat.“

„Nebolí, jizva je v pořádku,… V podstatě jsem zdravá.“

„Aspoň jeden z nás.“ Usmál se Tamael a rozkašlal se.

„A ty ses divil, proč jsem trvala na tom, abys spal nahoře.“ Prohodila přes rameno, když si šla nahoru pro peníze. Odsypala si nějaké do váčku u pasu, vzala si plášť a připla meč. Tamael se taky připravil a vyšli ven.

„Doktore! Potřebuju radu!“ Spěchala k nim starší paní.

„Klidně běž pomalu napřed, tohle zabere jen chvilku.“ Usmál se na ni a ona se vydala volným krokem dál.

Najednou před ní stál dav v čele s organizátorem hlídek. Otočila se. Za ní stáli lidi taky, odřízli jí od Tamaela. Vedle sebe měla stěnu domu, na kterou ji dav tlačil. Cítila se jako lapené zvíře.

„Sundejte jí ten šátek z hlavy!“ Zahřímal vedoucí hlídek. Než stihla vymyslet nějakou reakci, někdo jí šátek strhl. Davem proběhla vlna zděšení.

„Elfka!“

„Ostrouchá!“

„Fuj, ta tu žila s náma?!“ Lidi začali vytahovat zbraně a Selena pochopila, že útěk je jediný způsob, jak se z toho dostat živá. Za sebou ucítila stěnu domu. Ven, pryč. Kudy? Rozhlédla se. Obrátila pohled ke stropu. Tamael říkal, že se tam dá dostat…

„Bydlela u felčara!“

„Musel vědět, kdo to je!“

„Zavlekl nám sem elfa!“

Odpusť mi…

„Nevěděl, kdo jsem, přeci nebudu o svém původu vykládat někomu, koho potřebuju využít!“ Prohlásila, jak nejtvrději dokázala.

„Využít?!“ Obrátil se dav od Tamaela zpět k ní.

„Jistě, byla jsem zraněná, potřebovala jsem, aby mě někdo dal dohromady.“ Odsekla a vylezla na střechu domu. Dovolila si pohled přes rameno, a kromě davu viděla i Tamaela, který se za ní smutně díval. Bude to tak lepší. Musím pryč a věděla jsem, že ho vystavuju nebezpečí. Nezaslouží si život na útěku. Přes střechu doběhla ke skále a nahmatala první výstupek. Kousek od ruky se jí odrazil šíp. To tu dlouho nebylo… Šplhala, jak nejrychleji dovedla. Nedívala se dolů, jen nahoru, k otvoru ve stropě. Noha jí párkrát ujela, ale vždy se udržela. Slyšela, že někteří šplhají za ní, zbytek střílel. Konečně se dostala nahoru. Odrazila se od stěny a zachytila se rukama okraje otvoru. Vzepřela se a protáhla se ven. Poklop zavřela a utekla do lesa, pryč od jeskyně.