Nevzdávat se 25

„Hej, Zile! Už je světlo!“ Budil ho ráno Tamael.

„Mmmm… Zaspal jsem.“ Zvedl se ze země. Noha protestovala, ale ze zkušenosti věděl, že se přes den rozhýbe. Vypadá dost nedočkavě… Asi mezi sebou mají něco nedořešeného. Vylezl na poslední strom, kde našel Seleny stopu a rozhlédl se. Les vypadal všude stejně, neviděl nic, co by mu napovědělo, kde, nebo kam, se Selena mohla vydat. Tamael mu taky zmizel z dohledu.

„Něco jsem našel!“ Ozval se jeho hlas kus před ním. Doskákal tam. Tamael stál nad ohništěm a rozhlížel se.

„Ohniště… Fajn, ale nevíme, že je její.“

„Támhle na stromě jsou ty škrábance od jejích podrážek, jak jsi mi ukazoval.“ Ukázal Tamael palcem přes rameno a dřepl si k popelu.

„Teplé?“ Zeptal se Zil s nadějí v hlase.

„Ne, popel je studený. Už to tu nějakou chvíli bude.“ Zavrtěl Tamael s povzdechem hlavou.

„Hm, a stopy míří tam ke stromu. Taky mohla zůstat na zemi…“ Postěžoval si Zil a vylezl znovu nahoru. Tamael sledoval jeho trasu ze země. Zil se na něj podíval. Ten kluk vypadá vcelku ztrápeně…

Když se setmělo, slezl na zem.

„Selena má výhodu. Za tmy může pokračovat, my ne.“

„Myslíš, že ji nedoženeme?“ Podíval se na něj Tamael zděšeně.

„To jsem neřekl. Doženeme ji, ale bude to chvilku trvat.“

„Doufám, že se jí nic nestane.“

„To já taky. Na druhou stranu vím, že se o sebe zvládne postarat.“

„Snad… Jdu pro dřevo.“ Zvedl se Tamael ze země a odešel. Zil počkal, až zmizí a dřepl si k jeho vaku. Přijde mi, že něco skrývá… Rychle rukou prohrábl jeho věci. Až na dně ležel malý váček. Zil zkontroloval, zda se Tamael nevrací a rozvázal ho. Se zavrčením si ho připl k pasu. Vrací se. No počkej… Stoupl si vedle stromu, aby na něj Tamael neviděl a počkal, až projde. Pak ho chytil pod krkem a přitiskl ke kmeni.

„Ty! Okradls jí!“

„Co…“ Zasípal Tamael.

„Okradl jsi Selenu! A já ti věřil tu povídačku o tom, že ses o ní staral!“

„Neokradl…“ Začal Tamael, ale Zil ho stiskl víc.

„Ne?! Tak jak se k tobě dostaly její šperky, co?!“ Křičel mu do obličeje.

„Sundala si je…“

„Proč by si je sundavala?! Nelži mi!“ Vrčel na něj Zil.

„Sundala si je, aby ji lidi v kolonii nepodezřívali nebo neokradli. Vzal jsem je s sebou, protože jí je chci vrátit.“ Sípal Tamael. Zil ho pustil, on padl na kolena a chytal dech.

„Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ Zeptal se Zila, když chytil dech.

„Je to moje malá sestra.“ Prohlásil Zil a sedl si k ohni.

„Já to chápu, ale…“

„Máš sourozence?“ Skočil mu Zil do řeči.

„Nemám.“

„Tak to nemůžeš chápat.“

„Hrabal ses mi ve věcech.“ Založil Tamael ruce.

„Jasně, nevěřím ti.“

„Heh…?!“

„Hele, jsi člověk z kolonie, kde mou sestru málem zabili. To, že ses o ní staral, mám jen od tebe. Smiř se s tím, prostě ti nevěřím.“

„Nelhal jsem ti.“

„To říkáš ty.“ Pokrčil Zil rameny, otočil se zády a usnul.