Nevzdávat se 26

Ráno se za vzájemné nevraživosti nasnídali a vyrazili dál po stopě. Odpoledne narazili na další ohniště.

„Zase studený.“ Zavrtěl Zil hlavou.

„Ale tráva je pořád na některých místech uleželá. Spala tu dlouho.“

„Třeba jsme o pár hodin snížili její náskok.“ Zadoufal Zil a vylezl zpět.

Večer za ticha rozdělali oheň a opekli chyceného králíka.

„Myslíš, že má nějaký cíl?“ Prolomil Tamael mlčení.

„Neřekl bych. Nevypadá to, že by se držela jednoho určitého směru.“ Zavrtěl Zil hlavou.

„Kdyby na mě tehdy počkala…“ Zalitoval Tamael.

„To už nezměníš. A asi k tomu měla důvod.“

„Hm.“ Zamručel Tamael a zachumlal se do pláště. Třeba mu na ségře fakt záleží. Zamyslel se Zil a taky brzy usnul.

„Zile, vstávej, musíme vypadnout!“ Budil ho Tamael chvíli před rozbřeskem.

„Co…?“ Promnul si Zil oči.

„Vstávej, viděl jsem vojáky.“ Tahal ho Tamael na nohy.

„A jdou sem?“ Balil si Zil věci.

„Jo, blíží se.“ Hodil si Tamael vak na záda. Oba vylezli na stromy a Zil opravdu na nedaleké cestě viděl několik vojáků na koních. Sakra, jsem si ani neuvědomil, že je ta cesta tak blízko. Oba byli tiše a poslouchali, zda z vojáků nevypadne nějaká informace. Bohužel, nic. Projeli, a ztratili se z dohledu.

„Jak jsi o nich vlastně věděl?“ Podíval se Zil na Tamaela.

„Nevyležel jsem pořádně poslední nemoc, občas mívám v noci záchvaty kašle. Odešel jsem stranou, abych tě nevzbudil, a viděl jsem, jak se jim leskne brnění.“ Odpověděl Tamael a stále sledoval zatáčku, kde vojáci zmizeli.

„Hm… No, díky.“ Odpověděl Zil překvapeně. Tamael kývl.

„Myslím, že jsou pryč. Vyrazíme, nebo chceš ještě spát?“

„Můžeme vyrazit.“ Prohlásil Zil a našel strom, kde měl naposledy Seleny stopu.

„Nemyslíš, že… hledali Selenu?“ Ozval se Tamael po chvíli.

„Všichni vojáci ji hledají, je na ní vypsaná pěkná odměna.“

„Viděl jsem. Ale že se nad ránem potloukají zrovna tady…“

„Budeme doufat, že to byla jen náhodná hlídka.“

Pokračovali mlčky a co nejrychleji.

„Tady slezla na zem… Proč?“ Poukázal Zil ze stromu.

„Rozhlídni se kolem. Nevidíš vodu?“ Radil Tamael.

„Hmm… Hele jo, támhle je taková malá loužička.“ Ukazoval Zil směr.

„Loužička?“

„No, jezerem bych to nenazval, je to malý.“ Pokrčil rameny.

„Každopádně… Tuším, že tam najdeme její stopy.“ Ušklíbl se Tamael a vyrazil naznačeným směrem. Zil opatrně slezl ze stromu a vyrazil za ním. U malé tůňky opravdu objevili Seleny stopy.

„Jak jsi to sakra věděl?“ Podíval se Zil překvapeně na Tamaela.

„U kolonie je jezero, to sis všiml, ne? Pokaždé, když jsme šli okolo a bylo dostatečně šero, chtěla se Selena koupat.“

„Chceš tím jako říct, že jsi mou malou sestru viděl nahou?!“ Zamračil se na něj Zil.

„Ne, je stydlín, vždycky jsem se otočil.“ Usmál se Tamael při vzpomínce. Zil prohlédl zem okolo tůně.

„Nějakou chvíli tu byla. Doplníme vodu a jdeme dál.“ Rozhodl Zil a rozhlížel se, aby zjistil, kam stopy vedou. Sakra, zase na strom. Uá, Seleno, taky jsi mi to mohla ulehčit! S povzdechem vylezl na strom, počkal, až Tamael doplní vodu a pokračovali dál.

Ještě před setměním našli další Selenino tábořiště. Bylo světlo, proto se oni sami utábořili až o notný kus dál.

„Snad jsme nějaký náskok zase stáhli.“ Zadoufal Tamael, když nad ohněm opékali večeři.

„Víš, přijde mi divný, že po sobě ta ohniště neuklidila. Ví, jak se to dělá, a před tím to dělala. Proč ne teď?“

„Doufá, že ji budu hledat?“ Zvedl Tamael v naději hlavu.

„Pochybuju.“ Setnul ho Zil. „Ale nějaký důvod mít musí.“

„Třeba zapomíná. Nebo chce rychle pokračovat a nezdržovat se.“

„Pokračovat kam?“ Poukázal Zil.

„No, to netuším.“

„Když byla u tebe, nezmínila se o tom, co hodlá dělat dál? Kam chce jít?“

„Ne. Nepřišlo mi, že by nad tím moc přemýšlela. V tu chvíli to asi fakt neřešila.“ Vzpomínal Tamael.

„No, až jí doženeme, zeptám se.“ Prohlásil Zil mezi sousty.

„Doufám, že to bude brzy.“

„A co ty vlastně hodláš dělat, až ji najdeme?“ Podíval se na něj.

„No, já… Chci si s ní promluvit.“

„A pak? Vrátíš se do kolonie?“

„To asi ne.“

„Takže se jako hodláš přidat k nám?“

„Eh… A co ty zamýšlíš dál?“ Zkusil Tamael změnit téma.

„No… Ještě jsem nad tím nepřemýšlel.“ Přiznal Zil.

„Bezva, takže ani jeden z nás nemá plán. Super.“ Uchechtl se Tamael.

„Teď nejde o plán, jde o to ji najít.“

„Přesně. Proto ti nedokážu říct, co zamýšlím dál.“ Lehl si Tamael.

„Hm… No, vyrazíme zase za rozbřesku.“ Lehl si i Zil. Tamael za chvíli pravidelně oddechoval. Má pravdu… Co až Selenu dohoníme? Kam půjdeme? Nemůžeme do města, ani do nějaký kolonie, odkud je ten kluk. Nejsme tu vítaní a v bezpečí. I když byla křivě obviněna, nikoho to zajímat nebude. Než bychom to někomu vysvětlili, byli bychom mrtví. Musíme pryč. Až na to, že náš jediný soused je království za horama a o tom nikdo nic neví… Ach jo, bolí mě z toho hlava.