Nevzdávat se 27

Ráno se znovu vydali po stopě dál. Vypadalo to, že Selena už šla příměji, jako by si určila cíl.

„Co je tím směrem?“ Naznačil Zil rukou směr a podíval se na Tamaela.

„Pfff… No, moře je tam a tam, takže tam budou… hraniční hory?“

„Chce přejít hory do vedlejší země?“ Uvažoval Zil nahlas.

„Víš, jak jsou vysoké? I přes léto je tam sníh! Jestli to zkusí, umře.“ Zhrozil se Tamael.

„Musíme ji dohnat, než se k nim dostane.“

Kolem poledne se Zil zastavil na krátkou pauzu. Tamael se šel podívat okolo.

„Maliní!“ Ozvalo se šťastně kus od sedícího Zila. Selena přemýšlí stejně, jako já… Tady je to zlý, a proto musí pryč. Přes moře těžko, a proto to chce vzít přes hory. Aspoň už vím, kterým směrem se pak spolu vydáme. Opřel se zády o strom. Není tam nějak dlouho? Zvedl se a šel Tamaela hledat.

„Okamžitě nám vysvětli, co tu děláš takhle ozbrojenej, člověče!“ Zil otočil hlavu směrem, odkud příkaz přišel.

„Eh… Jsem tu na malinách.“ Tamaelův hlas. Do čeho se to dostal? Vyrazil po sluchu. Posledních pár metrů se plížil a snažil se nevydávat žádný zvuk. Měl výhled na pět vojáků, kteří s tasenými meči stáli před Tamaelem. On sám jim byl za zády.

„Nejbližší město je dost daleko na to, abys už v tuhle dobu byl na malinách.“ Wow, voják, který dokáže přemýšlet…

„Myslím, že se nám nelíbíš.“ Uchechtl se jiný voják.

„Já si zas myslím, že takhle ozbrojený tu není náhodou.“

„Že… Určitě chce něco provést.“

“V tom případě je ale naše práce ho zastavit.“ Šklebil se jiný. Prostě se na místě rozhodli že ho zabijou? Pět proti jednomu, hrdinové… Je to člověk, nikomu nebude chybět, ale stejně… Ugh, Seleno, tohle je pro tebe. Natáhl luk a zamířil. Kdybyste si, vy idioti, aspoň vzali helmy, když už chcete vyhrožovat… Pustil šíp a v momentě, kdy střela projela vojákovi hlavou, pouštěl další, který proletěl druhému hrdlem. Ve chvíli, kdy se zbývající vojáci otočili, aby našli útočníka, probodl Tamael třetího zezadu. Zil tasil, vojáci ho viděli a už by nestihl pořádně zamířit a vystřelit.

„Blonďák!“ Přivlastnil si Tamael soupeře a vrhl se na něj. Zil si změřil zbývajícího vojáka. Elf byl o kousek vyšší, ale taky hubenější. Voják zaútočil, Zil ho však lehce odrazil. Sakra, kdy já naposledy bojoval? S úsměvem vojáka obkroužil a zaútočil. Koutkem oka sledoval, zda nemá pomoct Tamaelovi. Ten to ovšem zvládal bez problémů. Bojuje docela dobře… Odrazil vojákův útok a sám provedl výpad. Vyrazil soupeři meč z ruky. Hrotem mířil na vojákovo hrdlo. Dle jeho výrazu poznal, že Tamael zabil svého soupeře. Pootočil hlavu, ale nespouštěl vojáka z pohledu. Tamael za chůze schovával meč. Došel k nim a podíval se na ztuhlého vojáka.

„Chceš informace?“ Podíval se Tamael na Zila. Ten kývl v odpověď a oba proto zaměřili pozornost na potenciálního informátora.

„Hele, nejsem vrah.“ Začal Zil. „Takže když mi řekneš, co chci vědět a já uvidím, že nelžeš, nechám tě jít.“ Voják polkl.

„Co jste tu dělali? Hledáte někoho?“ Pokračoval Zil.

„Ehm, no… Slyšeli jsme, že tudy prošla ta hledaná, ta, co zabila císaři vnuka, tak jsme ji chtěli chytit.“

„A proč vás bylo pět? Stačili byste dva…“ Voják dlouho neodpovídal, Zil proto trochu přitlačil na meč.

„Chtěli jsme si trochu užít, no! Jsme u posádky bez žen už moc dlouho, a jí by nikdo nevěřil, kdyby nás obvinila… Případně bychom ji potom zabili.“ Nevšiml si změny výrazů mužů před sebou.