Nevzdávat se 28

„Můžu jít? Řekl jsem, co vím, a tys slíbil…“

„On možná, já ne.“ Procedil Tamael skrz zuby a než kdokoliv stihl zareagovat, prořízl vojákovi hrdlo nožem. Zil se na něj otočil a schoval meč.

„Neříkej mi, že jsi ho chtěl nechat žít.“

„Po tom, co řekl? Ani náhodou, ale byl jsi rychlejší.“ Přiznal Zil. Rozhlédl se po bojišti. „Tohle neuklidíme. A jestli se ti pitomci někde chlubili, někdo je bude hledat. Nesmíme se nechat vystopovat.“ Podíval se na Tamaela.

„Vím, jak za sebou uklidit stopy.“ Prohlásil Tamael.

„Ne, to by nás zdržovalo. Doufám, že se učíš rychle…“ Odpověděl Zil, když došli ke stromu, kde měl naposledy Seleny stopu. „Polez.“

Když vylezli nahoru, zastavil Zil v půlce větve a otočil se.

„Řekněme, že se budeš muset… tak nějak učit za pochodu.“ Ušklíbl se na Tamaela.

„Skákat po stromech?“ Ujišťoval se Tamael.

„Jo… Nejsem dobrý ve vysvětlování, takže se prostě dívej a snaž se to pochopit.“ Prohlásil, otočil se na větev, kam potřeboval, udělal pár rychlejších kroků, odrazil se a skočil. Ladně přistál na větvi naproti, ani nepotřeboval chytat rovnováhu. Tamael si prohrábl vlasy.

„Co když spadnu?“

„Ber tu výšku jako motivaci neudělat chybu.“ Ušklíbl se Zil. Tamael polkl, stáhl si vlasy do culíku, udělal pár kroků, odrazil se a s modlitbou na rtech skočil. Přistál na větvi, jedna noha se mu smýkla a aby nespadl, praštil sebou na břicho a objal větev rukama.

„Na první pokus vcelku dobrý.“ Poplácal ho Zil po zádech. „Vstávej.“

„Uvědomuješ si, že u tebe a Seleny to vypadá jednoduše?“ Zvedl se Tamael na nohy. Zil se uchechtl.

„To je praxí. A taky teda tím, že jsme elfové, ale myslím, že se to naučíš.“

Pokračovali dál. Většina Tamaelových přeskoků skončila podobně, jako ten první, proto si večer u ohně dával velký pozor na pohyby a posed. Zil těžko skrýval smích.

„To rozhýbeš. A teď k večeru jsi měl pár čistých přeskoků.“ Snažil se ho povzbudit.

„Náhoda. Bylo by rychlejší, kdybych za sebou uklízel stopy. Au!“

„Ale nenaučil by ses nic novýho.“ Poukázal Zil. Tamael něco zabručel a opatrně se položil.

„A vlastně… Díky, že jsi mi pomohl s těma vojákama.“

„V pohodě, musíme si navzájem hlídat záda. Krom toho, Selena by mě zabila, kdybych tě v tom nechal.“ Lehl si Zil na druhou stranu ohniště.

„Musíme ji brzy najít. Podobně smýšlejících vojáků tu bude víc…“

„Určitě… Co si budem povídat, samotná žena od chlapa nemůže očekávat nic moc dobrýho. To byl taky jeden z důvodů, proč táta učil bojovat i ji. Jeho malou holčičku…“ Povzdechl si Zil. Tamael nevěděl, co říct, proto mlčel. Za chvíli oba usnuli.

Po snídani se hned vydali dál. Zil trval na to, že Tamael musí trénovat, proto se oba pohybovali po stromech.

„Vidíš, začínáš se lepšit.“ Povzbuzoval Zil, když Tamael přestal padat na břicho.

„Nezahlédl jsem už nějakou dobu žádné ohniště. A tam končí les, jsme u hor.“ Poukázal Tamael.

„Sakra, nestihli jsme jí. Musíme dolů.“ Oba slezli a rozhlíželi se po stopách.

„Možná támhle, v blátě…?“ Zkoušel Tamael. Zil se rozhlédl.

„Tam je docela vysoká skála, rozhlédneme se z ní.“ Ukázal Zil a vyrazil udaným směrem. Oba se supěním vylezli nahoru a než se Tamael rozhlédl, stáhl ho Zil s klením na zem.

„Sakra, sakra!“ Vztekal se, když držel Tamaela u země. Tamael zmateně sledoval Zilův pohled. Tušil, že mu z obličeje vyprchala všechna barva. Rychle se podíval na Zila a zjistil, že je taky úplně bílý.