Nevzdávat se 29

„Nebojuje…“ Zašeptal Zil.

„Ale proč?!“ Zaúpěl Tamael. Pod nimi byla Selena. Ovšem, kolem ní devět vojáků na koních, desátý jí právě svazoval ruce. Jedenáctý držel její zbraně. V okolí nebyly známky boje, nikdo nebyl raněn.

„Vzdala se.“ Zamumlal Zil.

„To ne, proč by to dělala?!“

„Podívej se na ní. Je vychrtlá, unavená a sotva stojí.“

„Musíme jí pomoct.“ Zvedal se Tamael, Zil ho ale stáhl zpátky na zem.

„Když zaútočíme tady a teď, zabijou jí. Pojedou do města… Pojď.“ Slezl Zil ze skály a rozběhl se zpátky do lesa.

„Co chceš dělat?“ Sípal Tamael za ním.

„Přepadení. Jak dobře střílíš z luku?“

„Dost dobře na to, abych trefil člověka.“ Ušklíbl se Tamael.

„Super. Vyberu dobrý místo…“ Běžel Zil podél cesty.

„Co tady? Je to do zatáčky a o něco užší.“ Zavolal Tamael na Zila. Ten se zastavil a rozhlédl se.

„To by šlo. Musíme z eliminovat tak půlku z nich, abychom měli šanci.“

„Zůstanu před zatáčkou, ty bys mohl jít za ní.“ Navrhl Tamael.


„Dobře. Střílet budeme až když druhý jezdec v řadě mine ten keř.“ Ukázal Zil.

„Snad to vyjde… Dost narychlo postavený plán.“

„To ano, ale nenechám jim ségru po tom, co jsem jí dostal od toho soudu a dohnal jí tady.“

„Jdem na to.“ Kývl chápavě Tamael a vybral si vhodný strom. Vyšplhal nahoru, jeden šíp dal do luku a další dva lehce zabodl do větve před sebe. Zil odklusal za zatáčku, vylezl na strom, posadil se a s lukem v rukou čekal. Konečně jsem ji našel. I kdybych měl umřít, dostanu jí z toho.

Po chvíli, která mu přišla jako věčnost, konečně uslyšel dusot kopyt. Zvuk se přibližoval. Natáhl luk a čekal. První jezdec minul keř. Ti pitomci ani nemají brnění. Druhý jezdec projel. Zil mu dal ještě dva kroky a pustil šíp do prvního vojáka. Než druhý stihl vykřiknout, trčel mu šíp z hrudi. Třetí jezdec chtěl obrátit koně, ale šíp byl rychlejší. Zil očekával dalšího jezdce, ale ze zatáčky tryskem vyběhl voják se Selenou přes sedlo.

„Zile! Omráčil ji!“ Křičel Tamael. Do hajzlu! Zil nemohl střílet, aby nezasáhl sestru. Pak si všiml Tamaela, který běžel po stromech na druhé straně cesty. V ruce držel nůž. Zil seskočil na zem a rozběhl se za vojákem. Doufal, že dostane možnost vystřelit, aniž by se bál o zdraví Seleny.

„Tam se to rozšiřuje! Ztratíme ho!“ Křičel Tamael ze stromů.

„Zastav ho!“ Na ten rozkaz se Tamael rozmáchl a hodil nůž. Trefil se koni do slabin kousek za vojákovu nohu. Kůň bolestivě zaržál, klopýtl a spadl. Selena i voják se skutáleli na zem. Ona zůstala ležet, voják se ale rychle zvedal.

Tamael seskočil ze stromu přímo před něj, Zil doběhl hned potom. Starostlivě se podíval na Selenu, pak se obrátil k vojákovi a tasil. Viděl, že Tamael už má taky v ruce meč.

„Můj.“ Zavrčel Zil a vrhl se proti vojákovi, který stál mezi ním a sestrou.

„Hamoune.“ Ozval se Tamael, ale do boje se nezapojil. Zil neměl náladu na nějaké tanečky, proto použil veškerou svou sílu a boj rychle ukončil.

„Seleno?“ Zatřásl se sestrou. Bez odezvy.

„Mm, Zile…?“ Ozval se Tamael starostlivě.

„Seleno!“ Třásl s ní Zil dál.

„Zile!“

„Co je?!“ Otočil se naštvaně na Tamaela.

„Kolik jsi jich trefil?“

„Tři plus tenhle. Proč?!“

„Já měl dva…“

„No a?!“

„A viděli jsme jich jedenáct, ne?“

„Pět jich chybí.“ Pochopil Zil. „Sakra, musíme zmizet.“ Tamael posbíral jejich věci, Zil vzal Selenu na záda a vyrazili do lesa.