Nevzdávat se 30

Když se Selena probrala, zmateně se rozhlédla okolo. Poslední, na co si byla schopná vzpomenout, byla bolest od toho, jak ji voják praštil do hlavy. Tohle ovšem nevypadá jako vězení… S bolestivým zamumláním se rozhlédla.

„Seleno?“ V zorném poli se jí objevila hlava. Jestli je tu on, tak jsem mrtvá. Dost nic moc prostředí pro posmrtný život…

„Zile.“ Usmála se na něj. „Jsem mrtvá?“

„Ehm, ne, nejsi… Jak jsi na něco takového přišla?“

„Ty jsi mrtvý.“

„Nejsem.“ Odporoval.

„Jsi.“

„Nejsem, koukej.“ Štípl jí do tváře.

„Au! Nejsi mrtvý?!“

„Ne.“ Usmíval se na ni.

„Nejsi mrtvý!“ Skočila mu kolem krku a po dlouhé době jí tekly slzy štěstí. Cítila, jak ji pevně objal.

„Víš, jak dlouho jsem tě hledal?“ Zašeptal.

„Byla jsem si jistá, že jsi umřel. Když jsi za mnou nepřišel…“ Trochu se odtáhla a podívala se mu do očí.

„Promiň, že jsem nedorazil. Při útěku jsem si zlomil nohu, nemohl jsem chodit.“

„A teď jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě.

„Naprosto. Ty jsi prý taky měla zranění…“

„Jak to víš?“ Rozšířila oči úžasem.

„On mi to naprášil.“ Ukázal Zil palcem ke vchodu do jeskyně. Ve stínu tam stál Tamael opřený o stěnu.

„Tamaeli! Ty jsi tu taky?“

„Ehm.“ Přikývl.

„Myslím, že si máte dost co vysvětlovat, půjdu na chvíli ven.“ Zvedl se Zil.

„Co tu děláš?“ Zeptala se Selena, když Zil odešel. To asi vyznělo tvrději, než jsem chtěla…

„Pomáhal jsem tě tvému bratrovi najít. Proč jsi na mě nepočkala?“ Přešel Tamael k ní a dřepl si, aby měli oči na stejné úrovní.

„Nechtěla jsem…“

„Proč?“ Vypadal jako kopnuté štěně.

„Chtěla jsem tě chránit…“ Odpověděla potichu.

„Chránit?!“ Nechápal Tamael.

„Ano, nechci, abys byl kvůli mně v nebezpečí.“

„V nebezpečí?! Nemyslíš, že je to i na mě?! Že je to můj život a mám k tomu taky co říct?!“ Selena na obranu zvedla ruce. Tamael měl v očích slzy vzteku a vypadal opravdu naštvaně. Chytil ji za zápěstí. „Vím, že to, co jsi řekla při útěku bylo schválně. Měla jsi na mě počkat! Šel bych s tebou!“

„Ale…“ Zkusila ho Selena přerušit. Měla doširoka otevřené oči, takhle ho nikdy před tím neviděla.

„Neberu ale! Bál jsem se o tebe! Bál jsem se, že už tě neuvidím.“ Poslední větu šeptal.

„Ale Tamaeli…“

„To jsi úplně slepá?! Jak ti sakra mám…“ Nedokončil a přitáhl si ji za ruce k sobě. Přitiskl své rty na její. Selena neměla šanci protestovat. Když se odtáhl, podíval se jí do očí a pohladil ji po vlasech.

„Hrozně jsem se o tebe bál. Tohle už mi nedělej.“ Zašeptal a pevně ji objal.

„Promiň…“ Odpověděla a položila mu hlavu na rameno. Myslela jsem, že ho chráním a při tom jsem mu ublížila. Zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.

„Tamaeli, omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe čekat, protože jsem tě nechtěla vystavit životu na útěku. Myslela jsem, že ti beze mě bude líp, že ti nebude nic hrozit.“ Sklopila zrak. „Mýlila jsem se, mrzí mě to.“ Cítila, že ji vzal za bradu a zvedl jí hlavu, aby se mu dívala do očí.

„Slib, že už takovou pitomost neuděláš.“

„Neudělám.“ Odpověděla s upřímným úsměvem. Tamael si ji přitáhl k sobě a znovu ji políbil. Tentokrát mu polibek opětovala. Já byla blbááá, že jsem si toho nevšimla…

„A vážně ti nevadí, že jsi opustil kolonii?“ Zeptala se potom. Zavrtěl hlavou v odpověď.

„Bydlel jsem tam, ale domov to nebyl.“

„Hej vy dva! Donesl jsem večeři!“ Hlásil Zil od vchodu jeskyně. Tamael Selenu neochotně pustil a šel Zilovi pomoct s rozporcováním. Selena je oba s úsměvem pozorovala. Nikdy by mě nenapadlo, že Zil mezi nás přijme člověka. A ještě k tomu takového, který mě má rád… Něco se mezi nima stalo, něco je sblížilo. Ale jsem ráda, že tu jsou.

„Selíku, nekřeň se.“ Ozval se Zil se smíchem.

„Hm?“ Podívala se na něj.

„Selíku?!“ Ozval se Tamael s širokým úsměvem.

„Nejsem malá, neříkej mi tak!“ Protestovala.

„Já můžu.“ Ušklíbl se Zil.

„Budu ti říkat celým jménem!“ Zahrozila.

„To dlouho nevydržíš.“

„Ehm, to je nějaká přezdívka?“ Přerušil je Tamael zvědavě.

„Říkal jsem jí tak, když byla malá.“

„Teď už ale malá nejsem! A ty to stejně používáš jen tehdy, když chceš provokovat!“

„Selíku… To je dobrý, líbí se mi to.“ Zasmál se Tamael.

„Opovaž se!“ Zvedla Selena varovně prst.

„No tak, Selíku.“ Mrkl na ni Zil. „Dovol nám trošku srandy, jsme rádi, že jsme tě našli. A živou.“

„Nezlob se na nás, Selíku.“ Udělal na ni Tamael psí oči.

„Něco po vás hodím.“ Zamumlala Selena.

„Nic neházej, měla bys ještě odpočívat.“ Odpověděl Zil přes rameno. Jaj, jsem si odvykla, že mě vždycky slyšel. Lehla si, zavřela oči a poslouchala, jak kluci řeší noční hlídky.

„Selíku, je to hotový, chceš to zanést dovnitř?“ Zavolal na ni Zil.

„Ne, jdu za váma.“ Odpověděla vzdorovitě a došla za nima k ohni. Tamael jí podal večeři a sám se zakousl do své porce. Při jídle je oba pozorovala. Opravdu mezi nimi žádné napětí neviděla.

„Vezmu si teda první hlídku. Vy si běžte lehnout.“ Prohlásil Tamael po jídle.

„Dobře, pak mě vzbuď, ať tě vystřídám. Ráno se dohodneme, co dál.“ Kývl Zil a šel si dovnitř lehnout.

„Já nehlídám?“ Podivila se Selena.

„Ne, ty spíš.“ Oznámil jí Zil. „A opovaž se protestovat.“

Selena si lehla a brzy slyšela jen Zilovo pravidelné oddychování a praskání ohně venku. Ona sama však nemohla usnout. Nakonec to vzdala, zvedla se a došla k Tamaelovi ven. Zvedl k ní pohled.

„Měla bys spát.“

„Já vím, ale nemůžu zabrat.“ Sedla si k němu a zvedla oči k nebi. Ucítila ruku kolem pasu a když si ji Tamael přitáhl blíž, položila mu hlavu na rameno.

„Jsou se mnou samé potíže, co?“ Usmála se.

„To teda.“ Uchechtl se Tamael. Pootočil hlavu a políbil ji do vlasů. „Myslím ale, že to stojí za to.“

„To si povíme, až budeme všichni tři stát před soudem.“ Ušklíbla se.

„Nejdřív by nás museli chytit. Což se nestane.“ Uklidňoval jí sebevědomě.

„Mmm…“ Zamumlala a přitulila se blíž. Cítila, že se jí konečně zavírají oči.