Kapitola 1.

 „No já nevím, Talone, myslíš že je to dobrý nápad?“ otázal se elf se zlatavými vlasy, od kterých se odrážel měsíční svit. Talon ho ale příliš neposlouchal, všechna jeho pozornost se upírala na poklidně plynoucí Velkou řeku a trpaslíka, který měl převézt zboží z jednoho břehu na druhý. Dělal tak díky plošině, která byla pomocí kladky uchycená na provazu, jenž byl uvázán na jednom stromě na každém břehu, a byl napnutý nad řekou. Pomocí dlouhého bidla se odrážel ode dna a díky tomu se přesouval sem a tam.

„Jestli Mirneth udělá všechno podle plánu, tak se nemáš čeho obávat,“ odvětil po chvíli mlčení a stále zaujatě sledoval dění na řece. Tento již zmiňovaný Mirneth se totiž skrýval v křoví a čekal až převozník poleví na ostražitosti. Stalo se tak, když zrovna vykládal jednu z beden na východní břeh; Mirneth tudíž střelhbitě vyrazil a uštědřil trpaslíkovi silnou ránu přímo do temene hlavy. Ten spadl naznak a okamžitě byl v bezvědomí.

„Čistá práce,“ řekl Talon, když podával svému příteli jeho brašnu, na níž byl připevněný meč. Ten na to zareagoval úsměvem a pokynutím hlavy.

Sáhl do své brašny, z níž vytáhl několik lahví piva. Vylil je tedy do řeky a jakmile byly prázdné, rozházel je okolo trpaslíka. Když tak učinil, vytáhl ještě jednu plnou, polil jí trpaslíkovu košili a láhev mu vložil do ruky. „Ochlastovi těžko budou věřit, že ho někdo přepadl. Ještě, že jsem ty lahve vzal,“

Talon kývnul a poté trochu zvýšil hlas: „Chlapci, už můžete vylézt,“. Z korun stromů seskákalo dalších pět elfů, mezi nimiž byl i ten se zlatavými vlasy. Každý z nich měl na zádech luk a toulec s šípy, také dýku ale žádný nenosil meč; krom dvou vůdců, kteří stáli nad trpaslíkem.

Mirneth měl vzhled klasického elfa; štíhlá postava, ostré rysy a azurově modré oči. Na rozdíl od jiných ale měl vlasy barvy havraní černé, které nosil rozpuštěné a zakrývali mu jeho špičaté uši. Oděn byl do kožené vesty, pod níž nosil bílou halenu. Opasek, na němž měl připevněnou dýku, mu obepínal hnědé kalhoty a ty byly zastrčeny do vysokých jezdeckých bot.

Talon měl na elfa nepřirozeně široká ramena a svalnaté paže. Jeho vlasy byly zbarveny do kaštanově hnědé a nosil je svázané do copu, jen málokdy je rozpustil jako to měl ve zvyku Mirneth. Zelenohnědé oči se honosily nad špičatým nosem a vystouplými lícními kostmi. Byl oděn celý v černém a na opasku se mu kromě meče houpala zahnutá dýka.

„Fajn, naházejte ty bedny do vody a jedem na druhou stranu, musíme to všechno stihnout do svítání, než přijedou správci,“ zavelel Talon a ukázal na plošinu naloženou bednami.

„A nemáme se podívat, co je uvnitř? Třeba najdeme něco cennýho,“ zeptal se Haylon, elf se zlatavými vlasy. Talon se podíval na Mirnetha s povytaženým obočím, a on pouze přikývl.

„No tak dobře. Kirnione, Garane, Estiare a Rindore, vy se podívejte do beden a vezměte všechno za co dostaneme trochu zlata. Haylone, ty půjdeš se mnou a Mirnethem, podíváme se jestli tu někde neměl ten trpaslík kámoše,“

Než se ale vydali na obhlídku okolí, vyděsil je řev, který rozhodně nepatřil ani jednomu z elfů. Všichni byli zmatení a netušili, odkud to přišlo. Převozník stále ležel na zemi v bezvědomí a v dohledu nebyla živá duše. Pak ale z beden vyskákali trpaslíci, kteří kvůli pohodlnějšímu cestování byli oděni velmi prostě, avšak každý z nich měl zbraň.

Mirneth i Talon tasili meče, ostatní zasadili šípy do tětiv a utvořili bojovou formaci, všichni zády k sobě. To naneštěstí poskytlo trpaslíkům možnost je obklíčit a vytvořit okolo nich kruh, jehož obvod postupně zmenšovali. Jeden z trpaslíků se postavil přímo před Mirnetha.

„Ale, ale, ale. Jestlipak to není Talonova kumpanie, nejhorší sebranka elfů z celýho východu. A dokonce i s Mirnethem. Konečně se-“

„Jste na našem území, trpaslíci! Podle zákona byste měli přijít o hlavu, do jednoho!“ zakřičel černovlasý elf a špičkou meče ukázal na toho, který promluvil. Ten se tomu zasmál a s ním celá jeho tlupa. Prohrábl si vousy, opřel se o svou bojovou sekyru a přeměřil si ho pohledem.

„Vy jste zákon porušili už snad milionkrát. Možná jste nikdy nevkročili na západ, ale okrádáte naše lidi, určitě na příkaz toho vaše přiteplenýho krále! Jste jen partička prachsprostejch zlodějů a velekrál Kurgan by určitě moc rád uviděl, kdybychom alespoň vás dva přivedli do Doh Karaku. A jakože se Daragod Kovobijec jmenuju, tak mu tu radost udělám,“ odvětil trpaslík.

Mirneth se sice pousmál, ale jeho oči se nesmáli. V jeho obličeji bylo jasně vidět opovržení a znechucení. Talon poznal co má v plánu, proto mu položil ruku na rameno, aby svého přítele ukonejšil, jenže jej ignoroval. Naklonil se k trpaslíkovi, zadíval se mu přímo do očí a řekl: „Daragode, jestli chceš aby ses ty a tvoji chlapi vrátili domů živí a se všema končetinama… tak si zase vlezte na plošinu a padejte domů. Jasný?“ Daragodův obličej se zkroutil v úšklebku a téměř okamžitě plivl Mirnethovi do tváře. On si svou tvář otřel do rukávu a zaujal bojový postoj. „Jak chceš, trpaslíku. Na ně!“

Nejdříve se zdálo, že se Mirnethovi okolo ruky tvoří jakási zvláštní magická aura. Ta ale velmi brzy zmizela a on nad tím jen potřásl hlavou. Rychlostí blesku poté provedl výpad vedený na Daragodovu hruď. Trpaslík jej sice odrazil, ale narušilo to jeho balanc a než se stačil vzpamatovat, už k němu opět mířil scimitar. Znovu se mu podařilo jej odrazit a tentokrát toporem sekyry uštědřil svému sokovi ránu do břicha. Tím sice Mirnethovi vyrazil dech, ale on provedl otočku a kdyby sebou Daragod necuknul, měl by proťatou krční tepnu. Místo toho měl jen ošklivě vypadající šrám na tváři. Zranění ho kupodivu nevyvedlo z míry, ale naopak v něm nahromadilo ještě více adrenalinu. Rozeběhl se přímo proti elfovi a rozpřáhl se sekyrou. Mirneth ho však pomocí odrazu od jeho ramen a následného salta přeskočil, čímž se mu dostal do zad a to byla ta příležitost, na kterou čekal. V jednu chvíli Daragod běžel proti svému sokovi s jasnou vidinou vítězství a ve chvíli druhé za ním jeho nepřítel stál a jemu ze zad trčel scimitar. Padl na kolena a jakmile z něj Mirneth vyňal svůj meč, mrtvý sebou praštil do trávy.

Nyní už měl Mirneth čas se rozhlédnout po svých druzích, jak se jim daří v boji. Většina trpaslíků byla pobita, ale uviděl, že Kirnion padl. A smrtelnou ránu zasazoval jeden z trpaslíků i Rindorovi. Jakmile tak učinil, otočil se na Mirnetha, o kterém si myslel že je několik metrů daleko, jenomže on byl přímo u něj a přesně ve chvíli, kdy se otočil, mu elf jedním rychlým pohybem setnul hlavu. V zápalu boje také Mirneth přešel k omráčenému převozníkovi, kterému podřízl hrdlo. Jeden z posledních trpaslíků se snažil ještě vpadnout Mirnethovi do zad, ale než vůbec zdvihl sekyru, do krku se mu zabodl Haylonův vrhací nůž.

Přeživší elfové tedy nakonec vzali těla Kirniona a Rindora, položili je vedle sebe a Talon jim učinil poslední poctu, jak elfům káže jejich víra. Začal citovat žalm z Ava Igarys, posvátné knihy elfů: „Nechť je Faregilian milostiv vašim duším a nechť záře Sedmé hvězdy Arenarovi přenese vás, vaše těla, a stejně tak i vaše duše přes Les zapomnění, až k Ostrovům těch, kteří už nežijí. Smrt není koncem cesty, je to jen nový začátek na ještě delší pouti za naší Matkou všeho živého, všemocnou Sénií. Odpočívejte v pokoji, bratři.“

Jelikož padli v bitvě, museli na jejich čela napsat runu krví nepřátel a těla těch nepřátel naházet k nohám svých mrtvých druhů, přesně jak jim káže víra. Ve skutečnosti vše trvalo pár minut, ale všem přítomným se to zdálo jako věčnost. Bylo to způsobeno hlavně tím nesnesitelným tichem a napětím, které by se dalo krájet. Talon se díval na Mirnetha a měl v úsmyslu něco říct, ale když už se nadechoval, byl přerušen.

„Pánové, něco tu nesouhlasí,“ prořízl nepříjemné ticho Estiar, světlovlasý elf s propadlými tvářemi, jakmile dal poslední trpasličí tělo k nohám svých padlých druhů. Všichni ostatní se na něj zadívali a on pokračoval: „Beden je deset, ale trpasličích těl jen osm,“

„Dívejte, támhle jsou!“ vykřikl Garan, další člen jednotky, hnědovlasý elf s čerstvým šrámem na tváři. Ukazoval na západní břeh řeky, kam dva přeživší trpaslíci zrovna dopravili plošinu. „Museli se dát na útěk ještě během boje,“ dodal a připravil si luk. Luk vytáhli i Estiar s Haylonem, načež bez váhání vystřelili. Řeka však byla široká a ve tmě viděli jen velmi málo. Sice vystřelili, ale šípy určitě svůj cíl minuly a jeden z nich dokonce spadl do vody.

Mirneth ani nic neřekl a začal šplhat na strom s lanem, jež vedlo na druhou stranu řeky. „Co to děláš?“ zeptal se Talon a sledoval jeho počínání, stejně jako ostatní členové kumpanie, kteří se shromáždili okolo něj. Mirneth zrovna shazoval svou brašnu dolu ke kořenům stromu, pouze si uvázal svůj meč na záda.

„Nesmíme nechat svědky. A hádejte, co udělaj ty dva na druhý straně? Poběží za Kurganem a řeknou mu, co se tu stalo. Takže krom toho, kvůli čemu jsme původně přišli, ještě teď musíme sejmout dva trpaslíky. No a vzhledem k tomu, že plošina je na druhý straně…“ vysvětlil jim a nechal větu viset ve vzduchu. Zavěsil se na laně, obepínal ho rukama i nohama a jakkoli to bylo fyzicky náročné, posouváním se dostával vpřed. Haylon, Estiar a Garan se zadívali na Talona, který jen kývl a všichni rázem následovali Mirnetha.

Lano se pod vahou kumpanie prohýbalo, ale bylo téměř jisté, že všech pět mužů udrží a oni snad zdárně překonají řeku. Mirneth měl již sice od lana téměř sedřené dlaně a na provazu po sobě zanechal krvavou stopu, avšak snažil se bolest nevnímat. V tom ale něco prolétlo Mirnethovi těsně okolo hlavy a on sebou leknutím škubl. „Radši se vraťte!“ zakřičel na své druhy.

Poté se podíval na západní břeh a uviděl dva prchlé trpaslíky. Jeden z nich se zrovna shýbal k zemi, ale druhý vrhal kamenem, který letěl rovnou na Mirnetha. Levou rukou si zakryl hlavu, tudíž už se držel jen pravou rukou a nohama, což mu neposkytovalo dobrou oporu. A když jej ještě navíc tento kámen zasáhl, zcela ho to vyvedlo z míry; pustil se i druhou rukou a teď visel hlavou dolů, snažíc se udržet alespoň nohama. To už ale přilétl ještě jeden kámen, který jej strefil do kolene a on nyní padal.

Voda do které následně spadl byla ledová, okamžitě dostal nesnesitelnou křeč do nohy a jakkoli se proud zdál na pohled slabý, unášel ho velmi rychle na jih, kde se řeka vlévá do Arenarova moře. Začal plavat k západnímu břehu, ke kterému byl rozhodně blíže a měl šanci se na něj dostat, než jej proud unese někam kde bude přespříliš vysoký břeh. Trpaslíci mezitím vrhali po ostatních elfech, ale nedařilo se jim a tak raději přestali a začali se věnovat větší hrozbě – nebezpečnému elfovi, který plaval ke břehu a tudíž se mohl velmi brzy dostat k nim.

Naneštěstí pro ně, Mirneth byl překvapivě zdatný plavec a už mu zbývalo jen několik metrů, než se dostane ke břehu. Jakkoli se snažili, nedokázali jej trefit a každý jejich kámen skončil s žblunknutím ve vodě. Konečně se ale Mirnethovi podařilo vyškrábat na břeh a i když byl vyčerpaný jak z ručkování na laně, tak i z plavání, stejně tasil svůj scimitar a mířil si to k trpaslíkům.

Oba nechali své zbraně na východním břehu a tak jeden z nich začal žadonit: „Prosím, pane, ušetřete nás! Jsme neozbrojení, nemáme vám jak ublížit! Nikomu neř-“ Než ale stačil doříct, co měl na srdci, Mirneth mu probodl břicho. Druhý se chtěl dát na útěk, ale padl se zaúpěním k zemi, když mu Talon uštědřil ránu pěstí přímo do úst.

Až nyní si Mirneth povšiml, že všichni ostatní elfové už byli na západním břehu a celou dobu mu poskytovali krytí. Připravil si ale meč, protože jeho jedinou starostí nyní bylo zabít posledního trpaslíka. Natáhl ruku a chystal se zasadit mu poslední ránu mečem, za zápěstí jej však chytil Talon. „Mirnethe, ne! Dnes zemřelo dost lidí, neprolévej další krev. Už tak máš krev Kirniona a Rindora na svých rukou!“

Trpaslík mezitím vzpínal ruce v úpěnlivé modlitbě: „Thogorime, nejsilnější z bohů, dej ať mi potomci tvé zvrácené ženy neskřiví vlásek a ochraňuj mě ať nezajdu rukou těhle elfů,“

Těmito slovy už Mirnetha vážně dopálil a ačkoli ho nezabil, vrazil mu alespoň tak silnou ránu pěstí do obličeje, že mu zlomil čelist a od té chvíle už trpaslík jen úpěl bolestí a jakkoli se snažil mluvit, nevydal ze sebe jedinou hlásku.

Mirneth se tedy konečně uklidnil, ale nyní se otočil k Talonovi. Svůj meč zabodl do trávy, založil si ruce na prsou a zadíval se mu přímo do očí. „Cos to řekl?“

„Slyšel jsi! Všichni jsme věděli, že okrádat trpaslíky a ani tenhle úkol nebude žádná sranda, ale všichni jsme si taky na začátku slíbili – žádné zabíjení,“ odvětil Talon a neuhnul pohledem.

Mirneth pokrčil rameny. „Byla to sebeobrana. Tos chtěl jen stát a nechat se zabít?“

„Ne, ale mohli jsme vyjednávat. Jenomže to jsi celý ty – nejdřív konáš a až pak přemýšlíš, všechno ženeš do extrémů, útočíš jako první. Do teď jsem ti to toleroval, ale dneska tahle tvoje arogance stála dva naše chlapy životy,“

„Kirnion s Rindorem moc dobře věděli, do čeho jdou. A nebuď slaboch, museli jsme se bránit; když nezabiješ tak nepřežiješ, Talone. Ty možná máš strach ze zabíjení, ale já ne, já vím co je potřeba udělat a dělám to. Pokud se nenaučíš chodit přes mrtvoly, někdo tu mrtvolu udělá z tebe. Takže co kdybys přestal naříkat, laskavě se sebral a začal něco dělat? Co se stalo, stalo se,“

Talon oněměl a jen kroutil hlavou nad těmi slovy. Mirneth si začal ždímat své do teď mokré šaty a po chvilce na sobě ucítil pohled ostatních tří, kteří sice nic neříkali, ale bylo mu zcela jasné co mají na mysli. „Vy tři jste dneska zabili poprvé? Tak vítejte ve skutečnym světě, právě jste dospěli,“

S těmito slovy se otočil k trpaslíkovi, který ležel na zemi, vzal ho za límec jeho košile a zadíval se mu do očí. „Poslyš, nedávno jste zajali jednoho elfa. A neříkej, že ne, protože to by byla lež a na to já nemám náladu. Spíš mi pověz, kde ho držíte a jak se tam dostanem?“

„V poutech,“ ozvalo se za Mirnethem. Za ním totiž stál nastoupený oddíl trpasličích těžkooděnců, zhruba tak tři tucty mužů, kteří byli očividně připraveni k boji. „Složte zbraně a možná vás nezabijem hned,“ řekl ten který promluvil prvně a to konkrétně trpaslík v pozlaceném brnění s hnědými vousy. Všichni elfové poslechli, kromě Mirnetha, který se přesunul ke svému meči zabodnutému do hlíny a postavil se před celý trpasličí oddíl.

„Živýho mě nedostanete,“ oznámil sebejistě a opět zaujal bojový postoj.

Meč svíral pevně, dýchal zhluboka a cítil, jak se mu zrychluje tep a adrenalin prudce stoupá. Byl napjatý jako struna, připraven kdykoli vyrazit a směle se bít, i kdyby ho to snad mělo stát život. Ale najednou to z něj vše opadlo, všechen vztek, všechna zášť. Mohl za to Talon, který mu položil ruku na rameno a zašeptal: „Dnes ne,“

Mirneth chvíli váhal. Ale nakonec svěsil ramena a svůj meč odhodil do trávy.

„To ti to trvalo, modroočko. Skvěle, tak je spoutejte a jdeme do Doh Karaku. Tamtu chudinku, co si říká trpaslík, vemte taky, vlastního tu nenecháme,“

Když je trpaslíci spoutávali, Mirneth jen tak mimoděk k Talonovi prohodil: „Připomeň mi… jak že jsme se do tohohle průseru vůbec dostali?“

 

***

 

Mirnethovi se zrovna zdál nádherný sen o nahé elfce s dračím tetováním na zádech, jak stojí u okna a shlíží na městský ruch, když ho najednou probudilo kopnutí do žeber.

„Mirnethe, zvedej se. Musíme jet do Sandarinu pro zásoby,“ oznámil Talon, který už byl oblečen a připraven na cestu. Mirneth se rozhlédl okolo sebe, uvědomil si, že je v jeskyni, kterou obývá jeho kumpanie v Černých horách, a že momentálně leží zabalený do medvědí kůže blízko ohniště. Kirnion, Garan, Estiar, Rindor a Haylon ještě spali, šestá ranní na ně byla příliš brzy. To ostatně i na Mirnetha.

„Musíme vyrazit už teď, nechci jet domů za tmy,“ vysvětlil mu jako vždy Talon a nasadil svůj omluvný úsměv.

Mirneth obrátil oči v sloup a v první chvíli myslel na to, že svého přítele pošle do patřičných míst, ale pak se zvedl a po vykonání potřeby se oblékl, poté osedlal si koně. Talon už netrpělivě vyčkával jeho příchodu, přešlapoval z nohy nohu, když stál u vchodu do jejich jeskyně. Konečně si Mirneth akorát přehodil přes záda svou brašnu, vyhoupl se do sedla a pobídl koně ke klusu. Na koně vyskočil i Talon a následoval ho.

Ráno bylo dosti chladné a tak si Mirneth zahřál ruku pomocí magie; učinil tak vdechnutím horkého vzduchu do zavřených dlaní, který jen byl o trochu víc horký právě díky působení kouzelné moci.

Talon to zpozoroval a odtušil: „Já myslel, že už nechceš čarovat,“

Mirneth se na něj podíval, ale nic neřekl. Jeho přítel si všiml, že pokaždé když přišla řeč na magii, měl černovlasý elf v očích zvláštní směs smutku a vzteku, jakoby ho něco vevnitř užíralo. Ale nechtěl se v tom šťourat, tušil že je to citlivé téma. Raději zavedl řeč na něco jiného.

„Přemýšlel jsem, že bychom si mohli až nakoupíme zajít na oběd, přece jen můžeme rozhazovat, ne?“ Mirneth se nad tím jen pousmál a zbytek cesty až k branám města neřekl ani jeden z nich jediné slovo.

Sandarinská hlídka je znala moc dobře, museli tedy koně nechat za městem na místě které měli už dávno vyhlídnuté. Byl tam totiž velký kus skály, který poskytoval dobré krytí a někteří místní vesničané tam prý viděli horské lvy, tudíž měli strach tam chodit, nebo tam například hnát ovce na pastvu. Koně tedy přivázali ke stromu a zamířili k bráně; a měli štěstí. Zrovna jel nějaký vidlák a s vozem plným slámy, což byl opravdu ideální úkryt, i když si ještě půl hodiny poté vyndávali stébla z šatů a bot.

Jak každý věděl, Sandarin byl hlavním a prozatím jediným městem elfského království. Toto království bylo na západě ohraničeno Velkou řekou, na severu i východě Černými horami, kdežto na jihu se rozkládalo Arenarovo moře. Město vzniklo díky sjednocení menších obcí a vesnic a obehnání hradbami, což vše bylo zásluhou Cirdana, který sjednotil všechny elfské rody, načež se prohlásil králem; sám sobě ponechal ale jen a pouze moc zákonodárnou. Pod sebou ustanovil výkonné složky, konkrétně tedy městské stráže, které měli dávat pozor, zda-li nejsou jím vydávané zákony porušovány. A v případě, že by se tak stalo, měli přijít na scénu soudy, aby se případní hříšníci zpovídali ze svých činů.

Kdybyste se snad prošli městem, všimli byste si, že je rozděleno do tří částí. V severní části je chudinská čtvrť a vstup do ní by vás vrátil do časů, kdy byli elfové národ kočovníků, bydlící jen ve stanech; elfové z této čtvrti dřou od rána do večera na polích svých bohatých pánů a přesto chodí povětšinou spát s prázdnými žaludky. Západní část města je věnována střední třídě, kde jsou hlavně domy ze dřeva s kamennými základy. A východní i jižní Sandarin patří šlechtě a obchodníkům, těm zámožným, kteří se uvelebují ve vilách z mramoru. Také zde byl královský palác, sídlo již zmiňovaného krále Cirdana. A jen kousek od paláce chrám Třech moudrých, elfského božstva, kterému předsedal velekněz Halar, duchovní vůdce celého království.

Hlavní brána se nacházela v západní části, kde bylo obrovské tržiště, kam bohatí i chudí chodili nakupovat a směňovat zboží. Všude byl ohromný zmatek a hluk, obrovský balet vůní, tvarů a barev, ze kterého přecházela každému hlava kolem.

„Tak jo, já jdu pro nějaké informace a trochu jídla, ty si dělej co chceš. Hlavně ať tě nevidí hlídka, dobře? Za hodinu tady,“ řekl Talon a zmizel kdesi v davu.

Mirneth nad tím jen pokrčil rameny a zamířil k ševci, který měl dílnu pouhých pár metrů od brány. Procházel úzkými, vlhkými uličkami a několikrát šlápl do splašků, které obyvatelé města prostě vyhazovali okny. Konečně tedy došel k místnímu ševci a bez zaklepání vešel dovnitř. Uvnitř jeho dílny to nádherně vonělo; Mirnethovi vždy přišla vůně těch surových materiálů a řemeslných nástrojů příjemná. Ale hlavně si poté povšimnul, že si švec opékal na rožni prase. Trochu zašpiněný elf v kožené zástěře vstal od stolu, na kterém zrovna cosi zapisoval do malého notesu. „Dobrý den, pane, co byste si ráčil přát?“

„Zdravím, minule jsem se tu u vás stavil a slíbil jste, že byste mi zalátal moji brašnu. Šlo by to?“ zeptal se Mirneth a ukázal ševci díru na dně brašny. On se na ní podíval, promnul si bradu a poté kývnul hlavou.

„Beze všeho. Zatím si udělejte pohodlí, klidně si dejte i kousek támhle vepřového, už by mělo být hotové,“ Mirneth nesnídal, takže nepohrdnul ševcovou nabídkou. Svou dýkou si uřízl kousek z kýty a jednoduše v ruce si z něj ukusoval.

„A čímpak se živíte, dobrý muži?“ zeptal se švec po několika minutách práce.

Mirneth nebyl tak hloupý, aby mu řekl pravdu. Dožvýkal sousto, které měl zrovna v ústech a poté odpověděl: „Jsem poslíček, znáte to. Na koni, nebo po vlastních. Prostě poslíček,“

Švec pokýval hlavou. „No, aspoň se udržíte v kondici, pane, to je dobré povolání. Tak, už to je. Bude vás to stát tři měďáky,“ Mirneth mu dal požadovanou částku, pokynutím hlavy dal najevo vděk a zmizel ve dveřích.

Ačkoli se to nezdálo, hodina uběhla a oba lupiči z povolání si to namířili k místu setkání u brány. Talon nesl na zádech brašnu naplněnou k prasknutí, až to vypadalo skoro komicky, jak ho táhla k zemi.

„Pomůžeš mi?“

Mirneth si založil ruce na prsou a s potutelným úsměvem na jeho otázku zareagoval zavrtěním hlavou. Po chvíli ale té komedie nechal, sundal svou brašnu a rozdělili si obsah půl na půl. Nějaké ovoce, pár bochníků chleba, sušené maso, mléko a trochu vína. Pak jim stačil jediný pohled a věděli, kam dál; vydali se směrem k hospodě.

Nebyl to zrovna nóbl podnik, byl spíše pro méně zámožné elfy, avšak jim to stačilo. Posadili se až na samotný konec lokálu do trochu tmavějšího rohu, protože neměli rádi když mají někoho za zády, a navíc tak měli dobrý přehled. K jejich stolu po chvíli přišla světlovlasá dívka. „Co byste si dali, pánové?“

Talon byl vždy trochu nesmělý před atraktivními ženami, takže mu tváře zalil ruměnec a podařilo se mu vydat ze sebe jen pár nesrozumitelných hlásek. Mirneth si to ze začátku užíval, pak mu ho ale začalo být líto a přeložil to: „Trochu vína, nejlepší sýr co máte a k tomu nějaké dobré pečivo, je jedno jaké. Díky,“

Jakmile elfka odešla a Talon už se zase uklidnil, tak sebral poslední kousek své cti, aby se ospravedlnil. „Zvládl bych to sám, jen jsem chtěl ať pro jednou zase objednáš ty,“

Jeho kumpán se uchechtnul. „Jo, to víš že jo,“ odpověděl mu na to a společně se tomu zasmáli. Najednou byl ale Talon opět nesmělý, protože elfka přinesla jídlo a víno. Nepřinesla celou flašku, jen nalila trochu červeného do korbelů a na dřevěném talíři donesla několik plátků plísňového sýra s krajícem chleba. Tedy, těžko říct, jestli to byl ten opravdu kvalitní sýr, kde mu plíseň dodávala tu správnou chuť, nebo jestli ho prostě místní hostinský nechal ve sklepě trochu déle než je zdrávo, každopádně oba byli vyhládlí a ani jeden z nich nikdy nebyl nijak zvlášť vybíravý.

„Tady to je. Bohužel nemáme nic pořádného, tak jsem vám k tomu nakrájela chleba. Nevadí?“

Mirneth se podíval na svého přítele a kopnutím do nohy ho pobídnul aby něco řekl. Kopnutí Talona vylekalo, tak ze sebe vypravil: „Nevadí,“ čímž se trošičku osmělil. „V pořádku, děkujeme,“ dodal.

Elfka se usmála a když odcházela, tak na Talona spiklenecky mrkla, čehož si ale Mirneth nevšiml, protože se zrovna díval směrem ke vchodu do hospody. Talon se tím směrem podíval taky a pochopil co Mirnetha tak rozptýlilo. Ve dveřích stáli dva členové městské stráže, kteří se rozhlíželi a očividně někoho hledali. A našli, mířili zrovna k jejich stolu. „Do háje,“ procedil mezi zuby Mirneth; jednak tak reagoval na blížící se stráž a jednak na fakt, že meč nechal viset na sedle svého koně, který je teď někde v lese.

„Vy! Nejste náhodou Talon a Mirneth?“ zeptal se jeden ze čtyř strážných a opřel se rukama o stůl. Měl dost výrazný odér a oba sedící elfy to viditelně dráždilo v nose, Mirneth to dal i najevo znechuceným výrazem.

„Nemáme nejmenší ponětí o čem to mluvíte,“ odpověděl pohotově Talon. „A navíc, rušíte nás při jídle, takže kdybyste byli tak laskaví a nechali nás na pokoji, moc bychom to ocenili,“

Strážný vytáhl plakát s podobiznou Talona a Mirnetha a chvíli jej porovnával s originály. „Ano, jste to vy. Chce-“ větu ani nedokončil a zničehonic si držel krvavý a přeražený nos, protože mu rychlostí blesku Mirneth vrazil ránu pěstí. Hned poté chtěl vzít brašnu do ruky a utíkat k východu, ale druhý strážný vytáhl tesák, který se mu do teď houpal na opasku a přiložil ho Mirnethovi ke krku. Ten mu ale tesák okamžitě vytrhl z ruky a měl v úmyslu mu probodnout břicho, místo toho mu jen ošklivě zranil rameno; zřejmě trefil tepnu, což bylo dost na to, aby ho vyřadil z boje. Talon mezitím mrštil třetím strážným téměř přes celou hospodu, ten převrhnul několik stolů, povalil pár zákazníků a měl nehezké šrámy způsobené rozbitým sklem.

„Kde je ten čtvrtý?“ otázal se Talon a rozhlížel se po celé hospodě. Mirneth na něj ukázal prstem; zrovna si to kvapem mířil k východu, protože zbaběle utekl z boje a ostatní stráže nechal klidně za sebou.

„Musíme ho chytit, než ztropí poplach!“ zakřičel Mirneth, popadl brašnu a utíkal směrem k východu. To samé udělal i Talon. Když se ale dostali před hospodu, venku už byl nastoupený oddíl elfských lučištníků, kteří mířili přímo na ně a oba věděli, že stačil jen sebemenší pohyb a byli by oba mrtví.

„Vzdáváme se.“ oznámil Talon když dával ruce nahoru a dloubl Mirnetha loktem do žeber, aby tak učinil taktéž. On měl sto chutí vzdorovat a byl k tomu i plně připraven, pak však svěsil ramena a následoval Talonova příkladu. Nasadili jim tedy pouta a začali vláčet přes celé město až k nádvoří královského paláce. Talon ani Mirneth se nikdy do ‚boháčské‘ čtvrti nedostali, a tak ačkoli jej často vídali z dálky, až teď si mohli prohlédnout zblízka královský palác; nádhernou stavbu z elfy velmi oblíbeného bílého mramoru, která zářila na celou čtvrť a oba vydechli úžasem. Malou chvíli jen stáli a s otevřenými ústy hleděli na tu nepopsatelnou krásu. Brzy byli z toho transu vytrženi, neboť je stráže pobídli, aby sešli chodbou z nádvoří rovnou do vězení. Předtím jim samozřejmě ještě u strážmistra odebrali všechny jejich osobní věci s příslibem brzkého vrácení.

Posadili je poté do temné vlhké místnosti bez oken a jediné světlo jim poskytovala dohasínající svíčka, kterou Mirneth hypnotizoval pohledem, jelikož neměl Talonovi momentálně co říci. Seděli vedle sebe u dřevěného polorozpadlého stolu, oba s želízky na rukou. Všude byla cítit zatuchlina, na stole byla zaschlá krev, opodál se dokonce válelo pár usekaných prstů v pokročilém stádiu rozkladu.

Místnost náhle prosvětlilo světlo zvenčí, jelikož kdosi otevřel dveře a posadil se naproti Mirnethovi s Talonem. „Takže to jste vy...“ pronesl neznámý. Chvíli pořádně neviděli co je to zač, ale pak si povšimli, že je to elf oděn ve šlechtickém, velmi bohatě zdobeném oděvu. Vlasy měl ostříhané nakrátko a sčesané dozadu. První co je upoutalo byl jeho dlouhý a špičatý nos, kterým velmi legračně šermoval, když poprvé promluvil. „Dovolte, abych se představil. Jsem Gelian Alcarin, nejvyšší rádce jeho veličenstva. Asi vás zajímá, proč jsme vás sem přivedli, že?“

Elfové nehnuli ani brvou a dívali se mu zpříma do očí. Gelian kupodivu neuhnul pohledem a měl na ústech zvláštní potutelný úsměv. „Beru to jako ano. Máte dost zajímavou pověst. Vy, Talone, jste zběhl z naší armády, přitom jste se řadil mezi nejlepší a téměř jste aspiroval k tomu, abyste nahradil svého pana otce na postu generála, a velitele všech ozbrojených sil. No a pan Mirneth... vy jste případ, že? Výtečný válečník, který se málem dostal mezi bojové mágy, ale...“

Mirneth praštil pěstí do stolu. „Zmlkni, ty jeden parchante! Všechno o čem mluvíš je jen naše věc, nemáš nejmenší právo nás soudit,“ Oba překvapilo, že Gelian neuhnul pohledem, přestože určitě znal Mirnethovu pověst a věděl čeho je schopen když se rozzlobí.

Jak měl Talon ve zvyku, položil Mirnethovi ruku na rameno a potom se zapřel lokty o stůl. „Raději k věci,“

„Jde nám o tohle. Jak víte, válka mezi elfy a trpaslíky byla dlouhá. Když konečně náš král Cirdan konečně sjednal toto křehké příměří, usneslo se, že Velká řeka bude jakási pomyslná hranice, přes kterou se smí jen za účelem obchodu, ale jinak ne,“

„To ví snad každý. Co má být?“ odsekl Mirneth.

„Víme, že už dlouho okrádáte trpasličí kupce o zboží které jim prodáváme a pak jej dáváte zpět lidu. Ne jen že na tom zbohatnete, ale nám se vrátí naše zboží i peníze a trpasličí ekonomika trpí. Ale je to také napadlo a už okrádají i oni nás. Nedávno dokonce porušili ten nejhlavnější ze zákonů, když vstoupili bez povolení na náš břeh; prozatím nám vaše loupení bylo ku prospěchu, ale teď už to začíná ohrožovat náš těžce vybojovaný mír. A navíc ukradli dost cennou věc pro našeho krále,“

„Jakou věc? Něco hodně cenného?“ otázal se Mirneth a zalesklo se mu v očích.

Gelian náhle zvážněl a svraštil čelo. „Spíše než hodnotu peněžní to má hodnotu sentimentální; malá soška ze zlata, která patřila královně, než zemřela. Král po ní touží tak moc, že pro sošku dokonce vyslal svého jediného zplozeného syna, Galindila, aby jí získal nazpět. Problém je, že jsme dostali zprávu o princově zajetí a byla nám poslána žádost o výkupné,“

„A po nás se chce co? Abychom doručili výkupné?“ zeptal se Talon.

Gelian zavrtěl hlavou. „Trpaslíci žádají absurdně vysokou částku, tudíž mírovou cestou to nepůjde. Je potřeba, abyste se dostali na západní břeh Velké řeky a přivedli prince živého a zdravého. A pokud se vám poštěstí, tak i sošku,“ odvětil Gelian, opřel se lokty o stůl a díval se na oba elfy. „Samozřejmě za to bude nemalá finanční odměna a také vám budou prominuty všechny vaše přečiny. Přijímáte tedy naší nabídku?“

Talon věnoval svému příteli vedle sebe ustaraný pohled. „A když se rozhodneme odmítnout?“ vznesl poté logickou otázku.

„Řeknu vám to takhle. Díky tomu, že jste nám prokazovali tak dobré služby, všichni strážní i vojáci měli rozkaz se dívat jinam, když jste šli okolo, nebo přivřít oči, když jste náhodou něco provedli,“ Gelian se na krátkou chvíli odmlčel, z náprsní kapsy poté vytáhl list papíru. „Ale tady držím dost dlouhý seznam všech vašich prohřešků a zločinů, které jste vy a vaše banda kdy udělali. A pokud odmítnete, čistě náhodou by vítr mohl tenhle papír zavát k veliteli Sandarinských stráží, který momentálně stojí za dveřmi s nastoupenou četou. A na nádvoří je také připravená šibenice. Takže jak jen to říct. Odmítnutí bych vám nedoporučoval. A pokud vás napadá mi vše odkývat a pak zmizet, tak myslete na to, že vás zbavíme veškeré protekce a hned jak vás příště chytneme, bude vás čekat ten samý osud, jako kdybyste nyní odmítnuli,“

„Nezmínil jste tu možnost, že neuspějeme, nebo že už je princ dávno mrtvý. To nám tolik věříte? Nebo trpaslíkům?“ otázal se Talon.

„Věřím, že uděláte vše, abyste splnili svůj úkol, protože jinak vás logicky čeká nehezký osud. A co se týče trpaslíků, předpokládám že nejsou natolik hloupí, aby zkřivili tak cennému zajatci jediný vlásek. A pokud jsou, máte výsadu vykonat krvavou pomstu,“ odvětil Gelian.

„A proč to nesvěříte svým vlastním lidem?“ zeptal se Mirneth.

„Upřímně? Na špinavou práci jsou lepší špinavci a riskovat životy vlastních lidí se mi nechce,“ odvětil Gelian a pokrčil nad svým výrokem rameny, jakoby řekl něco zcela jasného a předvídatelného, co snad ani nemusel zmiňovat.

„Takže v podstatě nemáme na vybranou?“ odtušil Talon a promnul si bradu. „Vlastně máme. Sebevražedná mise, nebo oprátka. Nemám pravdu?“

Gelian neodpověděl. Místo toho vstal a když vycházel ze dveří, otočil se k nim. „Máte pár minut na rozmyšlení. Až se vrátím, čekám vaší definitivní odpověď,“

Jakmile se za ním zavřely dveře, Mirneth se naklonil k Talonovi. „Poslyš, tohle může být naše šance. Už nemusíme být jen lapkové, můžeme se vážně nějak vyznamenat. Možná je to ta příležitost na kterou jsme tak dlouho čekali. Něco co nás dostane z toho začarovanýho kruhu loupení a skrývání před zákonem,“

„Já nevím, Mirnethe, vážně se mi to moc nezdá,“

„Taky se mi to nezdá, ale nechci viset. Poslyš, vždycky jsme drželi pospolu, takže dej mi jedinej důvod, proč by to teď mělo být jinak. Tak co? Jdeš se mnou?“ jakmile Mirneth položil otázku, natáhl ke svému příteli ruku, kterou přijal a potřásl s ní na důkaz souhlasu.

Poté místnost opět prozářilo světlo, jelikož do ní vešel Gelian, tentokrát se ani neposadil a vedl si sebou velitele Sandarinských stráží, těžkooděnce se stříbřitým brněním a bílým pláštěm.

„Nuže?“ otázal se poté. „Jaké je vaše rozhodnutí?“

Po krátkém zahledění na Mirnetha Talon odpověděl: „Souhlasíme. Jenom potřebujeme půl dne, abychom mohli dojet pro zbytek naší kumpanie. Potom se bez jakýchkoli okolků vydáme na západ a splníme oč žádáte,“

Nedostalo se jim žádné odpovědi, Gelian pouze kývnul směrem ke kapitánovi, který oba elfy vyvedl z výslechové místnosti. Nakonec je ale přeci jen zastavil a polohlasem řekl: „A žádné svědky,“

Poté už je kapitán vyvedl o patro výš, kde jim byly navráceny jejich osobní věci; což znamenalo pouze brašny, které nyní byly poloprázdné, neboť si očividně jeden ze strážných nabídnul z jejich poctivě nakoupených zásob. Po převzetí věcí byli vyprovozeni z paláce a po celou dobu, co šli městem, si je každý člen stráže přeměřoval pohledem. Konečně dorazili k městské bráně a když hlídka skončila s klasickou šťárou kvůli případným kradeným věcem, mohli se konečně vydat k místu, kde nechali koně a také zbraně. Mirnethovi to přesto nedalo a jednomu z kupců ukradl ze stánku kus hovězího masa, naštěstí bez povšimnutí.

Jak se blížili k mýtince, věděli, že oba běloušové byli přesně tam, kde je nechali. Zrovna se každý z nich válel v trávě a vyhříval na slunci, které opravdu intenzivně pálilo a začalo tak odpolední parno a dusno. Talon i Mirneth nasedli na své koně a vydali se opět směrem k Černým horám. Během cesty ani jeden z nich neřekl jediné slovo, neustále jen hleděli před sebe, nebo rozhlíželi se okolo, jestli je někdo nesleduje či se nechystá přepadnout ze zálohy; chtěli se už hlavně co nejrychleji dostat k ostatním.

Bylo pozdě odpoledne, když se stezkou okolo hory Sénia, nejvyššího vrcholu Černých hor, dostali až k jeskyni jejich kumpanie. Už zdálky je vyhlížel Haylon, s šípem založeným do tětivy, na takovou dálku se mohl totiž k jejich skrýši blížit kdokoli a opatrnosti není nikdy dost.

„Tak jak jste pořídili?“ zeptal se Haylon, když koně vedl do improvizované stáje ze dřeva jen pár metrů od vstupu do jejich skrýše, a mezitím co Kirnion a Rindor od nich přebírali obě brašny.

„Rozdělejte oheň, umíráme hlady. A taky toho máme dost co vám musíme říct,“ všichni samozřejmě Talonův rozkaz poslechli, krom Mirnetha který si sedl na svou oblíbenou medvědí kůži. Vzali dřevo, které měli naskládané na hromadách v menším přístřešku vedle stáje a když Estiar s Garanem konečně zapálili malou hranici a opekli si trochu hovězího, Talon začal s vysvětlováním.

„Věc se má takhle. Kontaktoval nás nějakej hlavoun z paláce. Teda, nejdřív jsme mysleli, že ty stráže co pro nás poslal nás odvedou na popravu, ale nestalo se. Vyložil nám, že se po nás chce, abychom šli na západní břeh Velký řeky, tam našli ztracenýho prince a k tomu i nějakou sošku a pak oboje vrátili do Sandarinu bez újmy. Obyčejně bychom na to nepřistoupili, ale vyhrožoval nám okamžitým zabitím a taky řekl, že nám doteď dávali protekci, ale to že se může změnit. Možná s tou protekcí blafoval, možná ne, každopádně to nechci riskovat a s Mirnethem jsme se shodli, že by bylo lepší tam jít. Co myslíte, chlapci?“

„Myslíme, že to je dobrý, konečně něco pořádnýho na čem si uděláme jméno,“ promluvil Haylon za všechny a ti pouze přitakali. „Vyrazíme hned?“

Talon se nad tím pousmál.

„No a proč ne?“ zeptal se ho Mirneth. „Čím dřív vyrazíme, tím dřív už se nebudeme muset bát, že kdykoli pojedem hlavníma cestama, tak po nás vystartuje armáda,“

„Kde bereš tu jistotu, že se nás jednoduše nezbaví, až skončíme?“ otázal se ho Talon.

„Talone, nebuď už pořád tak podezřívavej a upjatej. Kluci chtějí jet, já taky a oba víme, že ty si to někde hluboko v sobě přeješ taky. Tak proč otálet?“ s touto větou se zvedl, přehodil si přes rameno svou brašnu i s mečem. Všichni ostatní se samozřejmě co nejrychleji také připravili na cestu a nakonec i Talon, i přes veškerou jeho podezřívavost k úkolu, jenž stál před nimi. Ze stájí si každý vzal svého koně a opět stezkou podél hory se vydali do vnitrozemí.

Cestovali několik hodin a pak si povšimli dvou elfů, kteří seděli na voze taženém dvěma pěknými grošáky. Podle oblečení si o nich Mirneth hned udělal obrázek. Měli na sobě bohatě zdobené róby, které se téměř zdály šlechtické, jen už jim právě kvůli nákupu tak luxusního oblečení zřejmě nezbylo na žádné šperky a dokonce ani nenosili pečetní prsteny, tudíž to bylo více než jasné.

„Obchodníci. Nahrabem si?“

Všichni se podívali na Talona a ten přikývl. A nastala situace, kterou všichni členové kumpanie zažili už tisíckrát. Haylon, Kirnion, Rindor, Estiar a Garan oběť obklíčili a drželi jí v šachu pomocí svých luků. Talon s Mirnethem s tasenými meči přišli k vozu blíž, aby mohli vzít jejich zboží.

„Vy jste sládkové?“ otázal se Talon, zatímco si prohlížel láhev od piva značky ‚Vzteklý trpaslík‘. Jeden z elfů sedících na voze, celý rozklepaný, přikývnul. „Mají tu jenom pivo, pánové, kašleme na to,“ prohodil Talon k ostatním a seskočil z vozu. Mirneth si ale stejně pár láhví vzal do své brašny a poté se všichni vydali opět na cestu.

Konečně tedy vjeli do obrovského lesa, který ohraničoval Velkou řeku na západním i východním břehu. Jakmile byli u řeky, povšimli si tam trpasličího převozníka, který právě vykládal zboží. „Dobře, sejměte ho někdo,“ řekl Mirneth a zadíval se na lučištníky. Haylon poslechl, založil šíp do tětivy a natáhnul luk.

„Ne!“ okřikl ho Talon, až tím málem trpaslíka upozornil na jejich přítomnost a chytil Haylona za paži. „Ne, jen ho omráčíme. Mirnethe, ty jsi z nás nejrychlejší, takže my se schováme na stromy a ty ho něčím praštíš. Rozumíš? Rozumíte všichni?“

Haylon, Kirnion, Rindor, Estiar a Garan si tedy vylezli na stromy, následoval je i Talon. Mirneth ještě chvíli hledal nejlepší místo pro překvapivý útok. Mohl se schovat za trochu větší kámen, jenže ten byl až příliš daleko od převozníka. Nebo na něj mohl skočit ze stromu, jenže tím by si ho trpaslík určitě všimnul a přišel by o moment překvapení; a navíc ta sekyra, kterou měl opřenou o jednu z beden, kterou pravděpodobně využíval jako stůl, vyhlížela příliš nebezpečně. Konečně našel ideální místo, tak nechal pod stromem na němž se nacházel Talon svou brašnu, utrhnul trochu větší větev, a zaujal pozici v nízkém křoví.