Hostina

Jak bývá zvykem, i letos se celý hrad sešel ve Velké síni, aby nejen přivítal nové i staré studenty, a oficiálně započal školní rok, ale hlavně nového učitele Obrany proti černé magii. Je sice pravdou, že od smrti Voldemorta tento post ztratil své prokletí a stal se mnohem bezpečnějším, přesto nikdo nezastaví zub času; bývalý profesor zemřel stářím. 

Studenti si samozřejmě celé prázdniny šuškali, kdo by asi mohl vyplnit to prázdné místo. Který z kouzelníků či čarodějek by byl natolik zkušený a vzdělaný, aby se mohl o své znalosti podělit s mladými myslemi. Mnoho z nich sázelo na Harryho Pottera, legendárního Vyvoleného, Chlapce, který přežil, jenž nyní sloužil jakožto Bystrozor na Ministerstvu.  Bylo by bez pochyb úžasné učit se právě od něj, vždyť už ve věku pouhých patnácti let trénoval ostatní pro Brumbálovu armádu.

Všechna očekávání rozmetal nově příchozí. Beze slova prošel síní, a pověsil si svůj trenčkot na jednu ze židlí, na níž se následně i posadil. Nyní na sobě měl pouze bílou košili s vyhrnutými rukávy, černé společenské kalhoty a povolenou rudou vázanku. Člověk nemusel být zrovna dvakrát všímavý, aby zaregistroval, že se tenhle muž oblékal jako mudla, nikoli jako jeden z čarodějů. Obzvláště mezi Zmijozelskými to vyvolalo vzrušený šepot a mnoho nevraživých pohledů.

Když skončil Moudrý klobouk s rozdělováním studentů, ředitelka McGonagallová se postavila na místo, odkud kdysi pronášel řeči sám Albus Brumbál, a odkašlala si, čímž dala všem hodovníkům najevo, aby se na krátkou chvíli utišili, možná i přestali jíst. Jako vždy jí tři jistí studenti příliš nedbali a ještě se krátkou chvíli poté, co ostatní zmlkli, museli hlasitě projevovat. Jelikož už chodili do vyššího ročníku, trojčlenná skupinka potížistů seděla kdesi uprostřed Nebelvírského stolu. Teprve až upřený pohled celého učitelského sboru a osazenstva hodovní síně je donutil mlčet. Bradavičtí profesoři a studenti už tyhle tři moc dobře znali, krom jejich činů je totiž proslavila i jejich jména.

Vůdcem party byl Edward Remus Lupin, syn Remuse Lupina a Nymfadory Tonksové, kterému nikdo neřekl jinak než Teddy. Každý, kdo toho modrovlasého nezbedu znal, ho měl za nespoutaný živel, celý po matce.

Nejlepším přítelem mu byl Fred Weasley II, pojmenován po svém strýci, padlém v bitvě o Bradavice. Jako jeden z mála Weasleyů neměl zrzavé vlasy, neboť jeho otec, George Weasley, si vzal Angelinu Johnsonovou, tudíž měl vlasy spíše kaštanově hnědé barvy a od svých příbuzných s alabastrovou kůží se značně lišil, neboť byl poněkud snědý.

Tyhle dva vždy doprovázela další členka početné Weasleyovic rodiny, Victoire, všem známá spíše jako Vicky, dcera Billa Weasleyho a Fleur Delacour. Po matce zdědila andělskou krásu, kterou jí mnoho dívek závidělo, a spoustu chlapců po ní zase toužilo.

Ředitelčin projev zněl velmi obdobně jako ten v loni a před loni, avšak všichni jí jako vždy zatleskali. Nyní hlavně s napětím očekávali tu velkou novinu. 

"Jak jste si jistě všimli, dorazil náhradník za profesora Dandeliona. Přivítejte prosím nového učitele Obrany proti černé magii, profesora Johna Constantina."

Dostalo se mu velmi vlažného potlesku, jenž měl za následek rozpačitý úsměvu na Constantinových rtech a nepatrné pokynutí hlavou. Nikdo očividně nevěděl, co od nového profesora čekat a někteří možná měli dokonce i obavy.

Ty mezi sebou ostatně Nebelvírští sdíleli i o necelou půlhodinu později ve společenské místnosti. Jako první se slova ujal Teddy, když už ho přestalo bavit mlčky zírat do plápolajícího ohně a neposlouchat nic jiného, než praskající dřevo.

"Kdo to sakra může být? Znáte ho někdo?" otázal se, očima přejíždějíc po svých spolužácích. 

Všichni vrtěli hlavami.

"Nikdy jsem o něm neslyšel," odvětil jeden z nich.

"Nemám tušení," přidal se další.

"Ani to jeho jméno není nijak známé. Constantine. I podle oblečení soudím, že to je asi původem mudla," řekla Vicky.

"Možná, rozhodně ale vypadá na tvrďáka," namítl Fred a povytáhl obočí. "Ten musí mít něco za sebou, nemůžu se dočkat zítřka, třeba se konečně naučíme něco užitečnýho,"

"A jak asi?" odsekla Vicky. "Zřejmě jste si nevšimli, ale letos jsme nedostali na tenhle předmět žádné učebnice."

"Tím líp! Bude nás učit příkladem," odpověděl jí a práskl nadšeně dlaní do kolene.

Vicky nad tím jen zakoulela očima, a odebrala se do dívčí ložnice, už tady z dívek byla poslední a mezi těmi hloupými kluky už jí to nebavilo.

"No, měli bychom jít spát, ještě jsme z prázdnin zvyklí chodit do postele pozdě a z ní ještě později, tak ať ráno nejsme unavení," poznamenal Teddy, načež se zvedl, a ať už ostatní následovali jeho příkladu nebo ne, vydal se po schodech do chlapecké ložnice.

Ten večer nehleděli na nějaké vybalování, místo toho se jen rychle hodili do pyžam a zalehli. Pravda, ještě pár hodin potom si povídali, měli si toho tolik co říct za dobu, co se neviděli, ale i ti nejméně unavení nakonec odpadli a dostalo se jim dlouhého, bezesného spánku