Dívka příběhů - 1. kapitola

Hostinec Pod hladinou, vojenská pevnost Pelgai, čtvrtý rok Zapadajícího slunce

„Víš... víš, co by bylo fajn? Zůstat tady až do rána... a... a až by nás přišel velitel vyhánět na zkoušku, tak ou! My tam nebudeme! My budeme tad... my budeme tad...“ Talia místo dokončení věty spadla ze židle a dostala se do nezastavitelného záchvatu smíchu. Byla už velice opilá a její kdysi bystrá mysl byla dlouho pryč.

Její nejstarší přítel Itris seděl u stolu s ní, hodiny už odbíjely půlnoc. Byl velice ospalý, ale i kdyby byl v posteli, neusnul by. Zítra byla pro oba konečná zkouška, po ní budou jedni ze Skyggen, té nejvražednější jednotky celého Denguvského soustátí. Jen z myšlenky, že by byl oficiálně jeden z nich, se mu dělalo na zvracení. Ale co ho děsilo ještě víc, bylo to, co se stane, když neuspěje. Nikdo přesně nevěděl, co se stane s těmi, co selžou, ale bylo jisté, že budou vymazány jakékoliv zmínky o jejich existenci.

Mezitím, co se trápil myšlenkou, co se stane příští den, Talia se opět dostala na židli a s úlisným úsměvem sledovala, jak Itris pohazuje hlavou a klepe prsty o druhou ruku, jako to dělal vždy, když se cítil sklíčeně. Když si jí Itris všiml, daroval jí malý úsměv a pokračoval ve své obří dávce příšerného světlého piva před ním.

Často na Talie obdivoval, že se nikdy netrápila ničím delší dobu, vždy se dokázala přizpůsobit podmínkám. Zatnout zuby a dělat, co bylo potřeba. Také si nikdy nevšiml, že by se trápila tím, co udělala, na rozdíl od něho. Vždy, když bylo potřeba udělat těžké rozhodnutí bez správného řešení, udělala ho ona, protože nikdo jiný toho nebyl schopen. Jestli se za to někdy cítila provinile, nikdo nevěděl.

-------------------------

Už začalo vycházet slunce, když se Talia probudila. Rychle jí došlo, co se děje, a snažila se probudit tvrdě spícího Itrise. Oba zběsile a dost neohrabaně vyběhli z hostince na ulici.

„Co se vlastně stane, když přijdeš pozdě na zkoušku?“ Itris se zeptal po cestě na náměstí.

„Em, smrt, nebo něco horšího, hádám.“ Talia mu dala nechápavý výraz.

„Nějaké šance, že to stihneme?“ znejistil Itris, Talia se v tu chvíli zastavila a na její tváři se objevil jeden z jejich bláznivých úsměvů.

Soustavou skoků z u zdi postaveného vozu přes blízký stánek s ovocem se jedním velkým skokem dostala až na balkónek menší vilky a natáhla dolů ruku, signalizující Itrisovi, ať ji následuje. Ten se sice chvilku nad celým Taliiným nápadem zamyslel, ale nic jiného ho nenapadalo, takže se s její pomocí dostal na stejný balkónek, ze kterého se dokázali celkem lehko dostat až na střechu celé vilky. Talia byla jako první a sebejistě přeskakovala mezi střechami, přesně věděla, kde jsou které blíž a které dále. Mezitím se Itris těžkopádně a až moc opatrně snažil svou kamarádku dohonit.

Když byli konečně u náměstí, jejich mentoři a velitelé zrovna přicházeli. Celá skupina měla asi sedmdesát členů a samotných rekrutů bylo kolem šedesáti. Talia seskočila z celkem vysoké střechy a dopadla bez úhony před přicházející velitele. S jejím hrdým úsměvem zakřičela přes celé město: „TADÁ.“ V tu chvíli se na ni upřely oči všech přítomných, snažící se pochopit, co se právě stalo. To dalo Itrisovi skvělou příležitost nenápadně se zařadit mezi rekruty bez toho, že by si ho někdo všiml. Talia se zasmála a s několika nesrozumitelnými slovy se zařadila, předstírajíc, že tohle všechno bylo v plánu. Nikdo z velitelů více nerozebíral Taliin výstup a začali připravovat zkoušky. Jako první si jeden z velitelů vybral Taliu s poznámkou, že už se přeci rekrutka nemůže dočkat, než dostane nějakou opravdovou výzvu.

Talia jen nechápavě sledovala, jak ostatní rekruti připravují nástrahy a všemožné překážky ve velkém vyznačeném místě na náměstí. Mezitím si ona měla vybrat nějakou ze zbraní a brnění. Když bylo všechno hotovo, Cassidy, Taliina mentorka, ji dovedla doprostřed náměstí.

„Tadá?“ usmála se Cassidy na Taliu při cestě.

„Příště si musím vzít konfety, třeba je to trochu probudí,“ zasmála se Talia.

„Hm, zase jsi přenocovala v hostinci?“ trochu zklamaně spíše jen poznamenala Cassidy, Talia na to neodpověděla, jen zamumlala pár slov v simikijštině. Cass si nad tím jen povzdechla a začala jí vysvětlovat celou podstatu první zkoušky. Šlo o to dokázat, že zkoušený dokáže přežít útok mnoha silně ozbrojených nepřátel v malém prostoru.

Talia v tu chvíli začala litovat svojí volby lehké zbroje a dvou dlouhých mečů, čekala spíš překážkový běh než tohle, ale to byla nejspíše podstata celé zkoušky - překvapení. Jako napůl Simikijka byla velice dobrá v sesílání všech typů kouzel a díky elfské polovině byla obratná a rychlá. Ale v samostatném boji proti skupině nepřátel v těžkých zbrojích měla velkou nevýhodu, byla hodně malá a ne moc silná.

V malém kruhu ohraničeném asi půlmetrovým plotem stála Talia, jeden z velitelů jí vysvětloval pravidla. Po chvilce poloelfka dokonce i přestala poslouchat, velitel se skoro pořád jen opakoval a na chvilku ztratila pozornost. Na to zareagovala pětičlenná skupinka mužů a ten nejbližší odhodil Taliu svým kladivem na druhou stranu arény. Ta dokázala na poslední chvíli uhnout sekeře druhého a dostat se znovu na nohy. Obratnými skoky se vyhnula všem útokům nepřátel, dokud jimi nebyla obklopena a všichni zároveň nenapřáhli zbraně. Ve zlomku vteřiny kolem sebe vytvořila dost silné ochranné pole, aby ji žádná ze zbraní nezranila, a malým zaklínadlem kolem sebe vytvořila zemětřesení o malém rozsahu, ale velké síle. Muž s kladivem se rozmáchl, aby kouzelnici zasáhl, ale ta využila své příležitosti a strhla ho na zem. Snadno mu odřízla helmu od zbytku zbroje, což by jí poskytlo ve skutečném boji dokonalý přístup ke krku a zabít ho by bylo velice jednoduché. Jeden z pěti nepřátel byl vyřazen. Bohužel celá tato činnost zabrala až moc času a další muž s cepem se už rozmáchl po Talie, ta se naštěstí dokázala vyhnout, ale i tak ji to velice znevýhodnilo. V jednu chvíli kolem její hlavy prosvištěla ostrá čepel obřího meče, v druhé chvíli se musela přikrčit před řemdihem a sekera kolem ní neustále kroužila. Talia jen prodlužovala bitvu, ale sama dobře věděla, že když ji brzy neskončí sama, skončí ji jeden z jejích velitelů a ona neuspěje. I tak ale nevěděla, jak dostat dolů aspoň ještě jednoho. Jakmile by se zastavila, trefily by ji všechny čtyři obří zbraně.

„Opět selháváš, jak vidím,“ ozval se hlas za Taliou. Když se otočila, spatřila průzračnou postavu. Bylo těžké říct, co to přesně bylo, ale zářilo to jasným modrým plamenem a v úsměvu byly jasně vidět dva špičaté zuby. Všechno kromě té postavy se zastavilo. Cep, který by ji normálně zasáhl, teď zůstal viset ve vzduchu jen pár milimetrů od její hlavy. Ostatní rekruti zamrzli ve svém jásotu a vražedné oči v helmě jedno z mužů už spíš koukaly do prázdna než na poloelfku.

Talia nechápavě zírala na postavu, nejspíš to byl on, kdo to způsobil. Už ho viděla předtím, tedy alespoň si to myslela, byly to spíše jen odrazy v zrcadle, obličej sledující něco z temných míst a znepokojující obraz v koutku jejího oka.

„Jsem Itzalean, pokud mě ještě neznáš. Nějakou dobu jsem tě pozoroval. Mám pro tebe nabídku, nabídku na pomoc,“ zazubila se postava.

„Ty jsi zastavil čas? Proč? Co ode mě chceš? A proč zrovna teď? Existuje tolik situací, kdy bys mohl přijít, a já bych to přijala lépe, ale teď, jen se mě snažíš zneužít. To, co jsi právě udělal, to je... tohle je...!“ z rozčilení Talia začala křičet.

„Tohle je přesně to, co dokážeš! To, co můžeš udělat a máš udělat!“ Při poslední větě vypadal Itzalean dokonce ještě větší.

„Proč?“

„Podívej se kolem sebe, Jente o Straeon. Tohle je jen začátek, jen malý trik, ale i tak silnější, než co dokážou oni, nemám pravdu?“ Itzalean došel k Talie a pohladil ji po tváři, ta jen zasyčela a uhnula. „Nikdy jsem nepochopil smysl tvrdohlavosti tvého druhu, máš takový potenciál, a přesto vždy poklekneš před slabšími.“

„Nemůžu bojovat s celou armádou, to nemůžu ani s tvojí pomocí,“ Talia mu skočila do řeči a zamračila se nad tím, že vůbec zvažuje příjetí jeho nabídky.

„A proč ne? Jente o Straeon, víš vůbec, co to znamená?“ Talia na otázku neodpověděla, „Samozřejmě, možná jsem se měl spíše dívat po Kvinne než po Jente, že? Bývaly doby, kdy toto označení neslo neskutečnou sílu a všichni před jejím nositelem poklekli, nicméně nyní... Co nakonec můžu očekávat od míšence, že?“ Nad jeho poznámkou se Talia ještě více zamračila, ale Itzalean pokračoval: „Nejspíše jsem ti nedal ještě dostatek času, škoda. Zvaž mou nabídku a pro důkaz, že to myslím vážně...“ Vzal do ruky elfčinu hlavu, ta se snažila bránit, ale neúčinně.

Najednou se po celém jejím těle rozlila energie, tak moc, že to až bolelo. Talia na chvíli zavřela oči, a když je otevřela, byla znovu uprostřed boje. Cep jí prosvištěl několik milimetrů před obličejem. Rychle se dostala znovu do role, poslala na všechny své nepřátele pár blesků, což je dočasně paralyzovalo, a tak mohla seslat kolem sebe oblak jedovatého dýmu, který dusil všechny v jeho blízkosti, krom jeho stvořitelky. Všichni čtyři muži se s dávivým kašlem rychle rozutekli, Talia mezitím změnila jedovatý dým na hustou černou mlhu, přes kterou ji žádný člověk nemohl vidět. Byla tak schopna dostat se za záda svého nepřítele a pak ho pár rychlými útoky vyřadit.

Když se mlha rozplynula, malá poloeflka stála s posměšným úsměškem v přesném středu arény, kolem rozházených skučících těl a jejích nepřátel, kteří byli sotva naživu. Jeden z velitelů jí dal znamení, že prošla, a tak jen rychle přeskočila plot a začlenila se do jásajícího davu, co sledoval celou bitvu.

„Občas si nejsem jistý, jestli to všechno plánuješ, nebo máš jen štěstí,“ Itris se na ni usmál a udělal pro ní vedle sebe místo.

„Co? Denguvané přece milují dobrou show! A ještě víc Denguvané v Pelgai!“ usmála se na něj Talia.

„Mimochodem, díky. Nevím, co bych dělal, kdybys mi dneska ráno nepomohla,“

„Nepotuloval se po hostincích v předvečer jednoho z nejdůležitějších dnů tvého života,“ ozvala se za nimi Cassidy, Talia na to jen zamumlala pár slov na její účet, ale do arény přišel další rekrut a ona sledovala další zajímavý boj.

-------------------------

Polední slunce začalo pálit do tváří a sedmadvacátý rekrut zrovna předváděl svoje dovednosti s obrovským oboustranným kladivem. Odhazoval s ním všechny nepřátele poblíž, a když to nestačilo, pomohl si malou koulí plnou plamenů. Cassidy se opět objevila za zády Talii, byl čas na další část testu. Talia se nenápadně s Cassidy proplížila z davu, tentokrát stála na lávce zavěšené na jednom ze stromů lemujícím náměstí. Na ostatních stromech byly zavěšené lávky, na kterých byly občas i nějaké překážky. Měla jen pět minut na to, dostat se na konec lávek a dalších pět na to dostat se zpět. Tentokrát si ale všimla, že všude kolem trasy jsou lukostřelci.

Na zvukové znamení se Talia rozběhla. První šíp ji úplně minul, další odrazila menším kouzlem a vytáhla svoje meče, kterými odrazila další šípy. Rychlými a vysokými skoky dokázala překonat všechny překážky. Když se posledních osm skoků vždy přetočila ve vzduchu o tři sta šedesát stupňů, získala si většinu pozornosti a všichni sledovali její kroky.

Na druhou stranu se dokázala dostat za tři minuty, zpátky jen za dvě a půl a nestrefil ji ani jeden šíp. Když se spouštěla z kmene stromu na začátku tratě, zavtipkovala si, jak by trasa měla být delší. Rekrut za ní bohužel takové štěstí neměl, na cestě zpátky zakopl o jednu z překážek, spadl z lávky a ještě ho trefil šíp do hlavy, než dopadl. Celý dav v tu chvíli ztichl. Velitelé si jen povzdechli, poslali pár z najatých pomocníků uklidit jeho tělo a dali signál pro start novému rekrutovi. Všechna možná zábava a uvolnění z celé zkoušky se nadobro vytratilo.

Další testy nebyly pro Taliu moc obtížné, šlo v nich hlavně o rychlost a přesnost, o sílu moc ne. Už se nedával čas na oddych, jakmile se dokončila jedna zkouška, muselo se hned na další. Talia rychle ztratila ponětí o čase, nebo kde je Itris.

Bylo po půlnoci, poslední rekrut dokončil test s kuší, a tak i celou zkoušku. Bylo jich teď kolem třiceti, někteří zemřeli v průběhu, některým došel čas a byli odtáhnutí z náměstí. Když jim velitelé dali zbytek večera (nebo spíš pár hodin do rána) volný, Talia začala hledat mezi zbývajícími rekruty Itrise, ale nemohla ho nikde najít. Počkala, než se celé náměstí vylidní, rozloučila se s Cassidy, ale Itris stále nikde nebyl. Nakonec se posadila pod nejvyšším stromem na náměstí a přemýšlela, kde by mohl její přítel být. A co se vlastně stalo při první zkoušce, nikdy neuměla taková kouzla ani nebyla tak rychlá jako teď. Byl to jen dobrý den, nebo za to mohl on... On, Itzalean, kdo to vlastně byl? Byl vůbec skutečný? A proč si vybral zrovna ji? Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, ale myšlenky se jí začaly plést do sebe a ona za chvilku usnula na studené dlažbě.