Dívka příběhů - 9. kapitola

Edreie ze slastného spánku probudily kapičky deště stékající mu po tváři. Zděšeně si uvědomil, kde je a jak nebezpečné bylo tu usnout. Rozhlédl se kolem sebe, nelogicky předpokládající, že všude kolem jsou stvůry a za pár sekund ho rozsápou na kusy. Ale žádné tam nebyly, nicméně tam nebylo ani tělo té, kterou předtím uškrtil. Vyděšeně se ho snažil najít a přitom elfštinou proklínal všechno, co jen šlo, ale kvůli rozrušení začal koktat.

Najednou se za ním někdo zachichotal. „Koktající Edrei! To je ta nejroztomilejší věc na světě!"

Edrei se rychle otočil a uviděl Taliu sedět opřenou o stěnu chodby. Její kůže byla bledší než obvykle a trochu se i třásla kvůli zimě. Přes sebe měla přehozený vršek své zbroje, takže byly vidět proudící rudé barvy tetování na jejím předloktí, které Edreie trochu fascinovaly. Její dech byl stále trhavý, vypadala velice unaveně a měla načervenalé oči, ale i tak se tvářila velice spokojeně.

Edrei na ni chvilku jen zíral, nesnášel, když ho někdo přistihl v těžší chvilce. Přísně se na Taliu podíval se zlomyslnou a trochu krutou poznámkou na jazyku, ale její velké, modré oči a roztomiloučký úsměv mu zabránily jí jakkoliv ublížit, a tak se jen s povzdechnutím zeptal: „Jak se cítíš?"

„Celkem dobře, vyléčila jsem si všechny rány a opravdu jsem potřebovala se pořádně prospat. Možná je mi ještě lépe, než když jsem sem přišla. Spadla. Neměla bych té příšeře nakonec poděkovat?" zasmála se, ale za chvilku se úsměv rozplynul do o něco víc rozpačitého výrazu. „Je mi tak trapně, že mě dokázala tak snadno dostat. Mrzí mě to," řekla sklesle.

„Žádný problém. Tahle věc prostě nebyla normální, nějaká zrůda z praštěných příběhů," nezaujatě pronesl Edrei a dál se rozhlížel po jeskyni.

„Stejně... Nejspíš je celá tahle mise víc, než dokážu zvládnout. Chci tím říct, že se jen motám v kruzích a bez vás ostatních bych se rozhodně nedostala takhle daleko. A i tak jsme sotva na začátku... Prostě si občas přijdu dost zbytečná," mnula si nervózně ruce.

„Tahle mise je víc, než dokáže zvládnout kdokoliv, hledáme město, co možná ani neexistuje, v nějaké pustině bez života..." Edrei se podíval na místo, kde předtím ležela stvůra, a s povzdechem se opravil: „Alespoň bez toho normálního. Hele, nikdo se za poslední století nedokázal dostat takhle daleko a my to dokázali jen díky tobě, tak toho nech. Jo, nebude to lehké, ale věřím, že tohle dokážeme." Odhodlaně se na ni usmál.

„Myslíš? I s mým propadáním se do jam s příšerami?" pořád trochu sklesle se zasmála Talia.

„Ve tvém věku jsem udělal taky pár blbostí a přežil jsem to," se založenýma rukama se zasmál Edrei a posadil se vedle Talii.

„Víš, že jsi docela fajn? Ze začátku jsem si myslela, že jsi jen sobecký a protivný, ale opravdu jsem se v tobě mýlila. Jsi moc milý a vždycky mi pomůžeš," přitulila se k němu, ale on úplně ztuhl a nevěděl co dělat.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Zdáš se mi trochu... nezdáš si mi při smyslech," řekl Edrei a snažil se dostat z Taliina objetí.

„Ty prostě dokážeš zničit každou hezkou chvíli," zasmála se a trochu si lehla, aby mohla ještě spát.

„Jo no, nejspíš ses ve mně spletla jen teď. Nejsem moc milý a tohle všechno dělám, protože bych nikdy nenechal žádného svého velitele jen tak umřít. Je to pro mě tak trochu základ cti." Jeho oči se prázdně dívaly někam do dálky.

„No, to je také celkem uklidňující," usmála se Talia se a uvelebila na studené podlaze.

„Jo, jen mi příště řekni, až budeš zase chtít skákat do nějaké jámy s příšerou, ať se můžu připravit," zachechtal se elf.

„Pokusím se. Jen to moc neplánuji, prostě něco se stane a BUM!" trochu divně se zasmála.

„Ty to neovládáš?" podivil se, Talia jen zavrtěla hlavou. „To je to dost nebezpečné. Jak jsi to vlastně udělala?" zeptal se.

„Já ani nevím. Prostě jsem stiskla ruku a nějak se to stalo..." Talia se podívala na předloktí a zaťala pěst. Proudící rudé barvy rychle zazářily a začaly se měnit přes fialové do světloučce modrých a ruka jí obrostla malinkými, třpytivými krystalky ledu. Rychle jí mávla a poslala na strop námrazu, teplota se najednou snížila o několik stupňů. Když znovu zaťala pěst, modré světlo se opět přeměnilo do zářivě červeného a krystalky ledu na ruce se začaly rozpouštět.

„To je super, ale řekl bych, že zima tu je už dost velká." Edrei si začal mnout ruce a od pusy mu šly malinké obláčky horkého vzduchu.

Talia se široce a trošičku bláznivě usmála a nad její rukou se objevila ohnivá koule, nejdřív byla malinká, ale rychle se zvětšovala. Když byla dost velká, jedním rychlým gestem ji poslala nahoru a dalším změnila žhavý rudý plamen na slabší, víc naoranžovělý, a přes celou chodbu se najednou přehnala vlna horka. 

„Je vůbec něco, co vy mágové nedokážete?" zachechtal se Edrei a užíval si teplo.

„Teoreticky? Moc ne. Prakticky? Spoustu věcí. Je jen málo kouzel, která znáš už od narození a naučit se další je dost těžké. Většinou je to několik dlouhých souvětí v cizím jazyce, který zní jako jazykolam. A nesmíš splést ani jednu jedinou hlásku."

„Jinak byste udělali jiné kouzlo?" zeptal se zvědavě Edrei.

„Co? Ne. Kéž by. Tak hrozně málo zaklínadel si je podobných a existuje asi třicet jazyků jen pro ty hlavní a všechny mají jinou výslovnost! Ne, jenom pak máváme hloupě rukama a cítíme se trapně," zasmála se Talia, když si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy se jí to stalo. „Nicméně existuje i několik zaklínadel, na které potřebuješ další vybavení. Třeba si udělat na zem značky, musíš použít ruiny nebo i někoho obětovat..."

„Obětovat? Jen si děláš legraci, že jo?" nervózně se zasmál Edrei.

„Ani trochu. Víš, používat magii je dost energicky náročné a všechny ty větší kouzla stojí spousty energie, fyzické i psychické. Každý mág si musí najít svoji cestu, jak to snést. Pro někoho je to meditace, přejídání, spaní šestnáct hodin denně, speciální lektvary, nebo prostě použije cizí energii. Vlastně existuje i speciální odvětví magie, které používá pouze oběti. Je to celkem dost účinné, ale pokud nemáš koho obětovat, musíš obětovat sám sebe. Jako jen se trochu pořežeš, ale i tak je to nepříjemné a navíc v takhle malém množství dost slabé," nesouhlasně pohodila hlavou Talia a prohlížela si velkou jizvu u zápěstí.

„Není to zakázané?" Edrei už byl hodně nervózní.

„Samozřejmě, že je. Ale když tě při tom nechytí, tak to nemůžou nijak zjistit," usmála se na něho nevinně Talia.

„A ty... ty jsi jedna z těch, co to používá? Co někoho obětuje? Slibuji, že to nikomu neřeknu." Vyděšeně ji sledoval.

„Co? Ne!" rozesmála se. „Jen si o tom často šuškali v knihovně v akademii. V Dalsis je spoustu špatných lidí..." udělalo se jí trochu špatně při pomyšlení na to příšerné místo, „no, možná jsem to jednou zkusila. Možná dvakrát... Ale víckrát ne! A bylo to čistě v sebeobraně, neměla jsem jinou možnost!"

„Ale už to nepoužíváš, že ne?" chtěl se ujistit Edrei.

„Samozřejmě, že ne! Proč bych to dělala? Je to celkem... divný. O čem jsme to vlastně mluvili?" snažila se rychle změnit téma Talia.

„O magii. Hele, vždycky jsem se chtěl zeptat, jaký je to pocit? Když můžeš jen mávnutím ruky skoro všechno ovládat," s úsměvem se zeptal Edrei. Elfové toho o magii většinou moc nevěděli a šance, že se narodí elf s magickým nadáním, byla téměř nulová. Většinu, co o magii znal, tedy vycházelo ze schopností mágů, proti kterým bojoval, a z pár ne tak úplně legitimních návštěv akademií.

„To je velice podivná otázka. Nevím, jaký je to pocit tohle nemoct dělat? Prostě, s tím se narodíš, je to pro tebe přirozené stejně jako dýchání," podivila se Talia.

„Ale přeci se to projeví až po několika letech, proto se do akademií dávají už starší děti a ne novorozenci. U nich se to přeci nedá rozeznat, ne?" zmateně se zeptal Edrei.

„No, napůl. Nejspíš to nikdo další nerozezná, ale tu malinkou kapku magie v sobě mají od narození, jen je to pro ně normální," zasmála se, ale pak se zamyslela a zkusila to trochu vysvětlit. „Nikdo ti asi nedá přesný popis toho, jaké je to být mág, protože je to jediné, co známe. A nejspíš to také každý vnímá trochu jinak, někdo jako příjemnou melodii, někdo jako trochu svědění v konečcích prstů a já to cítím jako takový malý plamínek v srdci, co trochu vzplane pokaždé, když se probudím, mám z něčeho radost nebo vztek, nebo když se na něco těším. Ale prostě... těžko se to popisuje. Jak bys například popsal ty to, že máš zelené oči?"

„Je to super, všichni si jich všimnou a prý je dokážou i často vyděsit," zasmál se.

„No, občas máš opravdu děsivý pohled." Nad tím se elf ještě víc rozesmál. „Ale opravdu si nedokážu představit svět bez toho, že bych byla mág. Pár Simikijcům se to stalo a vždycky to popisovali, že to bylo, jako by svět ztratil barvy. Že všechno bylo najednou takové... prázdné, jako oni," zadívala se do prázdna, ta myšlenka ji trošku děsila.

„Divná představa," poznamenal trochu nepřítomně Edrei, „nicméně je ještě dost pozdě, měla by ses prospat. Nemusíš se bát, budu hlídat, aby se nic nestalo, a když tak bych tě probudil." Trochu se usmál.

„Ale no tak! Jsi jen o pár let starší než já, nemusíš mě posílat do postele jako malou holku!" ohradila se Talia.

„Jsem víc než dvakrát tak starý jak ty," nezaujatě řekl.

„Hele, je mi sedmnáct, ne deset," zasmála se.

„Hm. A mně je čtyřicet osm, to je přesně o třicet jedna víc než tobě. To je, pravda, spíš třikrát víc než dvakrát," pořád chladným hlasem pronesl.

„Tobě je čtyřicet osm?" Jen na to přikývl, „Vypadáš na míň."

„Elfí roky. Kdybych byl člověk, bylo by mi něco kolem dvaceti dvou. A teď spát, jestli budeme mít štěstí, zbytek skupiny se sem ráno dostane a my se budeme moct posunout zase blíž k ruinám. A čím dřív tam budeme, tím dřív odtud můžeme vypadnout." Opřel si hlavu o stěnu za ním a díval se do nekonečné temnoty na konci chodby.

Talia ještě nechtěla spát. Ne, že by nebyla unavená, ale pořád jí hlavou vrtal ten podivný sen. Ne ta první, příjemná a dost podivná část, kdy se ji ta příšera snažila donutit tam zůstat, ale ta druhá, kdy se celý svět rozpadal. Snažila se utéct do bezpečí, ale pořád se jen motala v té noční můře. Pak jí nějaká dívka ukázala cestu a ona se konečně mohla dostat ven. Když ale byla na rozhraní snu a reality, dívka se snažila uniknout s ní, ale něco ji vtáhlo zpátky.

Po chvíli Talia byla dost unavená a ohnivá koule, kterou před tím vytvořila, začínala pohasínat a celá chodba se nořila do nekonečné temnoty. Zavřela oči a za chvilku se vnořila do slastného spánku, ale ten se brzy změnil na tu samou noční můru jako předtím. Znovu se jí rozpadala půda pod nohama a znovu tam byla ta podivná dívka, teď nebyla tak rozmazaná jako předtím, vlastně měla velice jasné rysy - jemné světloučce žluté vlasy, pistáciové oči a ten nejkrásnější úsměv. Táhla ji za ruku někam dál, dokud opět nedošly až na samou hranici snu. Talia šla opět jako první, ale když se pak i ta dívka snažila přeskočit hranici a probudit se tak do reálného světa, nějaká postava ji rychle chytila a vtáhla zpátky. Talia té postavě sice moc neviděla do tváře, ale až do smrti si bude pamatovat její šílené, rozzlobené, nepřirozené oči.

Talia se znovu probudila a téměř vykřikla, když viděla, jak ji ty stejné oči sledují ze tmy. Když pak ale vytvořila menší ohnivou kouli, jejíž jasné světlo se rozlilo po velké části chodby, oči zmizely. Ale sotva světlo zase vyhořelo, opět se objevily. Ani se nijak nepohybovaly, jen ji pořád sledovaly. Byla si jistá, že se jí to jenom zdá, ale i tak probděla celý zbytek noci.