Dívka příběhů - 10. kapitola

Po šesti dnech

Timido měl pocit, že slyšel nedaleko téct vodu, ale nebyl si jistý, jestli se mu to zase jen nezdá. Vlastně si po několika dnech v podzemí už nebyl jistý ničím. Neměl ponětí, jestli je den nebo noc, jak dlouho už jdou, jak dlouho ještě půjdu nebo kde vůbec jsou. Jediná jeho naděje byla Talia, která tvrdila, že se dokáže orientovat díky vnímání magie z okolí. I když znal všechny ty příběhy o tom, jak použití magie za sebou nechává stopy a občas i mění nějaké přírodní zákony, nevěřil, že se to dá využít k najití cesty v zamotaných, temných a zdánlivě nekonečných chodbách, jako jsou tyhle. Talia při hledání cesty sice vždycky vypadala dost sebejistě a i pokaždé měla nějaký odhad o tom, jak daleko od Forbannetu jsou, často se ale stalo, že šli několik hodin chodbou, která byla slepá, a museli zdlouhavě hledat nějakou jinou cestu.

Timidovi na nos dopadla velká kapka chladné vody a on naštvaně zamručel, než si ji utřel. Jen o chvilku později to samé udělal Dalen, a pak i Edrei. Chtěl se podívat na strop, aby zjistil, co se děje, ale byla moc velká tma, aby cokoliv viděl. Podíval směrem k Talie a zjistil, že pochodeň, co držela, nehořela. Místo toho jí u ruky zářila malá bílá koule, kolem které poletovalo pár malinkých kousků sněhu.

„Co je to za světlo?" zvědavě se zeptal a snažil se dostat vedle Talii, ale Wenran, který šel vepředu vedle ní celou cestu, se ho snažil co nejvíc odstrčit.

„No, potřebujeme nějaké světlo, takže jsem zkusila jedno staré kouzlo. Myslím, že tomu říkají ledová záře?" Talia si prohlédla svítící kouli z ledu ve své ruce, „Ale je to celkem dost nepraktické kouzlo, spotřebuji tím spoustu energie a výsledek nic moc..." dodala trochu podrážděně.

„Tak proč si nezapálíš pochodeň?" trochu povytáhl obočí Timido.

„Neboj, můžu si dovolit vyplýtvat trochu energie," zasmála se kouzelnice. „A oheň dělá teplo, a vůbec..." potichu dodala.

„Já bych trochu tepla celkem uvítal, je tu dost chladno," zachechtal se bard.

„Evidentně ne dost chladno," podrážděně se ozval Wenran.

„Jak to myslíš?" zmateně se zeptal Timido.

„Nijak! Prostě... chlad je fajn!" rychle za něj odpověděla Talia, postarší voják jen s dlouhým povzdechnutím protočil oči.

„Jaasně..." řekl s odsuzujícím výrazem a založenýma rukama. „Talio, nejsem hloupý. Tak co se děje?"

Talia si povzdechla a menším mávnutím ruky vznesla zářivou kouli o několik metrů výš a dalším kouzlem ji rozzářila. Celá chodba se zalila jemným bílým světlem a Timido poprvé uviděl vysoký, mramorový a freskami pokrytý strop. Byl sice z větší části pokrytý ledem, ale i přesto mohl Timido rozeznat jednotlivé výjevy a postavy. Do stěn chodeb bylo simikijským ruinovým písmem něco vyryto, ale většina znaků byla kvůli velkému poškození nečitelná, natož aby v sobě skrývaly jakoukoliv magickou energii.

„Tohle je... úchvatné!" řekl Timido nadšeně a obdivoval krásu všech maleb a i architektury samotné chodby. „Celou dobu, co jsme tu byli, jsem neměl ponětí, jaký poklad je kolem nás!"

„Už bychom měli jít," spíš rozkázala Talia a začala opět zeslabovat světlo.

„Ne! Počkej!" Timido ji chytil za ruku. „Prosím, tohle je ta nejúžasnější věc, co se mi kdy v životě stala! Můžeme tu chvilku zůstat? Už jsme šli dost dlouho a není tohle nakonec důvod, proč tu jsme? Nech mě, prosím, udělat alespoň menší záznam o tomhle místě, možná pár nákresů," prosil ji s psíma očima. „O tomhle jsem vždy snil, prosím!" dokonce i padl na kolena a v očích se mu leskly slzy.

„Pisálek brečí pro pár obrázků?" zachechtal se Edrei, který šel vzadu a celou situaci tak moc nevnímal.

„Nehodlám se nechat zabít jen proto, že on si to tu chce prohlížet!" chladně řekl Wenran a vytáhl Timida na nohy.

„Co to s vámi, sakra, je?!" naštvaně mladý bard okřikl ostatní. „Jsme tu, abychom získali co nejvíce informací o simikijské kultuře, a ta je tady! Všechno kolem vás má nepředstavitelnou cenu a my jsme první, kteří to za poslední století viděli! Pokud chcete jít, fajn, ale já se odtud nehnu! Alespoň ne do té doby, než to vše podrobně zdokumentuji," podrážděně si sundal batoh a začal v něm hledat lahvičku inkoustu a nějaký papír.

„Mám já tohle zapotřebí?" zabrblal si pro sebe Wenran, chytil Timida za límec a táhl ho pryč.

„Nech mě být!" snažil se mu uniknout bard, ale jeho šance byly téměř nulové.

Wenran si dlouze povzdechl a namířil Timidovi hlavu směrem ke stropu rohu chodby. „Vidíš to?" zeptal se podrážděně. „Pokud se nedostaneme včas pryč, ten led roztaje a tohle si pro nás přijde," zamračil se.

„Co?" rozesmál se Timido. „To je jen socha! No tak, přeci by ses nebál nějakého chrliče, není to přeci ani živé."

„Je to živé, Timido," ozvala se Talia. „A také celkem nebezpečné, když jsem sem propadla, něco podobného mě napadlo," bard se trochu nevěřícně podíval na Taliinu zraněnou hruď a potom dlouze na věc přimrzlou na stropě. Když trošku škubla nohou, vyděsil se tak, že málem začal křičet.

„Hm, není to ta samá? Pořád to má nafialovělou tlamu," celkem klidně poznamenal Edrei a prohlížel si bezmocné tělo stvůry nad nimi.

„Vy... vy jen žertujete, že?" rozklepaným hlasem se zeptal Timido, všichni tři jen zavrtěli hlavou.

„Ta věc je živá. Když jsme sem přišli, tak sebou celkem slušně cukala. Kdyby ji Talia nepřimrazila ještě víc, dokázala by možná i uniknout," se založenýma rukama a nenávistným pohledem řekl Wenran.

„Ale je tu jen takhle jedna, že jo? Takže dokud tu bude přimrzlá, tak jsme v bezpečí..." snažil se trochu uklidnit Dalen, ale z pohledu na vyceněné zuby stvůry se roztřásl. Talia na to jen pokrčila rameny.

„Měli jste pravdu, půjdeme," rychle se dostal na nohy Timido. „Tak daleko odtud, jak to jen jde," polohlasem dodal.

„Celkem dobrý nápad, moje ledová kouzla jsou dost slabá. Nejspíš máme dvacet minut, s trochou štěstí i půl hodiny, než se ten led rozpustí úplně," Talia vytvořila v ruce další malou svítící kouli ledu, mezitím co ta původní pomalu pohasínala. „Ten, kdo tu byl před námi, má můj respekt. Jeho ledová kouzla vydržela několik hodin, možná i dní, a stejně se ještě nerozpustila úplně," naposledy se podívala na zamrzlé tělo stvůry, než opět zmizelo v temnotě.

„Kdo tu byl před námi? V ruinách Forbannetu přeci století nikdo nebyl," podivil se Dalen.

„No, někdo tu evidentně nedávno byl. Nicméně jediné, co o něm vím, je to, že nepoužívá klasická akademická kouzla. Takže asi nějaký magický uprchlík?" pokrčila rameny Talia a vydala se na cestu.

„Magický uprchlík? Ale to jsou zločinci! Co když nás chytí a bude na nás dělat nějaké své zvrhlé pokusy? Nebo něco horšího!" zhrozil se Dalen.

„Pff. Hele, ne všichni mágové mimo akademie jsou zlí, jen vás krmí lží, abyste jim nepomáhali. Je opravdu narození se s magickým nadáním takový zločin, že nás musí zavírat do akademií jako do vězení?" otráveně založila ruce Talia.

„Když vezmu v potaz všechny oběti těch uprchlých mágu, tak ano, je," zamračil se Wenran.

„Zabít může i meč. Nebo kámen. Nebo ostrá hrana stolu. Vlastně téměř cokoliv může v rukou zabijáka někoho usmrtit, a to, že občas někoho nějaký mág zabije, neznamená, že všichni mágové jsou vrazi!" ohradila se poloeflka naštvaně.

„Jen mágové dokážou upálit člověka mávnutím ruky!" zakřičel na ni postarší voják.

„To můžou i ostatní, rozdělat oheň není nijak těžké," ozval se Edrei a upřely se na něho nevěřící pohledy ostatních, i když Taliin byl i dost pobavený. „Co? To vás nikdy nenapadlo? Je těžké uvěřit, že jste to vy, lidé, dotáhli tak daleko..." nevěřícně zakroutil hlavou elf, ale na jeho tváři byl posměšný úsměv.

„Edrei má celkem pravdu, magické nadání nijak neovlivňuje mentalitu osoby, pouze mu rozšiřuje možnost schopností, a to může pro ostatní znamenat i dobrou věc," ostýchavě řekl Timido, Wenran ho při tom probodával pohledem.

„Ale tyhle schopnosti jsou zvrácené, nikdo by neměl mít takovou moc! A spousta z nich je nepoužívá pro pomoc ostatním..." ozval se naštvaně Gen s vražedným pohledem směřujícím k Talie.

„A co Denguvské soustátí? Musím vám připomínat, že to by bez simikijců, jinými slovy mágů, nikdy nevzniklo?" podotkla se sebejistým výrazem Talia.

„Ano, ale pak ho také málem zničili!" zamračil se Wenran.

„A může jakákoliv rasa říct, že nikdy neudělala nic strašného? Že nikdy nezpůsobili krveprolití? Lidé, elfové, simikijci, kolymové, walarové a všechny další rasy, co kdy žily, se nějak provinily a stálo to ostatní životy. Nebylo to kvůli tomu, jací se narodili, ale kvůli jejich historii a myšlení několika jedinců," snažil se trochu urovnat spor Timido.

„I kdyby, my se bavíme o magii a ne rasách!" okřikl ho Gen.

„Ale to je úplně stejné, oni se od nás nějak liší, ale nemohou to ovlivnit. Ano, mágové mohou být nebezpeční, ale proto to nejsou špatní lidé a neměli by být trestáni za něco, co není jejich vina," poklidným hlasem řekl bard.

„Takže je máme nechat být, dokud nás všechny nepozabíjí?!" rozčílil se žoldák.

„Ne, budeme se tu hádat, zatímco nedaleko od nás roztává nějaká stvůra. Necháme se zabít jí!" trochu otráveně řekl Edrei a odstrčil Wenrana, aby šel vepředu on.

„Takže mám jen pokyvovat hlavou a souhlasit s tím, že uprchlí mágové jsou skvělí a vůbec ne nebezpeční, i když to není pravda?" okřikl elfa Wenran a snažil se znovu dostat dopředu.

„No, pokud si opravdu myslíš, že jsou mágové tak nebezpeční, není zrovna nejlepší nápad jednoho z nich dráždit, že?" zachechtal se Edrei.

„Já se jí nebojím! Ať se mnou klidně bojuje, porazím ji!" prodral se dopředu i Gen a vytáhl svůj obří meč, Talia na něj jen vyděšeně zírala.

„Ale no tak, buď realista. Předtím tě dostala na kolena jedním pouhým kouzlem, myslíš si, že máš jakoukoliv šanci? Je to Skyggen, kdyby chtěla, může nás zabít všechny během pár vteřin," řekl Edrei. Talia na něho jen nevěřícně zírala. „Nicméně to dokáže téměř všechno kolem nás. Proto tu přeci je, ne? Potřebujeme něco, čím bychom se mohli bránit," dodal elf a trochu se usmál na kouzelnici vedle něho.

„Nemyslím si, že bych byla až taková pomoc, většinou to je spíš někdo z vás, co nás brání. A Gene, moc se ti omlouvám, že jsem ti ublížila, už nikdy neudělám nic podobného," snažila se trochu zachránit situaci Talia.

„Kdybys to neudělala, nejspíš by se navzájem pozabíjeli," ozval se opět Edrei.

„A co ty a Timido? To vy jste to přeci začali!" ohradil se Wenran

„Ale já bych ho nezabil. Trochu zmrzačil? Možná. Ale nezabil ho, mám nějaké hranice," založil ruce elf.

„Em, ten led se rozpouští," trochu ostýchavě řekl Dalen, „měli bychom se odtud co nejdříve dostat," dodal nervózně.

I když s velkým brbláním, celá skupina se konečně opět vydala na cestu, nicméně jakékoliv naděje, že spolu budou spolupracovat, nadobro zmizely. Všechna jejich vzájemná nenávist, neshody a odlišnost opět zvítězily a nepřekonal je ani strach z všech příšer okolo.