Dívka příběhů - 12. kapitola

Talia se probudila a ucítila andělskou vůni nějakého jídla. Rychle se rozhlédla a zjistila, že tak voní nějaká kaše v kotlíku, kterou Timido právě nandaval. Dřív, než si toho mohl někdo všimnout, Talia se vymrštila zpod přikrývky a už seděla u ohně s prázdnou miskou v ruce, očima prosící o trochu jídla.

„Kdopak se to probudil? Dobré ráno, Tali!" usmál se na ni Timido a naplnil její misku.

„Bude tohle další den, kdy zase celý den jen půjdeme temnotou?" nespokojeně zabrblal Dalen.

„Nejspíš, ale zítra už bychom měli dojít do Forbannetu," řekla spokojeně Talia a pustila se do lahodně vonícího pokrmu.

„Už zítra? To je skvělé!" usmíval se Timido a podal další plnou misku Dalenovi, „Tali, budeš chtít i chleba?" zeptal se a vytáhl z batohu polovinu postaršího bochníku.

„Ne, díky, stačí mi ta kaše. Je hrozně moc dobrá! Kde ses vlastně naučil tak dobře vařit?" sotva srozumitelně řekla Talia s plnou pusou.

„No, moji rodiče často museli na delší čas odjet z města, a když jsem já a moje sestra byli starší, nechávali nás doma. Jídlo jsem měl na starost já a jelikož moje drahá sestřička je dost vybíravá, musel jsem se buď naučit dobře vařit nebo snášet její ustavičné ztěžování," zasmál se bard, ukrojil si krajíc tvrdého chleba a pokračoval, „Samozřejmě jsem si vybral tu druhou možnost, ale bohužel se o mém údajně příšerném kuchařském umu dozvěděla i naše matka a tak mě naučila vařit," trochu se usmál nad tou vzpomínkou.

„Proč nevařila tvoje sestra?" nezaujatě řekl Wenran, jeho výraz byl jako vždy chladný a i trochu zlostný, ale protože tam nebyl Gen ani Edrei, neřekl nic nepřátelského.

„No, Margie, mojí mladší sestře, bylo v té době pouze šest let, rodiče by nepustili ji k ničemu tak nebezpečnému jako je plotna. Mě ale otec zrovna zaučoval do kovařiny, takže pro mě to nemělo představovat žádné nebezpečí," zasmál se Timido a sám se pustil do jídla.

„Takže když neděláš tuhle celou jsem básnící bard věc, tak jsi kovář?" zeptala se napůl zvědavě a napůl žertovně Talia.

„Co? Ne," zasmál se, ale kvůli plné puse se začal dávit a chvilku mu trvalo, než se dostal znovu do pořádku, „Ne, ta ,jsem básnící bard věc' je tak trochu můj život. A upřímně, dokážeš si mě představit jako kováře? Vyrábět meče, tavit železo a vůbec to všechno..." povytáhl obočí a opatrně si nabral další sousto.

Talii se v mysli objevily obrázky všech kovářů, které znala. Většinou to byli neupravení, vysocí, svalnatí muži s tvrdým výrazem v obličeji. Snažit se k nim přiřadit relativně nízkého, hubeného, tak trochu slabého a neustále upraveného idealistu, jako byl Timido, bylo celkem vtipné. Když si ho přestavila, jak drží kladivo a snaží se ukovat meč, nemohla si pomoc a trochu se zachichotala.

„Ani já si to pořádně nedokážu představit," řekl pobaveně, když si všiml Taliina chichotání, „Samozřejmě, že jsem to zkoušel... Ale nemáš ani ponětí, jak moc je tam všechno těžké. Už po prvních dvou minutách jsem to z duše nesnášel," zachechtal se.

„A to tě to nechali jen tak vzdát, jen protože tě to nebavilo?" podivil se Dalen.

„No jen tak zrovna ne, vlastně mě táta snažil všemi silami donutit, abych po něm převzal kovárnu, ale to prostě nikdy nebylo moc pro mě. Jsem takový nenapravitelný romantik, v temnu té staré dílny by má jemná, poetická dušička pomalu umírala. Naštěstí jsem měl jako bard úspěch a tak po dlouhém přesvědčování moji rodiče nakonec svolili, abych přestat s kovařinou a věnoval se psaním básní, písní a studování starověkých civilizací," usmál se Timido.

„Hm," jen zamyšleně zabručel Dalen, sám přemýšlel nad svými spory s otcem, když ho nutil vstoupit do domobrany a později i do armády. Nebyla to chyba mu ustoupit?

„Kdy vlastně vyrážíme, Tal? Nemůžu se dočkat, až konečně uvidím to legendární město Forbannet na vlastní oči!" zeptal se natěšeně Timido, když dojedl zbytek kaše.

„Nejspíš až se probudí Gen. A kde je vlastně Edrei? Celé ráno jsem ho neviděla," zamyslela se Talia.

„Znáš ho, nejspíš zase zkoumá terén jako vždy. Vůbec, co jsme vstoupili do podzemí, tráví většinu času daleko od ostatních," pokrčil rameny bard, „Občas se mu ani nedivím..." potichu dodal, když se podíval na Wenranův obvyklý chladný a celkem nepřátelským výraz.

„Fajn, už je celkem pozdě. Probudíme Gena a třeba se Edrei vrátí, než budeme připravení," povzdechla si Talia.

-------------------------

Hodina uběhla, všichni byli připravení, ale Edrei se ještě nevrátil. Talia se začínala obávat, že to má něco společného s minulou nocí a tou věcí s povstáním. Co když jsou tu i další povstalci? Nakonec někdo tu s nimi byl a tohle by i dávalo smysl, tady by je přeci nikdo nehledal. Ale pokud Edreiovu nabídku se k nim přidat odmítla, znamená to, že budou proti ní? Dlouze si povzdychla nad tou myšlenkou, že kromě všech těch příšer tady je budou ještě chtít zabít nějací bláznivý povstalci.

„Vrátil se vůbec Edrei včera do tábora?" přerušil její myšlenky Timido, sám vypadal dost ustaraně. Talia se nad tím chvilku přemýšlela, byla pravda, všechno napovídalo tomu, že se po jejich rozhovoru ani nevrátil. Ale bylo rozumné se ho vydat hledat? Mohla to být klidně past, která by je stála život. Na druhou stranu, jaké měla další možnosti? Vykašlat se na Edreie a bloudit po ruinách bez jednoho člena. Těžko si představit, jak by na to zareagoval zbytek skupiny, nejspíš pro ni ne zrovna dobře... A nebo se mohla vrátit zpátky do Denguvu, bez jakéhokoliv úspěchu ani ničeho takového... A to by ji také stálo život, že?

Dlouze si povzdechla a vyzvala ostatní, aby vyrazili. Rozhodla se pokusit se Edreie najít. Nakonec, třeba se mýlí a on má pouze nějaké potíže, nic spojené s tou povstaleckou nesmyslností. V tom případě mu nejspíš moc nepomůže, vzhledem k tomu, jak dlouho už byl pryč. Ale alespoň to nebylo tak nečestné jako ostatní možnosti. Třeba tak získá trochu víc loajality od zbytku skupiny, to by se hodilo.

-------------------------

„Edrei!" už po několikáté zakřičela do temné chodby. Neměla ponětí, jak dlouho už hledali, možná deset minut, možná deset hodin. Začínala být nervózní z toho, kolik hluku nadělali, pokud ty příšery tady mohly slyšet, už se za nimi určitě hnaly v zástupech.

„Tal, tady!" ozvalo se někde z vedlejší chodby, ten hlas byl celkem tichý, ale také dost hluboký, aby bylo jasné, že to byl Edrei. Timido tím směrem vyrazil a tak Talie nezbývalo nic jiného, než ho následovat, i když se dost obávala, co tam nakonec najdou.

Chvilku to trvalo, než se vyznali ve spletitých uličkách úzkých chodeb a přelezli každou zřícenou zídku v cestě, ale nakonec Edreie našli. V malé, zatuchlé jeskyni seděl opřený o zeď, přes jeho obličej se táhla dlouhá, hluboká rána a jedna jeho noha byla zkrocená a na první pohled zlomená. Kolem byly rozházená těla příšer, občas i jen jejich části a všude po místnosti bylo spoustu krve a ledu.

„Co se tu stalo?" dostala ze sebe Talia, tohle opravdu nebylo, co čekala.

„Ten parchant úplně přišel o rozum," Edrei naštvaně procedil mezi zuby a sykl kvůli bolesti, když se snažil si zraněnou nohu dát do nějaké přirozenější polohy, „Tal, můžeš to nějak zpravit?" zeptal se bezradně.

„Můžu to zkusit, ale hned se to neuzdraví. I se vší mou pomocí to bude trvat několik dní. A nejspíš měsíc, než bude v pořádku úplně," pořád trochu vyplašeně řekla Talia a klekla si ke zraněnému elfovi, aby mu trochu pomohla.

„To ti udělaly ty... věci?" vystrašeně se zeptal Dalen a zíral na rozpůlené tělo asi dvoumetrové stvůry s dlouhými tesáky a osmi velkýma, vytřeštěnýma očima.

„Ne. Teda daly mi trochu zabrat, ale tohle všechno mi udělal on. Když mě ty příšery napadly, tak se tu nějak objevil a všechny je pozabíjel. Pak začal žvanit něco o příchodu spasitelky nebo čehože, a že musíme hned odejít. Když jsem řekl ne, tak chtěl zabít i mě. Nějak se mu povedlo se mnou praštit o stěnu, asi tisíckrát, nejspíš jsem ztratil vědomí..." naštvaně zabrblal Edrei.

„A kdo je ten on?" zeptal se chladně Wenran.

„Nejsem si jistý, byl to klasický simikijec - malý, vyhublý a bledý. Měl dlouhé, zapletené bílé vlasy a dost výrazné oblečení i hůl. Myslím, že si říkal Ravn nebo nějak tak..." pokrčil rameny elf a opět sykl, když mu Talia pohnula s nohou, aby ji mohla uzdravit.

„Ravn? Myslím, že to je původní jméno Arvana, časem mu ho dost zkomolily. A ten také popis dost sedí," napadlo Timida.

„Super, takže nejen, že se to hemží s nestvůrami, ještě se tu prochází sám Arvan, Zrádce národů!" naštvaně poznamenal Edrei a otřel si trochu krve z obličeje.

„Proč mu vlastně říkají Zrádce národů?" podivila se Talia, i když jeho přezdívku slyšela často, nikdy si nebyla jistá, jak k ní přišel.

„Už ovlivnil dění spousty válek, ale často mění strany. Původně ho denguvané považovali za hrdinu, jelikož jim několikrát pomohl vyhrát bitvy proti hadeřanům, ale poté zapříčinil pád Kenwenu, jedné z největších proher Denguvského soustátí v historii a také jednomu z největších masakrů. Podle mě je ale ta přezdívka velice nepřesná, nemyslím si, že to přebíhání mezi stranami dělá úmyslně" vysvětlil jí Timido.

„Ten chlap je nebezpečný psychopat!" zakřičel na barda už tak dost podrážděný Edrei.

„Spíš sociopat," trochu ho poopravil Timido, ale téměř cítil, jako ho Edrei zabíjí pohledem, „Nicméně ano, je celkem dost dobře známo, že je mentálně narušený. U simikijců je to s přibývajícím věkem velice časté, téměř nevyhnutelné. Jejich tělo se neustále uzdravuje a tak ani skoro ani nestárnou, nicméně jejich mysl se unavuje a čím starší jsou, tím častěji se u nich projevují známky demence. A Arvan je velice starý, i když nikdo si není jistý, kolik mu přesně je, první záznamy o něm jsou asi dvě stě let staré a i v té době nebyl zrovna mladík".

„Super, jak nám tohle pomůže?" podrážděně mu odvětil Edrei, Timido na to jen zmateně pokrčil rameny.

Talia mezitím stihla Edreiovu nohu trochu vyléčit a i mu ji zajistit, aby se mu nemohla ještě víc poškodit. „Fajn, někdo ho musí nést. Gene, byl bys tak hodný?" snažila se přátelsky usmát na obra, který ji téměř neustále provrtával pohledem.

„Proč já?" jen se krátce zeptal.

„No, jsi z nás asi nejsilnější. Já bych ho ani neunesla..." snažila se ho přemluvit poloeflka, žoldák si jen dlouze povzdechl a pak si přehodil skučícího elfa přes rameno.

Edrei několikrát otevřel pusu, aby řekl něco proti tomu nebo alespoň štiplavou poznámku na účet Talii či Gena, nicméně ho nic nenapadlo a tak zůstal mlčet. Na každém kroku s ním Gen házel a vůbec si přišel velice poníženě, když byl přehozený přes něčí rameno jako pytel brambor. Bylo to ale nejspíš to nejlepší, co mohl ve své situaci dostat a tak zůstal celou cestu potichu, dokonce se mu podařilo na Genově rameni i usnout.

-------------------------

Talia cítila, že ruiny nemohou být moc daleko před nimi a celá ta okolní magie ji děsila, ale zároveň také vzrušovala. Ano, vzhledem k tomu, že tu byl Arvan, nejspíš nebudou první, kdo se za poslední staletí do těch ruin dostanou, přesto to bylo něco úžasného a ona se nemohla dočkat,  až to starověké město pozná na vlastní oči. Podívala se na Timida vedle sebe, z jeho výrazu bylo jasné, že to cítí naprosto stejně. Nakonec celá tahle mise nemusí být tak špatná, Edrei i Gen byli oba teď na nějakou dobu umlčeni, takže téměř všechny hádky se změnily na relativně neškodné, nenávistné pohledy a Timido i Dalen nakonec nebyli vůbec špatní.

„Všimla sis, že Edrei usnul?" potichu zašeptal Talie Timido, dával si pozor, aby to neslyšel nikdo další. Kouzelnice se jen otočila a uviděla, jak se elf bezvládně plácá na obrově rameni a přitom potichoučku pochrapuje a trochu se zachichotala.

„Ti dva jsou roztomilý pár, nemyslíš?" pošeptala mu nazpátek.

„Když nad tím tak přemýšlím, celkem ano. Oba jsou málokdy přátelští, ale často tiší, rádi ubližují ostatním a i ten věk je dost podobný, Edrei je sice o pár let starší, ale i tak," zachechtal se bard.

„A ani nemusí řešit ten problém, že jsou oba tak hrozně moc vysocí. Prostě dokonalý pár!" zasmála se tiše Talia, „A ta nejlepší část? Oba dva jsou konečně zticha!" dodala s úsměvem a velkou dávkou oddechu. Timido se na ni jen usmál, bylo vidět, že i jeho to těší.