Dívka příběhů - 13. kapitola

Talia opět stála na rozcestí chodeb, rozmýšlela se, jakou cestu si vybrat. Měli být stále den cesty od Forbannetu, přesto cítila velké množství magie někde poblíž. Zamžourala do jedné ze dvou temných cest, měla pocit, že v dálce tam viděla denní světlo s nějakou podivnou, béžovou věží. Zároveň to ale také byla cesta vzhůru a ne do podzemí, kde Forbannet údajně byl. Otočila se na Timida vedle sebe s žádostí o radu.

„Já jsem pro věž, už jen kvůli tomu, abychom ji viděli. Navíc, není to až tak moc daleko, podívat se tam a vrátit se nám nezabera ani pár hodin," usmál se na ni bard.

Talia na to jen pokývla hlavou a vydala se světlejší cestou. Stále sílící magická energie celého místa ji lechtala na kůži a ona z toho začínala mít celkem podivný pocit, přeci ani v akademii, kde se po několik desítek let každý den kouzlilo, nebylo tolik pozůstatků magie. Čím dál šli, tím méně přestávaly platit všechny přírodní i fyzikální zákony. Když už stáli před relativně nízkou věží, malé kamínky kolem nich jen poletovaly, jejich vlasy povlávaly v nehybném vzduchu, ztratila se veškerá teplota, téměř i všechny zvuky a co bylo možná nejpodivnější, nemuseli tu téměř ani dýchat.

Talia si naposledy prohlédla celou věž, byla celkem malá a ani ne moc vysoká, ale dlouhé kamenné desky se špičatým zakončením připomínající čepele a podivné vitráže v oknech jí dodávaly dojem něčeho děsivého. I přes to všechno malá poloefka otevřela obrovské, dřevěné dovnitř a vstoupila do temnoty vevnitř. 

Trochu ji překvapilo, jak snadno tady mohla vytvořit silné kouzelné světlo a ani ji to nestálo téměř žádnou energii. Její kouzlo odhalilo velkolepé malby, mozaiky a sochy po stěnách i na stropech celé malé místnosti. Uprostřed místnosti byl velkým oltářem s uspořádanými svíčkami a tlustými polštáři kolem něho.

Talia došla až k oltáři a opatrně přejela po nějakém symbolu na jeho přední straně, byl celkem jednoduchý, jen byl v půlce rozpůlen a každá jeho část byla vybarvena opačně. Stejný znak byl i na vrchu knihy ležící na oltáři. Pomalu ji otevřela, ale byla tam napsána pouze pro ni nesrozumitelná slova.

„Timido, mohl bys mi tu prosím něco přeložit?" zavolala na barda, který si zrovna prohlížel jednu velkou malbu na stěně.

„Samozřejmě, co máš na mysli?" usmál se a vyrazil k Talie, ta jen pokývla hlavou ke knize.

„Myslím, že tohle je Drømmer, simikijci sem zapisovali všechny své vize," řekl zamyšleně, když si přečetl několik řádků z náhodných stránek, „Samozřejmě! Ty malby, sochy a celá architektura téhle stavby představuje jeden ze dvou světů simikijské mytologie, konkrétně Reingu, náš svět. A ten samotný symbol je odkaz na černobílost původní Reingy a Moari," usmál se Timido pyšně.

„Reingy a Moari?" řekla si spíš pro sebe Talia, vzpomněla si, že o těchto dvou světech jí řekl Itzalean.

„Ano, původně od sebe byly oddělené. Jeden byl pouze dobrý a druhý pouze špatný, stejně tak jako bytosti, kterého je obývali. Pak se ale oba světy propojily a aspekt každého z nich se dostal i do toho druhé, a i když se nakonec opět oddělily, už nikdy nebyly tak ryzí jako předtím. Všichni jejich obyvatele byli vtaženi do nicoty, jelikož v těchto světech už nebyli schopni žít. Tohle je takový základ celého simikijského náboženství, jejich bohové byli totiž tyto původní a čisté bytosti. Simikijci věřili, že pokud dokáží nás svět opět dostat do stádia, kdy bude existovat pouze zlo či dobro, jejich bohové se budou moct vrátit a vytvoří nový a lepší svět," už celkem bezmyšlenkově vysvětlil Timido a dál si prohlížel knihu, „Také často tvrdili, že jsou vyvolená rasa, jelikož každý z nich byl obdařen magií a jen oni údajně dokázali navázat spojení s druhým světem a dokonce i se samotnými bohy. A vsadím se o cokoliv chceš, že tohle je místo, kde se to dělo. Tady měli všechny své vize a sny," rozhlédl se po místnosti a celé to obdivoval.

„Myslím, že je tady hodně malá hranice mezi oběma světy. Cítím tu spoustu magické energie," pokusila se Talia také říct něco chytrého.

„To by vysvětlovalo všechny ty vize. Hm, možná nakonec jsou pravdivé, to by bylo celkem úžasné. A také by to znamenalo, že jsme navždy zatraceni, protože nikdy nedokážeme udělat náš svět jen dobrý či špatný," zasmál se Timido a s otevřenou knihou v ruce si opět šel prohlížet fresky.

Talia si všimla, že na desce oltáře bylo vyryto pár symbolů. Pomalu po nich přejela prstem a přemýšlela, co by mohly znamenat, vypadaly trochu jako ty na jejím předloktí. Z pouhého rozmaru si položila na desku dlaň a pokusila se ze znaky na jejím předloktí přetvořit na podobné, od té doby, co jí to Itzalean poprvé ukázal, se hodně zlepšila a často si jen tak z nudy s podivným tetováním hrála. Po několika pokusech se jí to podařilo a k jejímu překvapení se rytiny na oltáři rozzářily. Chtěla zvednout ruku, aby se mohla lépe podívat na to, co se na desce zrovna dělo, ale se zděšením zjistila, že to nedokáže. Světélkující inkoust z tetování se přelil z předloktí až na její dlaň a kličky tetování se dokonale propojily s těmi na desce oltáře. Snažila se vší silou ruku odtrhnout, ale pak uslyšela blízko něčí hlas.

„S fyzickou silou tu nic nezmůžeš," řekl Itzalen mírně podrážděným hlasem, jeho vzhled byl jako obvykle velice podivný - opět modré vlasy, strašidelné oči, ostré uši a pár špičatých zubů.

„Co nebo kdo to je?" podivil se Timido a přišel k němu blíž.

„Počkat, vy ho také můžete vidět?" překvapeně se zeptala Talia.

„To je další příšera! Musíme to zabít!" zakřičel Gen a vyrazil proti Itzalenovi s obřím mečem nad hlavou. Čepel podivnou bytostí ale pouze projela, jako by žoldák máchl naprázdno.

„Věřte mi, nejsem svou přítomností zde nikterak více nadšený než vy," řekl otráveně a upravil si oblečení, jako kdyby mu ho Genův útok nějak pomuchlal.

„Co jsi zač? Mluv!" naštvaně křičel Gen a máchal před podivným mužem mečem, snažící se mu vyhrožovat.

„Stupidita tvého druhu mě vždy překvapovala, člověče. Stále děláte tu samou věc pořád dokola, přesto vždy očekáváte jiné výsledky," poznamenal Itzalean s velice podrážděným výrazem.

„Ty právě teď cituješ První královnu jihu? Máme se bát války?" zasmál se Timido nad svým menším vtipem.

„Bát se smrti je nesmyslné, tvůj konec to nijak neovlivní," odpověděl mu Itzalean chladně.

„Ale konec života je poměrně děsivý, nikdo jistě neví, co se stane pak. Může to být přeci něco strašného. Strach ze smrti je naší přirozeností," snažil se obhájit bard.

„Tvůj život je celý o přemítání nad nereálnými věcmi a většina tvých pocitů pochází z událostí, které se ani nikdy neuskutečnily. Svůj život ses rozhodl trávit pouze ve své představivosti, přemýšlením nad kdyby, jelikož nemáš dostatečnou odvahu tyto kdyby uskutečnit. Je tedy tvůj strach ze smrti opodstatněn ze způsoba tvého života nebo si skutečně uvědomuješ bezcennost své existence?" nonšalantně řekl Itzalean, Timido na něho jen udiveně zíral.

„No to je nejspíš prokletí každé žijící bytosti, že? Ne všichni se můžeme nějak zapsat do historie," nervózně se zasmál bard.

„Toto není prokletí, pouze tvá volba. Můžeš se něčím trápit nebo to napravit. Jestli budeš žít ve své hlavě či v reálném světě je pouze na tobě," chladně mu odvětil.

„Proč tu vůbec jsi Itzaleane?" trochu podrážděně se zeptala Talia, stále se pokoušela odendat ruku z oltáře.

„Vlastně jsem tu kvůli tobě, tak trochu jsi mě tu uvěznila," otočil se na ni, jeho výraz byl zároveň otrávený i bezradný, „Abys pochopila, Speil je tu velice tenký, Moari a Reinga jsou téměř propojeny. S trochou energie z obou světů tu mohli Daoine a Hantoi navzájem komunikovat. Pokud na jedné straně přestala být dodávaná energii, propojení se zrušilo. Celkem snadná a bezpečná cesta, jak celou komunikaci ukončit," vysvětlil Itzalean, „Bohužel ale toto není ten případ, já nepocházím ani z jednoho z těchto dvou světů, ale na jejich hranici. Aktivací toho oltáři jsi narušila Speil natolik, aby mě to donutilo se tu objevit, ale jelikož sám žádnou stranu nemám, nijak to neovládám," trochu bezradně řekl.

„Dobře a jak to můžu napravit?" zeptala se Talia.

„Prostě zruš to kouzlo, bez přísunu energie se Speil opět začne obnovovat a já budu volný," odpověděl jí Itzalean.

„Jak?" řekla poloeflka.

„Jak to myslíš ,Jak'? Normálně, jako jsi to dělala tolikrát předtím," nechápavě jí odvětil.

„No, většinou jsem to kouzlo nechala, aby přestalo působit samo. Bude to taky fungovat? Chvilku počkat a ono to samo zmizí..." nervózně se zasmála Talia.

Itzalean se na ni chvilku trochu nevěřícně díval, ale pak si trochu jen povzdechl a pokusil se jí poradit něco jiného, „Dokážeš udělat nějaké destruktivní kouzlo? Třeba s ohněm?" kouzelnice na to jen přikývla, „Dobře, tak zkus to největší, které zvládneš," navrhl jí.

„A to pomůže?" trochu hloupě se zeptala Talia, světélkující zelenkavá barva jejího tetování se už začala měnit na ohnivou.

„No nejspíš to zničí oltář a tak i jakoukoliv možnost dodání energie," nezaujatě odvětil Itzalean, „A nebo to všechny zabije. Tak či tak budu volný," dodal stejně lhostejným tónem.

„Co?!" křikla na něho Talia, pokusila se ohnivé kouzlo zastavit, ale už bylo moc pozdě.

Velký výbuch ji odhodil daleko od toho, co předtím bývalo oltáře a ona bolestivě narazila do tvrdé stěny. Celý svět se jí rozmazal, nelogicky se snažila najít Itzaleana, aby jí pomohl, ale ten už zmizel. Možná na ni někdo zavolal, ale ona už to nevnímala, pomalu se opět nořila do temnoty.

-------------------------

Talia pomalu otevřela oči, nevěděla přesně co se stalo, pamatovala si vnitřek věže, oltář, Itzaleana a pak už jen tu tupou bolest. Teď ale seděla na měkoučké židli v nějaké celkem hezky vyzdobené studovně.

Neohrabaně si vzala do ruky malou sošku laně na stole, přišla jí velice roztomilá a taky tak trochu povědomá. Neměla náhodou Cassidy podobnou? Dokonce i tahle byla celkem otlučená a ohmataná, stejně jako ta, kterou si Talia pamatovala z domu své mentorky. Počkat, to byla ta úplně stejná soška! Dokonce i měla jedno ucho trochu popálené, kvůli Taliině menší nehodě, když se učila ovládat oheň.

Talia rychle odskočila od stolu, co tu ta soška dělala? A co tu vůbec dělala ona sama? Rozhlédla se po místnosti a zjistila, že celý tenhle pokoj byla ve skutečnosti Cassidina studovna. Všechno to bylo stejné, jak si to pamatovala - vysoké, plné knihovny, poličky s lektvary všech barev a po stolech rozházené papíry s poznámkami. S hrůzou ale také zjistila, že tam není sama, v křesle u okna seděla trochu rozpačitě se tvářící simikijka s pistáciovýma očima a světloučkými vlasy.

„Co se to děje?! Kdo jsi?! Proč jsme tady?!" Talia byla tak rozčílená a zmatená, že začala na dívku křičet. Ta ji jen povzdyhnutím ruky umlčela a s menším úsměvem začala vysvětlovat.

„Nemusíš se ničeho bát, tohle je pouze sen, nehrozí ti žádné nebezpečí. Ve skutečném světě ses dostala do bezvědomí, využila jsem tedy příležitosti si s tebou promluvit. Za pár sekund se opět probudíš," mile se na poloeflku usmála, „Mé jméno je Jeramin, šestá Dívka příběhů, také známá jako První královna jihu," představila se, dokonce i vstala z křesla a udělala malé pukrle, „Pokusila jsem se vybrat nějaké místo, kde by ses cítila dobře a tohle mi přišlo jako nejideálnější. Nebo jsem se mýlila? Nepřijdeš mi moc spokojená," trochu nejistě řekla.

„Když jsi mluvila už uběhlo několik sekund, probudím se už?" jen netrpělivě a podrážděně se zeptala Talia.

„Sekund ve skutečném světě, ne tady. To je jedna krásná věc o snech, nemyslíš? Vždycky máš dost času," Jeramin se na ni opět usmála, ale Taliin otrávený výraz se nezměnil.

„Super... Takže kdy se probudím?" založila ruce poloeflka.

„Kdy budeš chtít. Tedy samozřejmě až potom, co si promluvíme," s přátelským výrazem připravila Talie židli naproti jejímu křeslu a nabídla jí, aby se posadila.

„Dobře..." trochu si povzdychla Talia a posadila se, „Počkat, ty jsi řekla, že jsi První královna jihu?" došlo jí najednou.

„Ano, proč se ptáš?" Jeramin se na ni nevinně usmála.

„No, nezpůsobila náhodou První královna jihu války na polovině Elosu? Málem i dobyla celé území Denguvského soustátí..." začala Talia trochu nejistě.

„Ano, to je pravda. Bylo to... nezbytné," Jeramin se začala v křesle nepohodlně kroutit.

„Nezbytné?" poloelfka vyčítavě povytáhla obočí. I ona věděla, že První královna jihu stála za jedním z největším masakrem celé historie, jehož oběti byli především civilisté a nikoliv vojáci.

„Ano. Nebo alespoň jsem si to v té době myslela. Byla to chyba, nyní to vím a věř mi, že neuběhne den, aniž bych toho nelitovala. Kdybych věděla, že výsledkem bude pouze smrt sta tisíců lidí, nikdy bych to neudělala," sklíčeně jí odpověděla.

„Ty jsi začala válku v té nejvíce mírumilovné a také tak nejvíce bezbranné oblasti celého Elosu a čekala jsi nějaký jiný výsledek?" trochu opovržlivě řekla Talia.

„Nebylo to správné, já vím," založila ruce Jeramin, „Ale proto s tebou chci mluvit. Abys neudělala tu samou chybu jako já. Nemusí už zemřít žádní další nevinní lidé".

„Neboj se, já válku rozpoutat nehodlám," odsuzujíc se zasmála Talia.

„Nemusíš ji rozpoutat, stačí si vybrat špatnou stranu. Jednou budeš věřit špatné osobě a celý tvůj život se změní. Chci tě pouze varovat," Jeramin se snažila nedůvěřivou poloeflku přimět poslouchat.

„Varovat? Neboj, nejsem tak hloupá, abych zabíjela spoustu nevinných lidí a očekávala duhu a tančící jednorožce," Talia se trochu zasmála nad vlastním vtipem.

„To vůbec není, co ti chci říct!" frustrovaně vykřikla Jeramin, ale Talia jen pokračovala ve svém posměšném smíchu, „Jde o Itzaleana! Hrozí ti od něho nebezpečí!" na to se poloeflka přestala smát a začala dívce před ní věnovat svou pozornost, „Nejsem si jistá, co přesně chystá, ale není to pro tebe nic dobrého. Nemůžeš mu věřit, pouze si s tebou hraje, aby dosáhl svého. Nikdy mu nesmíš nic slíbit, uzavírat s ním žádné dohody a hlavně, nikdy nepřijímej jeho pomoc!" naléhala na ni.

„Dobře, já... chápu. Budu si dávat pozor," zvážněla trochu Talia, už od první chvíle věděla, že pro ni ten podivně vypadající nejspíš muž představuje nebezpečí, přesto slyšet to od někoho dalšího ji ještě víc znejistilo.

Jeramin na to jen přikývla a jedním lusknutím prstů ji znovu probudila do skutečného světa.

-------------------------

Talia ztěžka otevřela oči a párkrát zamrkala, aby se jí trochu pročistil zrak. Kolem ní byla celá skupina, někteří z nich jako Timido a Dalen měli v obličeji ustaraný výraz, další z nich, konkrétně Edreie, se spíš tvářil jako „Ty nejsi mrtvá? Super," a Gen s Wenranem byli prostě jen otrávení ze všeho.

Pomalu se znovu dostala na nohy a rozhlédla se po místnosti, na místě, kde stál oltář, teď byla pouze očouzená podlaha a pár stále doutnajících kousků dřeva, kterých byla také spousta rozházená po zbytku celé místnosti.

„Myslím, že bychom tu neměli zůstávat déle, než musíme. Uděláme kratší zápis, co tu přesně je a vyrazíme dál. Všichni souhlasí?" pořád trochu rozhozeně řekla Talia, zbytek skupiny jen souhlasil a tak hned jak Timido s pomocí ostatních dopsal pár řádek do jednoho ze svých rozházených listů papírů, vyrazili dále.

Po zbytek cesty a pak i v táboře se Timido snažil rozluštit jednotlivé zápisy z knihy, kterou ve věži našel. Bylo to celkem pozoruhodné, nejen že tam bylo podrobně zapsáno několik desítek, možná i stovek rozhovorů s obyvateli světa Moari, také tam bylo spoustu kratších poznámek o samotné simikijské historii a dokonce i pár nastínění k jejich tajemství, jako byly například podivné tetování posilující kouzla. Celá ta výprava by tedy už teď mohla být považována za úspěšnou, přesto před nimi stály ještě ruiny legendárního města Forbannet a nikdo nemohl ani hádat, co naleznou tam. Přesto měla Talia pocit, že jít dál je chyba a tahle mise není jen náhodná věc, kterou jí Skyggen hodili na krk, ale spíš něco spojeného s Itzaleanem a možná i Jeramin.