Dívka příběhů - 14. kapitola

Ruiny hlavního města simikijců Heli, před pěti lety

Postraší muž s úhledně zastřiženou bradkou a hlubokýma, modrýma očima jménem Rilser dokončil poslední tah na velké, kamenné desce. Podivný symbol z rozsypaného namodralého prášku byl hotov a muž se trošku usmál nad svým dílem.

„Jsme připraveni!" sebevědomě pronesl a přiběhl k němu celý zbytek skupiny - blonďatý a usměvavý mladík se zvučným jménem Cimor, trochu tichý brunet s těma nejpřátelštějšíma očima Lether, občas trochu krutý, přesto však vždy férový Kimas a stále ještě považována za dítě, i když velice inteligentní, polosimikijská dívka, které by nikdo neřekl jinak než Sis.

Všech pět mágů spojovala jedna mise a to provést jeden z nejstarších simikijských rituálů právě tady, v ruinách jejich hlavního města. Nikdo si sice nebyl jistý jak dokázali lidé toto velice střežené starověké tajemství objevit a co vůbec dokáže, nicméně většině to bylo jedno, šlo hlavně o výsledek.

„Dobře, takže jak to provedeme? Potřebujeme nějak aktivovat tu desku nebo tak?" zeptal se založenýma rukama Cimor a prohlížel si velký, kamenný kruh před nimi se spoustou vyrytých vlnek, které tvořily symbol připomínající vzhled nějaké podivné rostliny.

„Není třeba, pouze síla samotného rituálu stačí, aby vše uvedlo do pohybu," řekl trochu kostrbatě Rilser, stále tento jazyk plně neovládal.

„Dobře, tak začneme. Proč odkládat na zítřek něco, co můžeme udělat hned, že? Všichni, na místa!" odhodlaně přikázal Cimor. Velitelem celé mise sice měl být Lether, ale tento trochu stydlivý severský mladík nevěděl o velení vůbec nic a tak nijak neprotestoval, když se všech rozhodování a později i příkazů ujal někdo tak sebejistý jako Cimor.

„Promiňte, kde je mé místo?" potichu pípla Sis, i když k ní byli všichni po celou dobu velice přátelští, stále se hodně styděla.

„Hned vedle Lethera. Stoupni si k němu a dělej, co ti řekne," jen pokývl hlavou k seveřanovi Cimor a sám položil dlaně na vyznačená místa na desce. Pořád trochu zmatená, dvanáctiletá dívka se hned postavila vedle přátelsky se usmívajícího Lethera a velkýma, roztomilýma očima se ho neslyšně ptala na rozkazy.

Cimor, Rilser a Kimas drželi ruce na velké desce a potichu mumlali pár slov v simikijštině stále dokola, Lether stál naproti nim a předříkával nějaká simikijská slova, která rozsvěcovala a opět pohasínala nasypaný namodralý prášek. Když se Lether ztišil, chytil Sis za ruku a přiložil zlatavou dýku k jejímu zápěstí. Dívka se hned začala vzpírat a i přes všechnu jeho snahu Letherovi unikla.

„To... to je zakázaná magie. Toho rozhodně nechci být částí!" křikla na něho, ale seveřanovi se na obličeji objevil pouhý posměšný úsměv.

„Ale no tak, nebude to tak špatné. Nebo se snad chceš vrátit do akademie? Mám jim říct, že neposloucháš? Že tě mají zavřít zpátky do té nejtemnější cely, co tam mají? Je to opravu, co chceš? Nebo budeš poslušná a uděláš, co ti říkám? To jsi mi přeci slíbala, pamatuješ?" se stále milým úsměvem se blížil k Sis, ta se snažila utéct, ale Letherovi nedělalo žádné problémy ji za pár sekund chytit.

„Fajn, řekni jim, co chceš, ale JÁ SE TOHO ÚČASTNIT NEHODLÁM!" poslední slova zakřičela tak hlasitě, že se jejich ozvěna odrážela od stěn ještě hodnou chvíli potom.

„Jak roztomilé, ty si opravdu myslíš, že to záleží na tobě? Proč si myslíš, že jsme tě vzali s sebou? Protože jsi tak nadaná? Chytrá? Milá? Ale nenech se vysmát, nejsi ani jedna z těch věcí! Jsi jen nechtěný fracek, kterého odkopla i jeho vlastní matka! Myslíš si, že na tobě komukoliv záleží? Že by ti kdokoliv pomohl? Pak pro tebe mám zdrcující zprávu, všem jsi ukradená a tvá smrt nebude nikoho zajímat," opovržlivě řekl seveřan a vrazil dívce facku, „A teď padej k tomu oltáři a přestaň odmlouvat!" zařval na ni tak ostře, že se začala třást.

„Nikdy!" její hlas ji selhával, nohy se jí podlamovaly a Letherovo sevření bylo tak silné, že jí málem ruku zlomil. Přesto tato dvanáctiletá dívka našla dost odvahy, aby se podívala svému protivníkovi přímo do očí a plivla mu do obličeje.

„Jak chceš," zachechtal se seveřan, chytil dívku za rameno a odtáhl ji přímo ke kruhové desce, „Bez tebe to bude o tolik jednodušší..." usmál se a přiložil dýku přímo k jejímu krku.

„Ne, prosím!" její nohy se podlomily a s naléhavou prosbou v očích bezvládně dopadla doprostřed kamenné desky, která nyní zářila tmavě modrým světlem.

Horká fialová krev z dívčina čerstvě podříznutého hrdla se rychle rozlila ve vyrytých cestách desky a celou ji rozzářila. Všichni čtyři muži pokračovali v odříkávání starověké, simikijské modlitby, ale po malé chvíli se do ozvěn jejich slov přidal i další, méně srozumitelný a jemný hlas.

Na rukou najednou pocítili cizí, chladný dotek, podivným způsobem příjemný. Někteří z nich otevřeli oči, aby zjistili, že nafialovělé světlo jim pomalu obmotává zápěstí a jeden z nich se dokonce pokusil odtrhnout ruku od desky, nicméně na to bylo moc pozdě. Nebylo už cesty zpět a mrtvé tělo dívky před nimi to pouze potvrzovalo.

A pak vše pohaslo a jediné co zbývalo bylo nekonečné ticho mezi nimi. Po celé délce paží všech čtyř mužů byly světlé cestičky zanechány kouzelným světlem a tvořící překrásné, magické symboly.

Cimor byl první, který odendal ruku z desky a pokusil se stvořit menší kouzlo. Výsledek byl lepší, než čekal, jedním mávnutím ruky dokázal stvořit velice tlustou, několikametrovou ledovou stěnu a nestálo ho to téměř žádnou energii. Celá skupina se radovala z úspěchu, tedy až na Kimase, ten se stále díval do mrtvých, vystrašených očí dívky a začínal mít pochybnosti o smyslu celé téhle mise.

„Bylo to opravdu nutné, Lethere?" naštvaně řekl Kimas a jednou rukou zavřel Sisiiny vypoulené oči, které ho trochu děsily.

„Tohle jsme řešili už předtím a všichni jsme se shodli, že tento rituál uskutečníme. Na to se rozmýšlet je moc pozdě. Udělali jsme to, uspěli jsme a to je celé," odpověděl za seveřana sebevědomě Cimor.

„Ale nemuseli jsme ji zabít. Přeci jen, byla pořád jenom dítě..." zakroutil nesouhlasně hlavou Kimas.

„Nebyl čas ji přemlouvat a sám jsi viděl, že nechtěla spolupracovat! Tohle byla jediná možnost!" snažil se obhájit Lether.

„A co se chystáte říct, až se budou ptát, kde je?" vykřikl zoufale Kimas.

„Celé tyhle ruiny a cesta do nich není bezpečná a to, že my jsme se do žádné život ohrožující situace nedostali, neznamená, že bychom nemohli," snažil se ho trochu uklidnit Cimor, ale Kimas měl stále své pochybnosti.

„A proč jsme tohle všechno udělali? Měli jsme pomoci ostatním, ale místo toho jsme zabili nevinnou. A k čemu to? Abychom získali sílu pro zabití dalších?" zamračil se.

„Útoky Hadarů sílí, nový zdroj síly musí být nalezen!" svým obvyklým kostrbatým způsobem řekl Rilser.

„To je pravda, navíc počty povstalců každým dnem rostou. Možná teď ještě nepředstavují velkou hrozbu, ale to nebude platit vždy a i přes všechny snahy království snažit se to ututlat, oni jednou zaútočí a my musíme být připraveni! Tahle jedna smrt může ochránit statisíce, klidně i miliony životů," přesvědčeně pokývl hlavou Cimor.

„Dobře, v tom máte asi pravdu. Jen nechci, abychom začali zabíjet všechny v naší cestě jen kvůli troše moci, to je vše," povzdychl si Kimas a trochu upravil dívčiny vlasy.

Trochu se vyděsil, když rudé prameny vlasů pod jeho dotekem zfialověly. Rychle odtáhl od Sis ruku, ale fialová barva se rozlévala i do dalších pramínků až nakonec přebarvila každý vlas. Dívka nejdřív chvilku cukala s rukou, ale pak prudce otevřela oči a s bláznivým smíchem se posadila.

Všichni na ni pouze zírali a nechápali, co se právě stalo. Kdyby nestačil podříznutý krk, nepřirozeně fialový odstín vlasů a šílený výraz, aby je vystrašila, její tmavě fialové oči s obřími duhovkami, kterými je neustále sledovala, jí dodávaly dojem spíš nějakého démona než té milé a stydlivé holčičky, kterou byla předtím.

Její pohled nakonec zůstal pouze na Letherovi. Nebo spíše na pozlacené dýce za jeho opaskem, pořád na ní bylo pár zbytečků fialové krve. Vstala z desky a pomalu došla až mladíkovi, ten se sice snažil utéct, ale stejně snadno jak ji on před chvílí dohonil ho i ona teď rychle dostihla.

„Zmiz démone! Nemáš žádnou šanci!" zaječel na malou dívku seveřan a ohnal se dýkou. Moc dobře znal všechny ty historky o údajně temných a morbidních bytostech z jiného světa, které měly moc posednout mrtvé a páchat své zvrácenosti i v tomto světě.

„Démone? Ne, ne, ne, já nejsem žádný démon. Jsem pouhá odpověď na vaše modlitby," zachechtalo se nepřirozeně hluboko to, co původně byla Sis. „A co se týče mých šancí," pekelně se usmála a jedním, silným stiskem rozdrtila Letherovi kost v ruce, „myslím, že jsou velice dobré".

„Co tu vlastně chceš?!" zakřičel na bytost Lether a držel se za zraněnou paži.

„Nový svět, lepší svět," nepřirozeně mile se usmála.

„To chceme i my! Můžeme spolupracovat!" snažil se zachránit se seveřan, ale dívka na něj jedním mávnutím seslala kouzlo v podobě černé tekutiny, která ho pomalu rozpouštěla na malinkou loužičku špinavé vody. Nijak to ani nebolelo, přesto to, že se pomalu ztrácel a umíral, vyvolalo u Lethera šílený, vyděšený křik, který zbytek skupiny děsil ještě víc.

„Nikdo z vás není dost čistý, aby mohl žít v novém světě," zamračila se na ostatní a seslala podivné kouzlo i na ně. To, co bylo teď Sis, nemělo v úmyslu se nijak víc zabývat těmito smrtelníky, pouze je sprovodit ze světa a života. Rozhlédla se po ruinách celého města, neměla žádné ponětí, kde se právě nachází a jak se dostat ven.

Rozběhla se jedním směrem, který si myslela, že by mohla být cesta ven, ale už po pár krocích ji přestaly nohy poslouchat. Prohlédla si celé tělo, aby zjistila, co se děje. Nahmatala si hlubokou ránu na krku, žít s tak vážným zraněním ji stalo spoustu energie.

„Moc slabé tělo, neužitečné, nepoužitelné. Možná za několik let?" řekla si sama pro sebe a jedním kouzlem si uzdravila ránu. Přesto však nevěděla, co dělat dál. Všechny vzpomínky na to, jak se sem dostala, byly pro nynější Sis příliš rozmazané. A i pokud by se dokázala dostat k ostatním, k čemu dobrému by to bylo? Její síla by tak daleko od tohoto místa nebyla dostatečná pro splnění jejího úkolu.

Rozhodla se opustit toto tělo, prozatím. Nechat jeho majitelku ještě několik let žít a poté se vrátit a konečně naplnit svůj osud. Až získá dost síly, až budou všechny okolnosti hrát v její prospěch, ona se vrátí. Nebude sice už moct ovládat toto tělo, přesto s ním bude už do jeho konce propojena a tak bude moct přesvědčit jeho budoucí a minulou majitelku, aby dělala, co potřebuje.

Sisiino tělo bezvládně padlo na zem. Nebylo mrtvé, spíš pravý opak, vracela se do něho jeho duše. Vlasy získávaly svou původní, rudou barvu, oči se opět zmenšily a zbarvily na modré. Na první pohled byla Sis úplně stejná, jako předtím, kousek jejího já však navždy zmizel, už nikdy nebude ta stydlivá a zdrženlivá dívka jako předtím. Ten malinký plamen u jejího srdce, který dnes získala, už jí to nikdy nedovolí.

------------------------- 

Hluboká noc, ruiny Forbannetu, součastnost

Talia se probudila, všechno oblečení měla propocené a trochu se i klepala. Celý ten sen byl jako část jejího života, na který ale úplně zapomněla. Bylo vůbec možné, že se to stalo? Přeci jen by to vysvětlovalo spoustu věcí...

Pomalu vstala a vzala si z batohu malý kousek sušeného masa, který si schovávala na těžší časy. Zrovna teď nechtěla přemýšlet nad tím, co se možná stalo před tolika lety, i když to nejspíš nebude chtít někdy. Ale přeci jak může kdokoliv myslet na něco jiného, než na tu skvělou chuť, když jí tak dobré jídlo, jako je tohle? No, možná ne zrovna dobré, ale... Poživatelné je.

Chtěla si zastrčit jeden protivný pramínek vlasů za ucho, ale trochu vyděšeně zjistila, že nebyl červený, ale fialový, stejně jako v tom bláznivém snu. Rychle si hodila všechny vlasy před sebe, jestli také změnily barvu, ale naštěstí šlo pouze o ten jeden pramínek. Přesto si potom připadala, že ten sen byl skutečně spíš hluboko pohřbená vzpomínka než jen pouhý výplod její fantasie.

Do očí se jí vehnalo pár slz, když si vzpomněla na tu dobu, kdy jí všichni říkali Sis. Jako malá poslední hlásky ve svém příjmení vyslovovala tak směšně výrazně, že nakonec pro všechny byla namísto Talii Raminsis pouhá Sis. Stydlivá, chytrá, nevinná Sis...

Trochu si povzdechla, ale nehodlala se tím zabývat nijak víc. Jaký by to mělo smysl? Jaký má smysl se zabývat něčím, co nedokáže ovlivnit?

Možná byla celkem neohrožený bojovník, ale v záležitostech týkajících se jejích osobních věcí a minulosti byla pouhý zbabělec. Ani neměla dost odvahy na to pomyslet, protože moc dobře věděla, že by z toho nevzešlo nic dobrého.

Podívala se na svoje klepající se ruce, jak dlouho si ještě může nalhávat, že všechno je v pořádku? Nebo je tohle pouhý trest? Trest seslaný bohy, ve které vlastně ani skoro nevěří, za všechny její pochybení, chyby, hříchy. Za všechny životy, které musela vzít, buď kvůli strachu, aby přežila a protože se mýlila. Přišel teď její čas?

Ale notak, Talio, copak to zase děláš? Jaké to hloupé myšlenky, padej zase spát! pomyslela si pro sebe. Jako už tolikrát před tím se rozhodla pokusit se před problémy utéct, předstírat, že ani nikdy neexistovaly.