Tanec bláznů 25

Slunce svítilo a v písku nedaleko nich si hrály děti. Z přístavní hradby po pravé ruce stékaly kaskády popínavé zeleně, v jejichž stínu podřimovali muži s pilami a sekerami. Hlídka seděla na sudu a komíhala nohama. Okolo poletoval hmyz. Ze žlabů se kouřilo. Jinak se nic nehýbalo. Jako by okamžik strnul. Scéna působila až znepokojivě poklidně. Tušil zradu. Nadechl se, jak mu to jen bolavé plíce umožňovaly, a oslovil děvče. Sjela ho pohledem, ocenila jeho výstroj a poté, co shledala, že se na černém trhu nedá prodat za deset dede, usoudila, že před sebou má někoho důležitého. Něco zamumlala na pozdrav a polkla. Ruku s nakousanou kalumou spustila do klína. Na obrněné stehno jí začala stékat hustá šťáva barvy úsvitu. Mlčky si olizovala zuby a po očku ho pozorovala. Bratříček, opírající se o druhý sud, ho pozoroval po obou očkách. Lehký vánek, vířící těžké dehtozdechlinové aroma přístavu, si pohrával s pírky, která měl zalepená v šikmo sestřižených vlasech.

  „Kdo tomu tady velí?“ otázal se, trochu nerudně. Slunce pálilo, dehet smrděl a jeho pleš se již na slunci škvířila dost dlouho, aby jeho úsměv byl přesně tak zubatý, jak právě byl.  Vojanda zamrkala předlouhými řasami, našpulila pusinku po způsobu rozmazlených čtrnáctek a s veškerou jistotou staletého mudrce pronesla „Těžko říct…“ načež si zachránila život tím, že se rozhlédla okolo a uplivla „Záleží na tom, co potřebujete. Tedy, pokud to můžete říct mě.“  Odfrkl si, netuše, jestli se má začít smát, brečet, nebo ji zatlouct do písku. „Tak znovu, o něco hloub.“ Cítil, jak se mu v tom vedru rozpalují pauldrony. Hlídka zvedla hledí, upravila si šťávou pokapaný dezinfekční šál a chvíli na něj zírala. S otevřenou pusou a výrazem, který usvědčoval z idiocie buď jen jednoho z nich, nebo oba. Nakonec polkla a vydala oficiální prohlášení „Pokud vznášíte dotaz na hlubší vrstvu velení, obávám se, že odpověď bude, momentálně, bohůmžel, identická.“ „Možná zkuste najít sbrela. Tohle může trvat dlouho.“ dodal bratříček, poukazujíce na dění, nebo spíš nedění v přístavu. „Vy víte, kde ho…“ odmlčel se „… nebo ji, hledat?“ Po páteři se mu začali rozlézat pavouci pochyb táhnoucí těžké pytle tušení zlého. Pokud tady sbrel pobíhá a zcela oficiálně a veřejně se účastní na řešení čehokoliv, bude to opravdu velké cokoliv. „Si vás najde, pokud to uzná za vhodné.“ uculila se holčina a opět rozkomíhala nožky. Rezignovaně sevřel pěst, kterou se chystal použít coby plácačku, aby tu přerostlou drzou vosu rozplácl o molo a po dlouhé době konečně pocítil úlevu. Byl doma!

-IO

Místní, zcela necitliví vůči útokům způsobujícím pouze bolest je vyčenichali prakticky okamžitě. Štvali je jednotvárnou šedorůžovou planinou, dokud Živému nedošly síly a, s chlapcem na zádech, neklesl do závěje hebkého prachu. Pak zaútočili. Oddělili je od sebe a jen díky tomu, že se ihned začali o kořist prát mezi sebou, Živému se podařilo vyklouznout. Chlapce ale nikde neviděl.  Jak se pokoušel prohlédnout vířící mlhu, pouze se odkryl. Neustávajícím větrem vysušená útočnice, která ho následovala, mu vrazila ruku do břicha. Klopýtl a zřítil se do vířícího prachu. Ozval se vlhký, mlaskavě trhavý zvuk a něco křuplo. Žena udělala dva kroky dozadu, aby získala rovnováhu a zmizela mu v šedém mléce okolo. Přetočil se na břicho a zvedl se, jak jen to jeho pravačka, svlečená do naha, umožňovala. Musí se vrátit k němu! Něco dopadlo na zem. S leknutím po tom chmátl a pokusil se to vrátit zpět do dutiny břišní, v důsledku čehož dopadl celou vahou na žebra. Zuby mu cvakly. Zahodil utrženou ruku, jak daleko to jen šlo, až poté si uvědomil, že se ženě, která se k němu rychle vracela, opravdu podařilo něco vytrhnout.  Zcela instinktivně, bez rozmýšlení, proti ní vykopl a ona upadla vedle něho. Zkušená matadorka Šedozemě to vzala celkem sportovně a začala se mu sápat po nohou. Prsty druhé ruky mu zadírala do změklých svalů a kosti, trčící z ohlodaných konečků, používala jako drápy. Zakousla se mu do stehna. Nahmatal kámen a uhodil ji z boku do hlavy. Kámen, vlastně oholená lebka, se při dopadu roztříštil. Neměl čas přemýšlet o tom, co je s tím, komu ta lebka patří a snažil by se na to nemyslet, i když by ho měl. Vzal ji za spodní čelist a prsty pronikly tenkou kůží pod bradou do úst. Vyschlých stejně jako jeho. Přitáhl si ji k sobě, ale jen trochu. Cítil, jak sanice povoluje. Nechtěl ji utrhnout. Objal ženě paže nohami. Okamžitě se začala stavět na nohy, aby ho převrátila, ale on se nedal a využil celou svou váhu, aby ji strhl na zem. Vyvrátil jí hlavu a podíval se do tmavých děr po očích. Jako by spadl do studny. Uvědomil si, že je kolem úplné ticho, rušené jen svištěním šedého větru přesouvajícího miliardy miliard totožných šedorůžových šupinek prachu. „Co se stane s těmi, kdo tu zemřou… podruhé… co je roztrhají!?“ pokoušel se křičet, ale jen zaskřípal. Doufal, že alespoň slyší.

-IOI-

Fjhā´rro zaklepal rukou, aby se zbavil obrovského brouka sedícího mu na předloktí a zuřivě kroutícího tykadly, a na zvířátko se nepřítomně usmál. Když okřídlence rozplácla černá ruka, vynořivší se z prostoru za ním, zamrkal a praštil sbrela lejstry, která si přinesl „Myslíš, že to byl špeh, ty paranoidní kreténe?!“ Sbrel pokrčil rameny „Možný to je.“

„Neruším vás?“ zavrčela místodržící.

„Zatím byli místní vzorní.“ rozpačitě pokrčil rameny ombudsman. „Tohle prostě nijak neodůvodníme.“ Yo´rro si povzdechla „Nemusíme, zlato.“ Pak se otočila k paranoidnímu kreténovi „Jen bych ráda měla všechny informace, na které mám nárok.“ Sbrel se zatvářil tak nevinně, až dostala chuť vyhodit ho oknem.

Do pokoje, bez zaklepání, což bylo díky absenci dveří i futer pochopitelné, vpadla spojka a začala něco drmolit. Jen, co chlapec vykoktal, co měl na srdci, usmála se na ombudsmana „Zatím…“

Sbrel zavrčel „Musíme to urychlit. Rysorval už je tady, budou se řadit.“ Vyhlédl z vytlučeného okna a pokynul chlapci, který udělal dva kroky blíž k němu „Je mi jedno, jak to uděláš, ale přitlač. Nerad bych, aby…“ „Jasně.“ přerušil ho kluk, jako by věděl lépe než on, co chce říct „Ta ženská má zvláštní sílu získávat si lidi na svou stranu. Nebylo by marné získat ji pro nás.“ Sbrel se usmál a jizva, kterou si udělal jako dítě, v cizím sadu, na cizí hrušni, s papulou plnou cizího ovoce, zbělela. „Jsem rád, že jsi optimista. S tím opustil kancelář yo´rro, aby osobně dohlédl, jak najáda na Miru zatlačí.

„Tak se zdá, že s Rysorvalem si budeme muset poradit sami.“ poklepala si dlouhým nehtem na ret. „Se vší úctou, zlato, s ním si neporadíš.“ zacvrlikal její švejk. „Mno, lepší, než by se do něj pustili oni.“ odplivl jedu ombudsman směrem, kterým odešel sbrel a, pro jistotu, zabil dalšího brouka, který právě vletěl oknem. „Možná se to dá jíst?“ zauvažoval nad malinkatou mrtvolkou.

Yo´rro se uchechtla a dramaticky pronesla „Vypustili jsme na ně naši nejstrašlivější zbraň!“ a se založenýma rukama se otočila k vysklenému oknu kanceláře. Vánek od moře jí povlával tmavomodrými rukávy a na tváři jí pomalu zažehával šílený úsměv. „Šlendrián!“ zašeptala s posvátnou úctou tak, že to fjhā´rro sotva zaslechl. To ale nebylo nutné. Dobře věděl, co má dělat. Nic! Oni teď chvíli nebudou dělat vůbec nic. Tedy krom sepisování nesmyslných nařízení a vydávání protichůdných rozkazů. Věděl, že tahle sranda je docela nebezpečná a doufal, že se nikomu nic nestane,… tentokrát. Ale neskonale se těšil, až v ulicích propukne peklo!

-IOI-

Cáletnice zalomila rukama „Bylo to úplně prorostlý plísní.“ Mira usykla, byla na svou malou krádež tak pyšná a teď takové zklamání. Pytlík s kořením vzala z vozíku určeného pro, nyní vyhořelou, sýpku, hned jak ho vyložili z lodě. Skoro celý den ho pak nosila pod sukní a třásla se, aby ji nikdo neodhalil. „Dobře, že to spálili, pokud to bylo všechno takové, mohla se spousta lidí otrávit.“ vyprskla cáletnice a nenávistným pohledem probodla záda námořníka něco čudlajícího v díře opodál. „Nejspíš velmi dobře věděli, co dělají.“ nadechla se Mira s nově nalezenou nadějí v úspěch odbojářů, kteří si zatím vysloužili spíše nelibost obyvatelstva.

Koutkem oka zahlédla tu malou krysu a vůbec nepochybovala, kam míří. Rozloučila se s cáletnicí a opatrně spěchala za chlapcem. Zastihla ho u sebe.  Klečel u lůžka, ruce s prsty jako drápy, zaťatými do masa paže.„Měl by mě vést a cvičit! Ale není tu. A já vůbec nevím, co mám dělat!“  Mira si opatrně, jak jen to její kopající dítě dovolovalo, dřepla k němu a pomalu po něm vztáhla paže. Změřil si ji rudě orámovanýma očima, ale neodolal. Vklouzl jí do náručí a nechal se konejšit. Houpala se dopředu a dozadu. Hladila ho po vlasech a vydávala univerzální konejšivé zvuky. Přitulil se jako malé dítě a v náručí krásně hřál, stejně jako Mogle, až se bála, jestli nemá horečku. „Oni vědí, co jsem zač! Stačí se porozhlédnout po palubě. Všichni mě nenávidí. A bojí se… a mají proč! Každý pohled na moje záda… jen hledají, kam by mi vrazili nůž. A já ty pohledy cítím, jako by je tam už vrazili. Nikdo mi nepomůže, neporadí… jsem tu sám. Nejsem připravený!“ šeptal jí do halenky a pokoušel se zastavit vzlyky. Ale to by ho stálo víc sil, než měl. „ Pokud selžu, pokud on selže, všechny nás zlikvidují. Mě, jeho i K´Chšär.“  Odstrčil se od ní a pevně jí stiskl levačku nevyslovenou prosbou, téměř motlitbou. K ní… Mira nevydržela a uprchla. Podíval se za ní a poslední, co zahlédla, než zajistila dveře, byla obžaloba v jeho pohledu „Pokud selžeš…“

 Opřela se o dveře, sama sotva zadržujíc pláč. Měla by si přeci přát jejich smrt! Ne ale svoji, svého dítěte, Mogleho…  Pokud patří k nim, není to nikdo, komu by ublížili. Snad on neublíží nám. Musím ho probudit, jakkoliv! Jak řekl, pokud oni dostanou, co chtějí, dostane to i ona!