Dívka příběhů - 16. kapitola

Edrei musel neustále překonávat příšernou bolest z pořád neuzdravené nohy a bodnutí Arvanovy hole do boku. Neměl ponětí, jak dlouho už běželi, a sotva popadal dech, přesto si byl vědom, že čím dál budou, tím menší bude nebezpečí, že je bláznivý simikijec nebo jeho poskoci najdou.

Už moc dobře věděl, že nejlepší možností úniku je cesta, kterou už zná, a tak při útěku vydal stejnou chodbou, jakou do Forbannetu přišli. Když však dorazili na první složitější rozcestí, s hrůzou zjistil, že neví, kam dál. Všechny cesty vypadala stejně a navíc i vedly pouze dolů, což rozhodně nebyl směr, kterým by se chtěl vydat.

Dobře, takže nemůže se zeptat Talii, protože ta už tu není. A Wenran, který vždy chodil vepředu s ní a měl ji popřípadě nahradit, je také pryč. Ale Timido by to mohl vědět, ne? Určitě si všímal každé fresky na stěnách, kolem které prošli a i pomocí toho se přeci mohou vyznat.

Edrei se chtěl zeptat barda na cestu, ale překvapeně zjistil, že on s nimi nebyl. Sakra, to nedokázal ten pisálek běžet ani tak rychle jako on s rozlámanou nohou?!

„Neví někdo, kde přesně jsme ztratili Timida?" otráveně se zeptal elf. Gen jen nezaujatě pokrčil rameny, ale Dalenův výraz byl naplněn daleko více obavami.

„On neběžel s námi..." trochu nejistě ze sebe dostal rekrut.

„Co?!" podrážděně křikl Edrei.

„No, viděl jsem ho vrhnout se za Taliou, když se ta chodba řítila," nesměle mu odpověděl, celá ta situace mu přišla celkem dost příšerná. „Možná to přežili. Vrátíme se?" dodal s trochou naděje, že zase bude všechno alespoň trochu jako předtím.

„Proč si každý hlupák musí hrát na hrdinu..." povzdychl si sklesle Edrei. „Ne, je to moc nebezpečné. Teď je hlavní věc dostat se napovrch a k ostatním. S někým jako Arvan za zády nemůžeme nic riskovat," trochu naštvaně rozkázal elf, ale v jeho očích bylo jasně vidět, že i on je rozrušený ze smrti svých společníků.

„Tak jdeme tedy?" zamračil se nespokojeně Gen, jestli ho nějak zasáhly nedávné události, dokonale to dokázal skrýt.

„Samozřejmě, jen kterou cestou?" trochu bezmyšlenkovitě se zeptal Edrei, ale Dalen i Gen jen zůstali potichu a čekali, že elf nějak vyřeší problém sám.

Edrei si frustrovaně a naštvaně protřel oči, proč se sem vůbec vydával? Tohle měla být jeho poslední mise pro království, poslední triumf a poslední laskavost pro jeho přítele Beltera. Ale namísto toho, aby se mezi povstalce vrátil s jednou z nejvíce očekávaných zbraní království v rukou, Skyggen po jeho bohu a pyšným úsměvem na tváři, tam přijde jako zkrachovanec, co si sotva zachránil život a ohrožuje úspěšnost celé revoluce. Hned jak království zjistilo, že Belter spolupracuje s povstalci a popravili ho, měl Edrei dát ruce pryč od všech záležitostí koruny a vrátit se do Vanaru, hlavního města Felgrudu a také největšího útočiště všech povstalců. Ale bohužel to neudělal, vydal se sem, přišel o potenciálního spojence mezi Skyggen a málem i o svůj vlastní život. Už tolik let promýšlel každý detail nadcházejícího velkého dne, přesto pár posledních týdnů dokázalo většinu jeho práce téměř kompletně zničit.

Bezmyšlenkovitě se vydal jednou z chodeb, nakonec i pokud by to nebyla ta pravá, tak to bude lepší, než pouze čekat na rozcestí na zázrak. Musí se rychle dostat na povrch, třeba bude mít štěstí a dokáže najít někoho jiného s podobnými znalostmi jako mají Skyggen. Možná se na něho bohové konečně usmějí a pomohou mu. Po tolika rocích smůly a těžké dřiny by si to přeci zasloužil, ne?

-------------------------  

Edrei neměl ponětí, jak dlouho už šli a ani se o to nijak nestaral. Z boku mu vystřelovala prudká bolest, nezajímal se. Zavíraly se mu oči, podlamovaly nohy a celé jeho tělo si žádalo po troše odpočinku, ale on to jen ignoroval. Nemohl přeci teď jen tak zastavit, nemohl se vzdát, musel jít dál, dokončit, co začal.

Někde poblíž uslyšel tu povědomou sykavou melodii, že by se příšerky vrátily? Nevěnoval tomu nijak moc pozornosti, pouze položil ruku na nůž u jeho opasku a opět pocítil ten příjemný pocit moci a síly, stejně jako když ho dostal.

Při té vzpomínce se trochu usmál i zamračil zároveň, ne každá výhra je sladká. Trochu pohodil hlavou, byl už tak unavený a ztratil i spoustu krve, že se mu v rozmazaném vidění začínaly zobrazovat věci, co tam nepatřily.

Zamžoural do tmy, místo obří tlamy stvůry a jejích čtyř velkých, bezduchých očí tam viděl obrys toho plochého, šedého obličeje jako v lese té temné noci. Syčení začínal slyšet jako křik, vrčení a vytí stvůr schovaných mezi stromy. Nebyl už v chodbách pod povrchem hledajíc cestu ven, opět z něho byl kluk na jednom z dalších lovů s jeho otcem.

„Něco jsem slyšel!" řekl rozrušeně a uvnitř byl k smrti vystrašený.

„Tak tak nekřič, ještě to vyplašíš! Co je to? Liška, králík, srnka?" přistoupil k němu jeho otec a vtiskl Edreiovi do ruky luk, tentokrát bylo na něm, aby něco skolil. Mladý elf jen nesměle kývl a vytáhl z toulce na zádech první šíp, který zamířil do tmy před ním.

Dalen Edreiem silně zacloumal, ale ten se jen dál nepřítomně díval do prázdna. Byl bledý jako stěna a jak se stále udržel na nohou byla záhada. Rekrut mohl cítit pohledy stvůr na jeho unaveném těle, sotva v zesláblých rukách dokázal udržet svůj řemdih a každý krok pro něho byl utrpením. Jak dlouho už vlastně šli? Musel to být nejméně den v kuse a jediné přestávky byla pár minutová čekání, než si Edrei vybral cestu. Umíral hladem, žízní a hlavně strachem, protože člen skupiny, na kterého se teď spoléhal nejvíce, byl naprosto mimo a v boji k ničemu.

„Myslím, že je to něco jiného. Tati, nepůjdeme zpátky? Myslím, že to tu není bezpečné," nervózně se zeptal mladý elf a roztřeseně mířil do temných houští lesu.

„Nesmysl! Jsi synem náčelníka, jednou budeš náš kmen vést, začni se podle toho chovat! Nebude tu žádné utíkání, nejsme zbabělci!" zamračil se starší muž a vytáhl velký, zakroucený meč.

Edrei chvilku jen zíral do tmy, ve dne tu znal každý strom, keř a kámen a připadal si tu jako doma. V noci se ale les měnil na záhadné a hrůzyplné místo, kde každý sebemenší živočich představoval krvelačnou příšeru.

Opět uviděl něco se zalesknout mezi kmeny, mladý elf tam vyděšeně vystřelil šíp. Minul, jako skoro vždy a jeho otec mu daroval obvyklý, zklamaný výraz. Starší muž si povzdechl a znovu se vrátil k připravování pastí, bez ohledu na námitky svého syna, že se ve stínech skutečně něco skrývá.

První stvůra se přiblížila tak blízko, že ve světle pochodně se jí korálkové oči začaly strašidelně lesknout. Vypadala jako nějaká velká stonožka - asi osm párů krátkých, tenkých nohou, tlusté boubelaté tělo, ale na její hlavě nebyla žádná tykadla, pouze velká, otevřená tlama plná zubů a čtyři obří kuličky pro oči.

Dalen začal třást Edreiem ještě víc, byl vyděšený k smrti. Elf ale místo probrání se na rekruta spíš jen spadl a on nevěděl, co s bezvládným tělem dělat. Jeho poslední nadějí byl teď neustále zívající Gen s jeho obřím mečem a nemotornými kroky.

Mladý elf nakonec vzdal přesvědčování a i sám uznal, že to byl nejspíše pouhý výplod jeho fantasie a začal také s nástrahou pastí pro zvěř. Ale netrvalo to moc dlouho a on uslyšel další zašustění větví a tichoučké cinkání kovu. Snažil se to ignorovat, ale ty podivné, děsivé zvuky ho nenechaly klidným. Podíval se na svého otce, zamračený postarší muž s velice tvrdými pravidly, který si právem vydobyl respekt všech ostatních. Jestli chce Edrei někdy být někým takovým a vést dobře svůj kmen, měl by se naučit postavit se na vlastní nohy a porazit svůj strach co nejdříve, nejlépe hned.

Párkrát se hluboce nadechl, snažící se sesbírat všechnu odvahu, co měl. Ostrý nůž jeho otce, který mu předtím půjčil na přípravu pastí, svíral křečovitě v ruce a pomalými kroky se blížil ke zdroji nezvyklých zvuků. Mžoural přes rozcuchané vlasy do temného roští před ním, pokoušející se odhadnout, čemu bude čelit. 

Jedna ze stvůr už byla nebezpečně blízko Edrie a Dalena, zvedla se pouze na šest párů končetin, aby byla skoro stejně tak vysoká jako oni. Rekrut se připravoval bránit se útoku, i když si nebyl přesně jistý, jak to udělá. Gen mu stál za zády, pokoušel se pár máchnutími meče zahnat příšery přicházející z druhé strany, velice neúspěšně.

„Co budeme dělat?!" bezradně zakřičel Dalen.

„Odhoď toho zoufalce, budeme bojovat!" zamračil se Gen a měřil si jednu větší nestvůru pohledem.

„Ale to na něho zaútočí a on je absolutně mimo. Zabijí ho!" obrátil se na žoldáka Dalen.

„Je to hlavně jeho chyba, že se nám tohle stalo. Přišel o rozum, copak to nevidíš? Chtěl se tak moc dostat nahoru, tak se dostane tak vysoko, jak to jen jde!" zavrčel Gen a ohnal se po nejbližší stvůře obřím mečem.

Edreiovi zamrzla krev v žilách, když se kovové monstrum naklonilo k němu. V ruce mělo věc připomínající meče elfů z jeho klanu, ale o dost méně elegantní či zdobený. To samé platilo pro velký plát podobající se štítů, byl jen lehce zakřivený a místo složitých symbolů a značek se žádostí bohům o jejich všemocnou ochranu byl na předmětu této bytosti pouze jednoduše nakreslený ještěr chrlící oheň.

Vyděšeně se ohnal po železné bestii nožem, ale čepel se jen se skřípáním svezla po jejím plochém obličeji bez emocí. Stvůra se trochu zasmála a zaskřehotala něco svým stejně hrůzostrašně vypadajícím společníkům, než chytila elfa za límec a se zacpanou pusou ho vlekla někam dál, ke svému vozu.

Edrei se snažil bránit, ale byl stále jen malý hoch a jeho slabých útoků si blýskající se obluda sotva všimla. S tlumeným křikem byl tažen dál a dál od svého otce a jakákoliv naděje na záchranu mizela s každým krokem monstra.

Mladý elf na chvilku zavřel oči, opět se snažil získat trochu odvahy a hlavně síly. Zaťal pěsti vytrhl se ze sevření bestie tak silně, že velká část jeho kožené zbroje zůstala kovové stvůře ještě v rukách. S křikem se rozběhl zpátky ke svému otci, ale kovové bytosti se ihned hnaly za ním.

Ucítil chladný dotek kovové ruky na své paži, s vyděšením pohledem a slzami na krajíčku se otočil na postavu za ním. Pohlédl přímo do jejích hlubokých, nepřirozených, temných očích a trochu rozrušeně zjistil, že celá ta kovová věc stvůry byl jen její krunýř a přes těch pár průřezů na obličeji byla vidět stejně měkká, masitá a skoro elfská bytost jako byl on. Přesto však ty podivně zbarvené oči plné nenávisti a nesrozumitelné, rozčilené pokřikování bylo pro mladého hocha velice děsivé.

Edrei zíral přímo do černých očí příšery, která se k němu pomalu přibližovala. Elf ležel bezvládně na podlaze, sotva se dokázal hýbat a blábolil nějaké nesmysli ve svém jazyce. Dalen a Gen se snažili ubránit se skákajícím a plazícím se příšerám ze všech stran a občas odehnali i nějakou, která se přiblížila nebezpečně blízko Edreie. Ale právě teď neměl ani jeden z nich čas elfovi pomoci a tak zůstal napospas svým otupělým smyslům a malinkému zbytku síly, co ještě nestihl vyčerpat dlouhou cestou.

Jako hrdina z pohádek se mezi kovová monstra vrhl Edreiův otec a s jeho obratností a přesností dokázal pár z nich zranit natolik, že po jejich vyleštěné ocelové schránce začaly téct potůčky rudé krve. Stvůra svírající Edreie povolila svůj stisk a tak mladý elf dokázal na chvilku opět uniknout a s bušícím srdcem běžel k drnu trávy, kde se leskl překrásný, zdobený nůž, který tam předtím upustil.

Opět ho chladná ruka chytila, ale tentokrát ne dost pevně, aby ho i udržela. Spadl na zem a rychle se doplazil skoro až ke své zbrani, než ho našedivělá bestie opět stiskla. Začal tápat rukou v mokré trávě, hledajíc svou čepel, co by ho možná dokázala zachránit.

Edrei bolestně vyhrkl, když mu jedna z příšer skočila přímo na jeho poraněné břicho a několikrát zamrkal při pohledu do té obří tlamy plné zapáchajících slin. Začínal se dostávat zpátky do reality a snažil se nahmatat svůj nůž, který předtím svíral v ruce, ale nejspíš mu vypadl.

Ucítil ten známy pocit studené oceli pod jeho rukou, sevřel nůž a měřil si svého protivníka pohledem, dokud nenašel jedno malé slabé místo v jeho jinak dokonalé ochranné schránce. Hluboce se nadechl a zabodl ostrý konec zbraně přímo do volného místa mezi pláty u krku. Stvůra před ním s bublajícím kašlem krve pomalu padala k zemi. Elf se jen párkrát ostře nadechl, snažíc se znovu najít trochu klidu a jistou ruku, než si vybral dalšího nepřítele.

Celý svět byl pro Edreie zpomalený, dokázal se znovu dostat na nohy a tichými kroky přiblížit až za záda své další oběti. Jedno správné bodnutí a i ona s křikem šla pomalu k zemi, její původně zlostný pohled se pomalu proměnil na prázdný, zírající do prázdna.

[Jen mini poznámka: Poslední dva odstavce jsou psané napůl kurzívou a napůl normálně, jelikož toto je prolnutí reality a halucinací].