Dívka příběhů - 18. kapitola

Podivné sny Timida opustily a on se probudil zpátky do chladného, mokrého světa. Malinko se pousmál, když si všiml, že jeho rudovlasá společnice mu usnula na rameni. Poodhrnul jí z obličeje pramínek vlasů, který ji evidentně vadil, a trochu se podivil jeho nezvyklé fialové barvě. Už předtím si všiml, že pár jejích vlasů bylo takto podivně zbarvených, přesto šlo jen o jednotlivé vlásky a ne tlustý pramen jako teď. I její oči se začínaly kalit a objevovat se v nich fialové skvrnky. Obojí se projevovalo čím dál tím víc, jak se blížili k ruinám Forbannetu. Nemluvě o tom podivném zářícím tetování na zápěstí, o kterém by mohl přísahat, že tam nebylo, když ji potkal.

Jeho pohled sklouzl z poloelfky na malinkou nádrž průzračné vody opodál. Podivné, jak dokázal v tom shonu a tak trochu i šílenosti, než usnul, zapomenout na tu obrovskou žízeň, co ho tak sužovala. Ale teď už ji vnímal naprosto zřetelně. Opatrně Taliinu hlavu opřel o stěnu a pomalu se doplazil až k vodě, kde se konečně pořádně napil.

Po spoustě velký hltů vody si všiml, že Talia už nespí, ale sleduje ho velkýma, unavenýma očima.

„Dobré vědět, že ses probudila," polkl Timido a trochu rozhozeně se na ni usmál, uvědomujíce si, jak necivilizovaně teď asi vypadá, v roztrhaném oblečení promoklém namodralou směsí krve a vody.

„V tomhle hluku se dá jen těžko spát," trochu se zachechtala poloelfka nad jeho hlasitým hltáním vody.

„Em, heh, promiň," hloupě se pousmál bard a otřel si mokrou pusu. „Jak se cítíš? Trochu jsi mě tam vyděsila," starostlivě po ní přejížděl očima.

„Už to bylo i lepší, ale jsem v pohodě," zalhala, pořád si připadala, jako by právě umírala. Což vlastně mohla být pravda. „Popravdě, jsem dost překvapená, že jsem vůbec naživu," smíchem se pokusila zastřít svoje vyděšení z přímého pohledu do tváře smrti a dalšího podivného rozhovoru s Itzaleanem, díky kterému tu nejspíš stále byla.

Timido se zasmál stejně nepohodlně a jeho pohled se znovu upřel na klidnou vodní hladinu jezírka. Zíral na své roztřesené ruce a pokoušel se z nich smýt namodralou barvu krve. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažil, stále na nich viděl ty tmavomodré fleky. Možná se mu to jen zdá, možná z toho pocitu viny už přichází o rozum. A nebo je tohle pouze trest za krádež něčího života.

Ale udělal tu správnou věc, ne? Jinak by Arvan zabil jeho i Taliu. Dva životy za cenu jednoho. A navíc simikijec už měl na rukou krev stovek, kdežto Timido je předtím míval čisté. A byl už starý, stejně by mu moc let nezbývalo. Zvláštní, jak za jeden den dokázal Timido přestat vnímat život každé bytosti jako téměř nedotknutelnou a nesmírně cennou věc, ale jako pouhou jednotku, se kterou se dá počítat a i se určit její rozdílná hodnota.

Jeho nepříjemné myšlenky přerušil milý dotyk něčí chladné ručky na jeho rameni. Talia nad ním stála s trochu starostlivým pohledem a nabídla mu jeden slabý, přesto velice dobře míněný úsměv.

Několikrát otevřela pusu, aby milými slovy pomohla jeho na první pohled roztrhané duši, ale nevěděla, co říct, a tak z ní po chvíli jen vypadlo: „Měli bychom jít".

„A kam? Copak ty víš, kde jsme?" bezradně si povzdychl bard a dál jen sledoval lesknoucí se hladinu.

„Nemáme jídlo, oheň a ani pořádné oblečení nebo nástroje. Musíme se hnout z místa a najít nějakou cestu ven. A každá chodba přeci někam vede, ne?" slabě a malinko bezradně se pousmála poloelfka.

Bard si trochu povzdychl, ale uznal, že zůstat na jednom místě by byla chyba. S poloeflčinou pomocí se znovu dostal na nohy a opatrnými, pomalými kroky a s velkým překonávání bolesti všech možných zraněním se oba vydali temnou, neznámou chodbou.

-------------------------

Timido šilhal přes rozcuchané světlé vlasy do tmy a snažil se ve slabém světle zářícího mechu rozeznat nějaké obrysy předmětů před nimi, ale celkem neúspěšně. I když tyto světélkující zelenožluté porosty byly skoro všude, jejich hravá světélka dokázaly zviditelnit pouze je, ale vše kolem nich bylo skryté v temnotě. Přesto za ně byl bard vděčný, jelikož jen díky nim pouze slepě nešlapali do temnoty, doufajíc, že pod jejich nohama bude zem.

Podíval se do tváře své společnici, byla bledší než smrt a bez jakéhokoliv náznaku emocí. Talia jen tupě zírala před sebe a odříkala si stále dokola něco velice podobného vlastenecké písni I po úsvitu měsíce, nezastavíme se. Na jednu stranu ho těšilo, že poloeflka vůbec zná tuhle baladu údajně složenou jedním ze zakladatelů Denguvu a také hrdinou tohoto soustátí, Dereka. Na druhou stranu se mu vybavily všechny ty hrůzy, které po dokončení své cesty tento odvážný dreekin zažil a to, že se možná sám blíží stejnému osudu, ho děsilo.

Trochu ho na Talie překvapilo, jak dobře se držela i přes to všechno, co ji v poslední době potkalo. Byla evidentně unavená a i dost zraněná, přesto šla odhodlaně v rytmu svého téměř neslyšného zpěvu dál a žádné podlomení nohy nebo chatrná podlaha ji z toho nedokázala dostat. Dokonce měla dost síly, aby dokázala podpírat i Timida, který to rozhodně tak dobře nebral.

„Další den, další krok, | půjdeme dále, i kdyby to měl být rok. | Jedny duše, jedna těla, | každé budou dnes uctěna," chladně odříkávala dívka. Bylo to o dost méně umělecké zpracování, než jaké slyšel od ostatních bardů, a poloeflka neměla ani tak dobrý hlas. Přesto něco těmto slovům dodávalo ten nový, o dost více zajímavý a správný význam.

„Stvůře tváří v tvář, | ukáže se, kdo z nás je lhář. | Kdo je věrný, ten vytrvá se mnou, | a kdo ne, půjde cestou temnou," zamračila se dívka. Autor těchto slov mluvil o zradě od svých nejbližších, ale o čem mluvila ona mohl Timido pouze hádat. 

„Jeden poslední pohled zpět, |  dnes naposled zazní zpěv. | O tom, co se mohlo, a co se bude smět, | než svět ovládne opět hněv," Taliin výraz trochu zjemnil a do jejího kamenného obličeje se dostalo trochu emocí, i když jen na chvilku. Se zatnutými pěstmi sebejistě hledala cestu mezi vratkými zbytky rozbitých dlaždic.

„Protože dnes naposled, | po bezpočtu odvet. | Jsem v pořádku, | jen napohled," tetování na poloelfčině krku a předloktí se maličko rozsvítilo, ale hned zase zhaslo. Přesto teď dívka vypadala o dost silněji a téměř ve zlomku vteřiny se změnil její tupý, unavený pohled na velice odhodlaný a sebejistý.

„Uvnitř se skrývá, | nikdy neusíná, | a já sebe sama, | už ani nepřipomínám," její hlas už byl o dost silnější, stejně tak i ona. Víc podepřela Timida a přidala do kroku s malinkým náznakem úsměvu. „Přesto půjdu dál, | uniknu z jejích spár, | protože já se, nikdy nevzdám".