Lotte - 47. kapitola

"Ne, nemůžeš tu zůstat.", odmítl Severus nesmlouvavě. Neplatí tuhle předraženou chůvu proto, aby za ním ta holka lítala s každou blbostí. Má přeci také svůj život! Má práci, svůj výzkum... Krátký to seznam., pomyslel si a předstíral, že je to dostatečně dobrý argument, proč se své chráněnce věnovat o něco méně intenzivně.

 

"Ale já se bojím.", začala Lotte schválně popotahovat. Ne, že by se jí nechtělo brečet samo o sobě, ale připadala si už moc velká na to, aby brečela kvůli zlému snu. Teď se jí to ale náramně hodilo do krámu a navíc z té babizny ve vedlejším pokoji šla doopravdy hrůza.

 

Severus Snape si povzdechl: "No dobrá, tak mi pověz, co se ti zase zdálo. Dáš si čaj?"

 

Lotte přikývla a spustila. Velice barvitě popsala každý detail kruvalského hradu, každou kaluž krve a každý záchvěv strachu. Snape pomalými rozvážnými pohyby připravoval čaj a do Lottina šálku nenápadně kápl trochu uspávacího lektvaru, protože se chtěl někdy třeba i vyspat. Poslouchal dívčino vyprávění na půl ucha. Bylo to zkrátka stejné jako vždycky - upíří vazalové, tma, spoustu krve, mrtvoly... Vlastně už by to dokázal odvyprávět sám.

 

"...a pak jsem se otočila a stála tam Amnesia.", pokračovala Lotte a její poručník strnul.

 

"Amnesia? Slečna Koliński?"

 

Dívenka vážně přikývla a dovyprávěla mu, jak se s křikem probudila a zase celá zpocená. Jen ji překvapilo, že se Amnesia nevzbudila. Dívka pokrčila rameny a usrkla si čaje.

 

"Mohlo se ti jen zdát, že křičíš.", odtušil Severus a pozorně sledoval přes okraj svého šálku, jestli už uspávací lektvar začíná účinkovat.

 

Lotte mu neodpověděla, jen se tvářila zamyšleně a víčka jí pomalu začínala klesat. Severus se v duchu zaradoval, ale navenek si zachoval svůj obvyklý kamenný výraz. Jeho chráněnka konečně prohrála svůj boj s únavou způsobenou lektarem. Severusovy úzké přísné rty se roztáhly v široký spokojený úsměv. Vytáhl hůlku, řka vingardium leviosa švihl a mávl. Lotte se jako pírko vznesla do vzduchu.

 

"Tak má milá, poletíme pěkně zpátky do Casa.", zašeptal Severus.

 

***

 

Na famfrpálovém hřišti bylo živo. Nábor do nebelvírského famfrpálového družstva, nebo jak říkal jeho kapitán Oliver Wood, mužstva, byl vždycky velká událost pro všechny milovníky proslulého kouzelnického sportu. Oliver Wood obracel oči v sloup, když viděl některé stálice, které se hodlaly dostat do týmu za každou cenu. Hned byl ale zase ve svém živlu, když konečně překřičel dav famfrpálových nadšenců a začal se svým úvodním proslovem, který si pečlivě připravoval celé prázdniny.

 

Fred a George samozřejmě dorazili až ve chvíli, kdy byl Woodův proslov skoro u konce. Lee Jordan jim byl v patách, funěl víc než Bradavický expres a mezi sípavými nádechy spílal svým dvěma společníkům. "Jsem vám to říkal, kokosové!", vyštěkl na ně, když zase popadl dech. Wood se tvářil, jako by je vůbec nezaregistroval. Protože však k smrti nesnášel nedochvilnost, neopomněl na závěr své nekonečné řeci dodat: "A především, správný hráč famfrpálu chodí na tréninky i zápasy včas!" a střelil nevraživým pohledem po dvojčatech a vyděšeném Lee Jordanovi.

 

Ve skutečnosti se Lee hlásil do týmu především kvůli Angelině. Dvojčata si z něho také neustále kvůli tomu tropila žerty, protože jejich kamarád byl z té dívky tak vedle, že stačilo, aby se kolem něho jen prošla a Lee rázem přestal vnímat všechno ostatní. George byl přesvědčený, že kdyby se v tu chvíli někdo zeptal Leeho na jméno, stoprocentně by se představil jako Angelina. Lee pak obvykle odcházel uražen a ponížen někam z dosahu svých trapitelů, aby o pár okamžiků později už všichni tři vyváděli nějakou jinou lumpárnu.

 

Angelina teď stála zády k němu. Naštěstí, protože jinak by viděla, jak mu v ruce neposedně poskakuje koště. Měl totiž nové a ještě se s ním tak úplně, řekněme, neskamarádil. Byl si jistý, že tyhle zkoušky budou naprosté fiasko. Wood začal rozdělovat uchazeče do skupin podle toho, na jakou pozici se hlásili. Lee chtěl být, stejně jako Angelina, střelcem. Ta už si očima přeměřovala své konkurenty a v duchu kalkulovala své šance. Koutkem oka zahlédla dvojčata a vesele na ně zamávala. Lee se snažil tvářit sebevědomě, když kráčel ke skupině potenciálních střelců. Jeho nové koště mu ale podtrhlo nohy a on přistál Angelině přímo u nohou. Všichni se mohli potrhat smíchy. Angelina se na něj podívala jako na to největší nemehlo pod sluncem a podala mu ruku, aby se zvedl. Jen nerad si nechal pomoct.

 

Pocit ponížení rozhodně nezmírnil fakt, že Angelina se k němu okamžitě otočila zády a tvářila se, jako by vůbec neexistoval. Opřel se o koště, které bylo výjimečně celkem v klidu a rozhlížel se kolem. Raději se nepokoušel na nikoho mluvit. Už se ztrapnil dost. Na tribuně zahlédl povědomou tvář. Naznačil dvojčatům, aby přišli k němu. Jejich skupina se ale zrovna dohadovala, v jakém pořadí budou hrát. Rychle tedy ukázala na tribunu.

 

"Frede, je tady Lotte s tou megerou!", sykl George svému bratrovi. Fred se prudce otočil k tribuně. Byla to ona! Neznal nikoho jiného, komu by takhle zářily vlasy. Fred se usmál a vrátil se zpět ke skupině, aby se dozvěděl, že budou s Georgem hrát jako poslední. "Zatracená ženská!", brblal George.

 

***

 

Seděla na tribuně vedle své chůvy Amnesie a samolibě se uculovala. Dnes byl přímo báječný den. Vůbec sice nevěděla, kdy usnula a jak se dostala zpět do své postele, ale na tom teď nezáleželo. Mnohem důležitější bylo, že se ráno probudila vyspaná do růžova, nic se jí nezdálo a celý byt voněl čerstvým pečivem. Amnesia jí se špatně skrývanou nelibostí popřála dobré ráno a po snídani, sestávající ze ořechového závinu a horké čokolády se šlehačkou, se jí zeptala, co by dnes chtěla dělat. Lotte div nespadla ze židle.

 

"Jako vážně?", zeptala se s pusou ještě špinavou od čokolády.

 

Amnesia jen neochotně přikývla. A teď spolu seděly na tribuně bradavického famfrpálového hřiště a sledovaly, jak kapitán nebelvírského družstva a jeho asistent pobíhají po hřišti mezi svými spolužáky a snaží se v tom mumraji nastolit nějaký systém.

 

"No jasně, že přišli pozdě!", zvolala najednou Lotte a smála se od ucha k uchu.

"Kdo jako?", zavrčela Amnesie.

 

Lotte se lekla a nadskočila. Amnesie se rádoby omluvně usmála. Nebyl to moc pěkný pohled, a tak dívenka raději odvrátila hlavu, když jí odpovídala: "Fred a George přece. Vysvětlovala jsem ti to celou cestu!"

 

Chůva potlačila vztek a slova, která se jí drala na jazyk. S tím dítětem je to složitější, než si myslela. Měla počítat s tím, že může kdykoliv běžet za svým milovaným poručníkem. Bude muset zapojit mnohem víc fantazie. Netušila, jak moc bude pod dohledem. Ze svého obvyklého pracoviště byla zvyklá, že se jí pod ruce nikdo nedívá. Kolegové i pacienti se jí příliš báli, než aby si stěžovali. Snad proto tolik jejích pacientů hlásilo neuvěřitelně brzké "uzdravení". Člověk byl náhle schopen překonat ledacos, aby se vyhnul jejím krutým léčebným metodám.

 

Mechanicky přikyvovala Lottiným komentářům k dění na hřišti a v duchu si sumírovala fakta. Ještě se budou divit. Ten netopýří umaštěnec i ta protivná malá holka., pomyslela si. Vůbec neměla ponětí, jak zkoušky dopadly, když ji Lotte táhla z hřiště domů. Sotva vnímala její štěbetání o tom, jaký má hlad a co si od Stannyho poručí uvařit. Než došly do Casa Lotte, už se jí v hlavě rýsoval plán. Zlověstně se usmála.

 

"Copak si dáme dobrého, drahoušku?"

 

***

 

"Kdo jste? A kde je pan Reilig?", ptal se zmatený drobný kouzelník s krysím obličejem a umolousanými vlasy.

 

Estelle se na něj ledově usmála a pak řekla hlasem, který nebyl o nic vřelejší: "Pan Reilig je indisponován. Měl byste jít. Nejlépe hned."

 

Drobný muž se zamračil. "To nemyslíte vážně! Měl jsem tu s panem Reiligem rozjednaný obchod!"

 

"Pan Reilig už žádné obchody uzavírat nebude.", odpověděla mu Estelle netrpělivě.

 

"Ale-", chtěl krysí mužík ještě něco namítnout, ale nestihl to, protože Estelle na něj vztekle zasyčela, ať okamžitě zmizí a odhalila přitom své upíří špičáky. Muž zbledl a v tu ránu zmizel ze scény. Upírka se dala do smíchu. Všichni muži jí teď připadali nicotní a slabí. Přistoupila ke vstupním dveřím a proměnila je v pevnou kamennou zeď.

 

"A teď si to tu v klidu prohlédneme.", zálibně se rozhlédla kolem. Procházela obsah polic, skříní i jednotlivých místností, až našla knihovnu. Věděla, že nebožtík Vincentius obchodoval také s knihami. Zvláště s těmi, které mělo ministerstvo na své černé listině, protože obsahovaly návody na magické rituály, za něž jste si mohli snadno vysloužit jednosměrný lístek do Azkabanu.

 

"Tisíc způsobů, jak zabít a užít si to. Hm. Jak zabít jednorožce aneb ani kapka krve nazmar. Na jednorožčí krev seru, jsem prakticky nesmrtelná i bez toho.", mumlala si Estelle názvy knih. "Nekromancie od A do Z!", vykřikla nadšeně, když konečně našla, co hledala. Vrátila se zpět do prodejního salonku, otevřela si jedno z Vincentiových archivních vín, uvelebila se pohodlně na zbrusu novém otomanu a v klidu se ponořila do čtení.

 

***

 

Zprvu byl George naštvaný, že budou hrát až v poslední skupině. Vždycky je lepší, když člověk může nastavit laťku. Brzy se však ukázalo, že to ničemu nevadilo. Nikdo z uchazečů na posty odrážečů nepředvedl to, co dvojčata. Ostatním hráčům se zdaleka nedostávalo dostatek pozornosti. Kolikrát také člověk může vidět potlouky v lidské podobě? Woodovi zářily oči, nepřítomně cosi diktoval svému asistentovi a ten si to zuřivě zapisoval do poznámkového bloku.

 

Když Wood odpískal konec hry, téměř v slzách se rozběhl k dvojčatům, oba naráz je objal a zvolal: "Vy jste jasný, chlapi!" Dvojčata pak na místě vystřihla radostný vítězný tanec doprovázený potleskem všech přítomných. Pak si Wood vzal stranou kandidáty na chytače, aby si otestoval chvíli jejich mrštnost a postřeh. Fred a George by už s klidem mohli hřiště opustit, měli své místo v týmu jisté, ale chtěli si počkat, jak dopadnou ostatní. Museli prostě vědět, kdo s nimi bude v týmu.

 

Všichni byli napjatí jako struny. Weasleyovic "potlouci" se tím docela šlušně bavili. Za to Lee Jordan měnil barvy jako chameleon na diskotéce. Doufal, že Wood jen přečte seznam těch, které do týmu vybral. Kdyby se měl totiž vyjádřit ke každému výkonu zvlášť, zabralo by to jednak dost dlouhou dobu a především by tak v Angelininých očích ještě více klesl. Pokud ještě bylo kam. V tuto chvíli se však Angelina o Leeho zajímala ještě méně než jindy. Jestli mě nevybral, tak skočím z astronomický věže!, dušovala se Angelina potají a doufala, že v okolí není nikdo, kdo by jí četl myšlenky.

 

Oliver Wood byl naštěstí ještě v euforii z výkonu dvojčat, tudíž si nechtěl kazit radost komentováním neschopnosti jiných, a tak jen vyzval svého asistenta, aby přečetl seznam šťastlivců. Angelina vykřikla vítězné "Jo!" tak hlasitě, že se několik lidí poblíž ní podvědomě postavilo do pozoru. Lee samozřejmě do týmu vybrán nebyl, to mu ale nezabránilo, aby se honem přihnal k Angelině a srdečně jí k jejímu úspěchu pogratuloval. Ta jeho blahopřání přijala s tak hraným úsměvem, že by bývalo lepší, kdyby na něj rovnou vyplázla jazyk. Lee totiž ve své nervozitě její faleš neprokoukl a hned se začal vznášet štěstím, že se na něj jeho vyvolená konečně usmála.

 

Leeho malá nirvana ale netrvala dlouho. Přihnal se k němu totiž Woodův asistent a začal se mu posmívat: "Tys na tom koštěti seděl poprvé, ne?"

 

Nálada klesla Leemu na bod mrazu, ale šel dál, jako by nic neslyšel. Posměváček se ale nehodlal tak snadno vzdát: "Víš vůbec, co to ten famfrpál je?"

 

To už bylo na Leeho moc. Prudce se otočil a nasupeně nakráčel k Woodovu asistentovi, aby mu to vrátil i s úroky. "Já znám celý pravidla nazpaměť, včetně všech sedmiset faulů, ty smrdutej tlustočerve!" Tahle urážka byla zase Woodova asistenta příliš.

 

"To odvoláš! Jakože se Danton Curmudgeon jmenuju!" A strhla se rvačka. Bohužel pro ně šla okolo zrovna profesorka McGonagallová, která celému výběrovému řízení přihlížela.

 

"Curmudgeone! Jordane! Pojďte sem!", zvolala. Oba chlapci okamžitě ustali v boji a schlíple uposlechli její příkaz.