Dívka příběhů - 19. kapitola

Mezitím, hlavní město Denguv

Itris otevřel okno a krásná vůně rozkvetlých květin a čerstvě upečeného pečiva z města zaplnila celou místnost. Naklonil se ven a chvilku si jen užíval ten výhled - slunce se sotva vyhouplo nad obzor a město stále ještě spalo, jen z komínu nedaleké pekárny se už vydatně čoudilo.

Od té doby, co u něho bydlela Viael a pomáhala mu s výrobou všech těch léčivých mastí a lektvarů, si začal užívat téměř každou chvilku svého života. A ospalá brzká rána hlavního města pro něho byla vždy jedna z nejkrásnějších chvílí celého dne. Možná také proto, že mu v tuto dobu ještě nikdy nikdo nemohl zkazit den svým otravováním či kyselými poznámkami.

Příjemnou vůni z ulic přebil štiplavý zápach pálicího se jídla a Itris si trochu zděšeně vzpomněl na to, že právě vařil snídani. Rychle se otočil a uviděl, jak se z kotlíku s kaší line našedivělý kouř a pomalu začíná naplňovat místnost.

Hned přiběhl k ohni a uhasil ho. Zkontroloval, jak moc špatná situace byla. Na stěny kotlíku se připekla další vrstva kaše, i když Itris ještě nedokázal odstranit tu z jeho předešlého pokusu o kaši, takže až tak velká škoda to nebyla. Jinak byla ale jeho snídaně překvapivě v pořádku. Nabral si na dřevěnou lžíci malinké sousto a ochutnal, jaké štěstí měl se svým kuchařským umem tentokrát.

I když si Itris myslel, že je to nemožné, tentokrát se překonal. Tohle jídlo nebylo pouze nepoživatelné, ale klidně by se mohlo používat jako jed. Nebo i mučící prvek při výslechu. Vyplivl nechutnou, hořkou, přeslazenou hmotu a rychle se snažil zbavit se té pachuti. Už bylo jisté, že dnešní snídani si bude muset sehnat jinde. Jako vlastně každý den.

Zběžně se upravil a jako obvykle se vydal do ulic hlavního města pro trochu čerstvého pečiva k snídani. I když tahle činnost byla vždy spojena s jeho neúspěchem, ani mu to nevadilo, ranní tichou procházku uvítal vždy.

-------------------------

S úsměvem na tváři a košíkem plným sladkého pečiva v ruce se vrátil zpátky. S překvapením ale zjistil, že dveře byly pootevřené a zámek byl poškozený. Pomalu vzal za kliku a vstoupil dovnitř. 

U stolu uprostřed místnosti stáli dohromady tři muži a vraždili svým pohledem roztřesenou Viael na židli. Dva z nich byli v těžké zbroji městské stráže a pro Itrise naprosto neznámí. Ale černovlasého Skyggen s krutýma, pronikavýma očima moc dobře poznával. Byl to Liunt a Itris moc dobře znal jeho výraz plný vzteku a posměchu, po kterém se nikdy nestalo nic dobrého.

„Je dobré tě zase vidět, Liunte. Co tě sem přivádí?" pokusil se o velký, milý úsměv Itris.

Starší Skyggen si ho chvilku otráveně měřil pohledem, ale pak se malinko pousmál. „Je dobře, že jsi to zrovna ty, Itrisi. Co říkáš na další společnou misi? Jen ty, já a tihle dva chlapi. A velké povýšení od velitelů," trochu se zachechtal Liunt a přiblížil se ještě blíž k Viael, která už teď měla slzy na krajíčku.

„O co tu jde?" trochu podrážděně se zeptal Itris. S Liuntem sdílel jako rekrut pokoj několik let a v běžných věcech si vždy rozuměli. Bylo tak pouze přirozené, že se stali dobrými přáteli. Nicméně na velkých, podstatných tématech se nikdy nedokázali shodnout, a i když se nikdy přímo nehádali, svůj nesouhlas k názoru toho druhého dokázali oba vždy projevit.

„Je tu někdo, říkající si Černá liška. Někdo s hodně vysokou odměnou na svůj krk," Liunt se stále mračil, ale když se zmínil o odměně, na jeho tváři se objevil menší úsměv.

„Chceš tím říct, že ona je Černá liška?" založil ruce Itris, starší Skyggen jen zabručel na souhlas. „To nezní moc pravděpodobně. Co vůbec údajně udělala?"

„Pokusila se vloupat do Zlaté věže, dost možná i úspěšně." Liunt vytáhl třpytící se dýku z opasku a otřel její stříbrnou čepel. „A my musíme zabránit tomu, aby se jakékoliv informace z tohoto archivu dostaly do špatných rukou," zamračil se Liunt a trochu ve vzduchu zašermoval dýkou.

„Tedy ji zabiješ," s odsuzujícím výrazem poznamenal Itris.

„Mám rozkazy. Pokud však bude spolupracovat, možná se z toho dostane živá," pokrčil s nezájmem rameny, ale jeho výraz byl stále dost nepřátelský. „Ale žádné naděje na šťastný život bych jí nedával," řekl s menším zlomyslným úšklebkem a naposledy namířil lesklou čepelí na hrdlo dívky, než dýku konečně opět uklidil za opasek.

Itris na něho chvíli jen unaveně a zároveň podrážděně zíral, nesnášel, jak si vždy Liunt tyhle chvíle očividně užíval. Občas měl chuť mu tu drahou zbraň, se kterou se tak rád předváděl, vrazit někam, aby už se svým zastrašováním a vytahováním se pro jednou přestal.

Ale Itris nikdy nebyl tak násilný typ, a tak se pokusil potlačit svůj nesouhlas a s ani ne tak nepřátelským tónem se zeptal: „A proč si myslíš, že to udělala zrovna ona?"

„Sedí k popisu," ozval se jeden z mužů doprovázející Liunta. Skyggen z jeho odpovědi evidentně nebyl nijak nadšený.

„Myslíš stejně tak, jako každá druhá dívka v Denguvu? Dej mi půl hodiny a já ti přivedu nejméně dvacet takových, jako je ona." Liunt mu na to chtěl odpovědět, ale Itris pouze ještě hlasitěji pokračoval. „A nech mě hádat, jediný důkaz toho, že to byla ona, je tvoje přesvědčení, že dokážeš zločince rozpoznat podle svého čichu, nebo čehože," dodal rozhořčeně.

„Pokud chceme zachovat pořádek, nemůžeme čekat, než nasbíráme dostatek informací, který je podle tvé přecitlivělé mysli potřebný. Musíme i riskovat. Pro bezpečí ostatních!" vyštěkl na něho Liunt.

„Ale kvůli tomu jsme pak stejně špatní jako oni, možná i horší!" zamračil se Itris.

„Svět není černobílý, občas je potřeba menší zlo pro zastavení toho většího," ohradil se starší Skyggen. „Máme rozkazy, a ať už chceme, či ne, musíme je dodržovat. Možná, že tohle není ten nejvíce mírumilovný způsob, přesto po všechna ta staletí dokázal chránit životy sta tisíců nevinných, a stále je chránit může," řekl už trošku klidněji.

„Nenechám tě udělat Viael to samé, co ostatním nevinným duším, které jsi dostal na milost," s rozhodnutým výrazem založil Itris ruce. „A teď vypadněte!" zakřičel tak hlasitě, že sebou všichni v místnosti trochu trhli.

Zavládlo nepříjemné ticho, Itris byl možná po většinu času milý a málokdy se měl tendenci hádat, přesto pokud ho něco dokázalo opravdu rozzuřit, uklidnit ho bylo téměř nemožné. S rozčíleným výrazem se mračil na Liunta i jeho dva muže a kolem rukou v pěstích se občas zatřpytilo pár kouzelných světélek, ukazujících, že mág může každou chvíli své schopnosti použít.

Ale ani druhý Skyggen nezůstal pozadu, v ruce se mu leskl dlouhý těžký meč pokrytý vyrytými symboly, které právě teď plály jasně rudou barvou. Jeden z můžu za ním stál hned po jeho boku s o trochu kratším mečem a štítem denguvské stráže připraveným k boji, kdežto druhý, stojící u Viael, měl v ruce pouze svou čepel a druhou ruku měl volnou, pokud by dívka chtěla jakkoliv vzdorovat.

Liunt si všiml náznaku sklíčenosti v Itrisově rozčilené tváři. Znal ho už celkem dost dlouho, a tak už dávno zjistil, že mladík před ním nebyl žádný příznivce konfliktů a většinou ho do nich přivedla pouze jeho občasná tvrdohlavost. Tyhle hádky spolu vedli celkem často, i když nikdy to nedošlo tak daleko. Většinou je někdo hned na začátku přerušil a Itris se poté ani moc nesnažil předstírat, že za to není vděčný. Ano, měl své velice radikální názory, za kterými si vždy stál a nikdy od nich ani trochu neustoupil, přesto byl spíš na dlouhé řeči, než na skutečné činy. Stačilo mu dát způsob, jak by si mohl zachovat svou čest, a klidně by to vzdal. A Liunt mu to hodlal umožnit.

„Itrisi, chápu tvoje rozčilení, ale přemýšlej trochu. Jsou tu cesty, jak to napravit, ale tímhle ničeho nedosáhneš," začal velice klidným hlasem a mladík mu dával ten nejvíce nesouhlasný výraz, jakého byl schopný, přesto nahlas nic neřekl. „Oba víme, že tohle by skončilo pouze špatně. Nenech si takhle lehko zničit život. Věci se změní, slibuji, ale teď si nemůžeme vybírat. Je tu rozkaz a my ho musíme uposlechnout. Takže teď ještě jednou, naposledy. A pak to změníme, dobře?" trochu se usmál Liunt. Snažil se rozpomenout na všechny ty věci, kterými ho dokázala Talia tak rychle uklidnit. Když to říkala ona, vypadalo to tak jednoduše, ale teď vůbec nevěděl, co říkat.

Itris chvilku těkal pohledem mezi Liuntem a Viael, hlavu plnou pochyb a žaludek sklíčený v úzkosti. Párkrát se nadechl a otevřel pusu, aby něco řekl, přesto nějak nemohl nalézt slov. Všichni na něho zírali a čekali na jeho odpověď, ale on tam jen stál, hlavu mírně sklopenou a nerozhodný výraz na tváři.

Po dlouhé době starší Skyggen tedy pomalu vykročil směrem k dívce, ale v tu chvíli prořízlo ticho rozhodnuté „ne". Pohledy všech v místnosti se obrátily k Itrisovi, jeho výraz byl o trochu víc přesvědčený i rozčilený, v ruce svíral mohutnou hůl a koule na jejím vrcholu zářila ostrým namodralým světlem.

Liunt s menším úsměvem chtěl říct pár dalších milých slov, ale mladík jen trochu naštvaně zavrtěl hlavou a začal sám: „Ne, už mám dost těch prázdných slibů. Tohle možná fungovalo, když mi bylo patnáct a svět mimo akademii pro mě byl záhadou. Ale už vím, že tohle jsou pouhá bezvýznamná slova, kterými mě chceš pouze umlčet. A tentokrát ti už jen tak neustoupím." V jeho hlase byla pořád trocha nejistoty a stále se malinko vyplašeně vyhýbal namodralým očím druhého Skyggena, přesto si byl jistý, že tentokrát dělá tu správnou věc. „Odejděte. Hned. Viael tu zůstává a neexistuje žádný způsob, jak ji můžete odvést," rozhodnutě řekl a sevřel ještě křečovitěji hůl, čímž se kolem hole malinko rozjiskřilo.

Liunt se na něho trochu překvapeně podíval a zavládlo další nepříjemné ticho. Pevněji sevřel jílec svého meče a další proud magického ohně se rozzářil v jeho rytinách. Podíval se přímo do Itrisových zmatených, šedivě modrých očích a trochu vyčítavě se zeptal: „Opravdu chceš tohle udělat?"

Blonďatý mladík na chvilku zavřel oči a povzdychl si: „Ne. Ale nemůžu se znovu jen vzdát".

Starší Skyggen nečekal poté už ani chvilku. Rychle vyrazil i s jedním ze svých mužů k Itrisovi. Ale i když je dělilo jen těch pár metrů, Itris dokázal ve zlomku vteřiny odrazit silovou vlnou oba nepřátele až k protější stěně a udržet je tam. Možná to bylo účinné, ale mohl přímo vnímat, jak ztrácí každou sekundou kouzla obří množství energie. Tohle kouzlo bylo velice namáhavé a v běžném boji velmi špatná volba, přesto teď přišlo mladému mágovi ideální. Byl odpočatý a díky pravidelnému používání magie měl i větší zásobu síly.

Pořád po očku sledoval Liunta a jednoho ze stráží přišpendleného ke stěně, možná se Skyggen snažil nadávat, ale nebyl toho schopen. Itris se stále s trochu ztraceným pohledem v očích sehnul pro meč, který jeden z nich upustil, a s jeho stále zářící špičkou čepele namířil na posledního muže. Jeho vize se sice začala trochu rozostřovat a i jeho kroky přestávaly být tak jisté, přesto byl stále velice schopný někomu vzít život. Ale bylo tohle to, co chtěl udělat?

Muž vyděšeně zíral na meč namířený na jeho hrdlo a pak odstoupil od Viael. Ta rychle vyrazila ze židle k Itrisovi, který s bijícím srdcem zíral do medových očí svého posledního protivníka a přemýšlel, co by měl udělat teď. Ale skutečnost, že stále velice rychle ztrácel sílu, mu pomohla s volbou a on nakonec s neohrabaným pokusem o běh rychle vystřelil z místnosti a stačil si s sebou vzít pouze svou připravenou zbroj a pár lahviček s magickým lektvarem.

Když už si myslel, že je od kliniky dost daleko, upustil kouzlo a tak, jak se domníval, propustil i Liunta s druhým mužem. S několika dalšími neohrabanými a těžkými kroky se jeho smysly opět vracely do původní formy, stejně tak i jeho rozum. Co že to právě udělal? Postavil se muži, který byl po několik let jeden z jeho nejbližších přátel a možná ho Itrisovo jednání u Skyggen bude stát život. A vlastně co Skyggen? Sice tohle nebyla jeho mise, ale rozhodně ji hodně narušil a rozkazy platily pro všechny příslušníky jednotky. Asi nebudou nikterak nadšení, že právě zmařil dopadení možné Černé lišky. Zločinkyně, která v poslední době tak silně narušovala fungování soustátí.

Itris se podíval na dívku běžící vedle něho, její původně vyděšený výraz vystřídal sebevědomý a spokojený. Bezohledně odstrkovala lidi v plných ulicích z cesty a s Itrisem v závěsu si protlačovala svou cestu do vyšších pater Denguvu. Proč to dělala? Proč ji Itris doprovázal? A kdo to vůbec byl? To stále nevěděl, ale nejspíš právě teď nebyla dobrá chvíle se ptát. A navíc by sám nevěděl, kam jít, a tak jen slepě následoval Viael, doufajíce, že tak doběhne o trochu lepší budoucnosti.