Dívka příběhů - 21. kapitola

Po půl hodině bloudění mezi začouzenými kovovými knihovnami plnými podivně očarovaných knih nebo těch ohořelých konečně našli místo, které by mohlo vést do legendárního tajného tunelu z města.

Vysílený ze všech ochranných kouzel, které musel stvořit, se Itris svezl po nejbližší stěně a přenechal hledání vchodu Viael. V rozbolavělé hlavě mu hučelo, viděl už spíš pouze různě našedivělé beztvaré šmouhy, tlukot vlastního srdce pro něho byl boj a celý se střásl kvůli té neskutečné zimě. Byl si jistý, že bez toho podivného tetování na krku, které mu celou dobu dávalo sílu a také se při tom bolestivě zažíralo hlouběji pod jeho kůži, by dozajista byl už dávno mrtvý. Asi jediná věc Skyggen, která není kompletně na nic, zabrblal si v duchu.

Viael pečlivě studovala každou část obřího rozpadajícího se ornamentu před ní, ale neměla žádné ponětí o tom, co by mohly znamenat ty desítky podivných znaků na něm. Zkusila, jestli zatlačení jednoho ze spousty vystouplých dílků něco neudělá, ale kromě podivného cvaknuté se nic nestalo.

Po delší chvilce dalšího zmateného zírání se za ní ozval chrčivý, nicméně jistý hlas Itrise: „Ustup. Mám nápad". 

Sotva Viael odstoupila od ornamentu, mladý mág se s menšími obtížemi dostal zpátky na nohy, tetování na jeho krku se opět rozzářilo sytě zelenou barvou a popáleniny kolem něj přibyly. Vysílený Itris zavřel oči a vnořil se do své mysli, nikdy předtím se při používání magie nemusel tak snažit, jako teď.

Hluboko uvnitř jeho duše, dále, než se za svůj život většina lidí do sebe podívá, se skrývalo malinké světélko ozařující okraje dalšího světa, kde všechno bylo možné, přesto člověk zde nemohl dělat nic. Někteří tvrdili, že tohle místečko má v sobě každý a mágové ho pouze dokázali objevit, ale to se nikdy nedalo zjistit. Jedinou jistotou bylo, že tohle světélko bylo bránou vší magie a pokud ho někdo dokázal plně ovládal, dokázal ovládat i každičký element světa bez učení jakýkoliv zaklínadel. Ale to se nikomu ještě nepovedlo, vlastně v celé historii existovala jen hrstka jedinců, která pomocí téhle síly dokázala vůbec použít nějaké silnější kouzlo a nepřijít přitom o rozum.

Itrisovi se podařilo dostat se tam jen třikrát. Poprvé když byl ještě malý kluk a jeho bratr onemocněl. O magii uvnitř sebe neměl ani ponětí, pouze celé dny proseděl u postele svého téměř umírajícího bratříčka a s prosbou o jeho záchranu se modlil ke Spasiteli. Těžko říct, jestli to byla známka toho, že jejich pán skutečně existuje nebo spíš pravý opak, ale Itrisovi se podařilo svého bratra během jedné noci téměř úplně zotavit. Jeho nově objevený talent pro něho byl jako dar, a i když ho kvůli němu odvedli od jeho rodiny do věže, dokázal se s tím brzo smířit. Byl přesvědčen, že byl něčím vyšším vyvolený, aby pomáhal ostatním a tak místo brečením nad ztrátou domova se učil celé dny jak být lepší léčitel. 

Když mu už bylo patnáct, narazil v akademii na hrstku dorostenců, kteří se chtěli dostat ven. Po spatření té obří ničivé koule, kterou vytvořili, si byl téměř jistý, že to budou jeho poslední chvíle života, protože dostatečně silné obranné kouzlo by určitě vytvořit nedokázal. Ale stejně se o to pokusil, sáhl si až do těch nejhlubších zásob svých sil a podruhé spatřil to překrásné světélko. V té době ho stále považoval za kousek Spasitele uvnitř sebe, a když poté přežil ten příšerný výbuch, byl si tím jistý ještě víc. Ale i tak musel čelit následkům činů, které vlastně vůbec nespáchal, a jako údajná příčina celé té zkázy měl být poslán do krutého vězení akademie Dalsis, ale v poslední chvíli byl zachráněn Skyggen a přijat do jejich řad.

A naposledy, když už byl jeden ze Skyggen, si sáhl do svých poslední zbytečků sil, aby se pomstil svým nejvyšším velitelům. Tehdy mu sice použití silného kouzla Talia vymluvila, za což jí byl vděčný, ale poté už byl přesvědčen, že tahle věc není žádný Spasitelův dar, ale pouze něco, čeho je s velkým úsilí schopen.

Teď bylo Itrisovo tělo sice slabé, ale jeho vůle stále silná a on se ponořil do všech svých myšlenek, vzpomínek a pochyb. Prošel si každičkou chybou, kterou v životě udělal a všechna bolest, která ho kdy sužovala, mu opět podlamovala nohy. Ještě křečovitěji se chytil knihovny vedle něj a snažil se projít všemi těmi špatnými věcmi v jeho mysli. Možná nebyl tak silný, jak si myslel. Možná nedokázal to všechno znovu prožít. Možná by měl přestat.

Před očima se mu objevily všechny ty posměšné úsměvy, které velitelé tak rádi dávali rekrutům, když zklamali. Občas to byla poslední věc, kterou ti nebožáci viděli. Ne! Nemůže je nechat vyhrát! Ty vzpomínky by ho neměly oslabovat, to ony mu přeci dávaly důvod, aby šel dál.

Zatnul pěsti a vzal si všechen svůj vztek, který v sobě skrýval celé ty roky, ale nikdy ho nepustil ven. Ucítil to povědomé svědění v dlaních a pořád zabraný do sebe namířil ruce na obří ornament před sebou.

Párkrát pohodil hlavou a ucítil v prstech všechnu tu ničivou sílu, kterou mu jeho vztek poskytl. „Emoce jsou klíčem k čiré magii. Pokud dokážeš ovládat své pocity, budeš mistrem té silné a surové magie," vzpomněl si na slova jednoho z učitelů v akademii. Děkuji za tvé lekce, mistře. Připrav se, že tě pomocí nich zničím! zachechtal se v duchu Itris, ale rychle zavrtěl hlavou. Ne, tebe ne. Jen Skyggen, opravil se.

Vypustil všechnu tu ničivou energii přímo do starého ornamentu a ten se s velkým rachotem rozpadl a odkryl za sebou velký, temný tunel plný vyhořelých pochodní. Viael k němu vykročila, ale když uviděla hroutícího se Itrise, raději šla k němu a pomohla mu trochu na nohy, aby mohl jít s ní.

-------------------------

Itris mžoural do plamenů pohasínajícího ohně a s větší dávkou tupé bolesti se mu podařilo se posadit. Celé tělo ho bolelo, spáleniny na krku se ozývaly při každém pohybu a měl pocit, jako by mu srdce zevnitř požíral oheň. Ale to nejspíš byla cena za přehnané množství použité magie, měl by být spíš vděčný, že to přežil.

Natáhl ruku k ohni a pokusil se ho trochu oživit, ale sotva použil trošičku magie, do hrudi mu vystřelila prudká, nesnesitelná bolest a on opět jen bezvládně padl na hliněnou podlahu. Když opět sesbíral trochu sil, posadil se na zpátky na své místo, opřený o kamennou stěnu, a rozhlédl se kolem

Byli v malé, ale velice čisté jeskyni nedaleko toho tajemného tunelu ven. Měli celkem štěstí, že na ni narazili, protože jinak by museli přenocovat přímo v té obří chodbě a kdokoliv další, kdo by chodbou procházel, by je bez problémů našel. Ale protentokrát se na ně štěstí usmálo a Viael si všimla praskliny a cesty ven z tunelu, která je dovedla až sem.

Podíval se na dívku spící nedaleko od něho, nejspíš se snažila držet hlídku, ale únava byla stejně silnější. Podivné, jak i při snění měla stále svůj sebejistý úsměv. Roztomilé.

Itris opět bolestivě zaklonil hlavu a ucítil ten příjemný kamenný chlad. V hlavě mu křičelo tolik myšlenek a pochyb, ale pro teď se rozhodl je všechny ignorovat. Opět zavřel oči a se vzpomínkou na lepší časy se znovu vnořil do slastné říše snů.

-------------------------  

„Takže... Jaký je plán?" prolomil nepříjemné ticho Itris. Už od rána, pokud tehdy ráno vůbec bylo, vedle sebe jen mlčky šli, oči měly tupě upřené před sebe a hlavu plnou pochyb o svém společníkovi.

„Dostaneme se ven a vyrazíme směrem k Vanaru, cestou se budu snažit vyhnout se co nejvíc vojákům království," nezaujatě řekla Viael. Její jistota, že Skyggen bude dokonalá volba pro pomocníka při její velké misi, začínala trochu ustupovat. Moc dobře si uvědomovala, že pokud by je skutečně někdo chytil, zesláblý mág by ji velice táhl dolů. Ale bez něho byla její možnost přežití ještě menší a navíc dokázal, že v plné síle má pár velice užitečných schopností. 

„Vyhnout se vojákům ve městě, které se jimi hemží, nebude zrovna nejlehčí úkol," poznamenal. Už si přestával myslet, že s touhle podivnou a prolhanou dívkou po boku dokáže něco změnit k lepšímu. Pokud jí nechá vedení, nejspíš budou nevinní trpět víc než předtím.

„Budeme mít pomoc," nonšalantně odvětila Viael a jen dál zírala do tmy.

„A koho?" s otázkou založil ruce Itris.

„Povstalce. Nenech se zmást, spousta z nás nosí oblečení královských, ale jejich věrnost koruně rozhodně nepatří," sladce a trochu znepokojivě se zasmála dívka.

„Povstalce? Takže naše budoucnost závisí na pomoci pár bláznivých jedinců, křičících, že dnes již mrtvý král byl špatný král?" otráveně si povzdechl mág, jeho společnice mu darovala ten nejnenávistnější pohled, jakého byla schopná. „Nechtělo by to změnit plán? Půjdou po nás stovky, možná i tisíce vojáků, nemůžeme si dovolit tak moc riskovat".

Viael vraždila mladíka pohledem delší chvíli, než konečně řekla: „Dobře, pokud nevěříš mému plánu, můžeš si pak utéct, hranice nakonec nejsou od Vanaru tak daleko".

„Dobře," pronesl Itris, než mezi oběma opět zavládlo nepříjemné ticho a pouze vedle sebe šli dál chodbou k neznámému osudu na jejím konci.