Nevzdávat se 31

Probrala se na dece přikrytá pláštěm. Rozhlédla se po jeskyni. U ohně venku viděla Zila, Tamael nikde nebyl. Podle množství světla venku bylo pozdní dopoledne. Pomalu se zvedla a došla za Zilem.

„Dobré ráno.“ Usmála se na bratra a sedla si k němu.

„Dobré.“ Podíval se na ni a nabídl jí kousek chleba. S radostí se do něj zakousla.

„Kde jste ho vzali?“ Zeptala se zvědavě.

„Tamael nabral v kolonii slušné zásoby.“

„A kde je?“ Rozhlédla se okolo.

„Našel maliní.“ Ušklíbl se Zil. Selena se zasmála. Tamaelova posedlost malinama jí byla dobře známá. Zaklonila se a užívala si sluníčka. Po dlouhé době měla možnost se opravdu uvolnit. Za chvíli na ni ovšem padl stín. Otevřela jedno oko a nad sebou viděla rozesmátý Tamaelův obličej.

„Stíníš.“ Oznámila mu.

„Koukej, co jsem našel.“ Ignoroval Tamael její stížnost. Zvedl pytlík plný malin.

„Slyšela jsem.“ Usmála se na něj.

„Chceš?“ Vyndal jednu ze sáčku. Přikývla a nastavila ruku.

„Otevři pusu.“ Mrkl na ni.

„Cože?! Nejsem ma-“ Začala, ale přistála jí malina v ústech. Co to má….?! Hm, ale je dobrá. Tamael se pochechtával a bral do ruky další.

„Zapomeň!“ Hrozila. „Nemusíš mě kr-“

„Pozor, jestli ji naštveš, bránit tě nebudu.“ Smál se Zil, když se Selena začala na Tamaela vražedně mračit.

„Ale mě to baví.“

„Ne.“ Nastavila Selena ruku.

„Mi zkazíš každou srandu.“ Zamrmlal Tamael a nasypal jí trochu do dlaně.

„Dobře, vy dva, ačkoli mě baví vás sledovat, mohli byste se teď chvilku chovat jako dospělí?“ Zeptal se Zil a vážně se na ně podíval. Selena se narovnala a Tamael se posadil vedle ní.

„Předpokládám, že chceš řešit, co budeme dělat dál.“ Podívala se na něj Selena.

„Přesně tak. Myslím, že nad tím asi přemýšlel každý z nás. A asi jsme došli ke stejnému výsledku.“

„My dva tady zůstat nemůžeme, jsme hledaní. Tamael s náma ale utíkat nemusí.“ Prohlásila Selena a otočila se na Tamaela. „Ještě pořád se můžeš vrátit mezi lidi a žít s nima….“

„Ne.“ Založil Tamael ruce. Vypadal, že k tomu odmítá cokoliv dodat.

„Dobře, budeme tedy počítat, že jsme tři. Dva hledaní elfové a jeden člověk. Podle tvých stop jsem měl dojem, že míříš k horám.“ Podíval se tázavě Zil na Selenu.

„Přesně. Řekla jsem si, že to bude asi nejjednodušší cesta.“

„No, nejjednodušší asi ne, ale rozhodně je to proveditelné.“ Kývl Tamael.

„Má pravdu, můžeme se přes hory dostat, ale musíme se na to připravit.“ Zamyslel se Zil.

„Nemáme na přípravy moc času.“ Poznamenala Selena.

„Myšleno?“ Zeptal se Tamael.

„Jen jsem vám chtěla připomenout, že jste nedávno pobili pár vojáků a určitě jste mě neodnesli moc daleko.“

„Však jsem odsud chtěl před západem slunce zmizet.“ Zamručel Zil.

„Dobře, když odejdeme před západem slunce, bude to k horám kolik? Asi čtyři dny?“ Uvažoval Tamael nahlas.

„A musíme se někde stavit pro zásoby. Hlavně teplé oblečení a jídlo.“ Přikývl Zil.

„Tak na úpatí hor někdo určitě žije, mohli bychom nakoupit tam.“ Navrhla Selena.

„My těžko, musíme vyslat jeho.“ Kývl Zil směrem k Tamaelovi.

„Jistě, budu váš osobní nákupčí.“ Zakřenil se Tamael a obrátil svou pozornost zpět ke svým malinám. Zil se usmál a poradil Seleně, aby si šla odpočinout, než vyrazí.