Dívka příběhů - 23. kapitola

Hlavní město Denguv, o dva dny později

Cassidy sledovala tu pro ni podivně děsivou scénu - hrstka postarších mužů v hedvábných blůzkách navzájem se překřikujících i přes fakt, že jejich myšlenky byly téměř totožné a všechny stejně špatné.

I když sama měla spoustu nápadů, jak nastalou krizi s povstalci vyřešit, už dávno pochopila, že tady nejsou její názory vítané. Od svých mladých let měla s králem ten nejhorší vztah, a kdyby její otec nebyl tak významný muž, dávno by byla Cassidy popravená. Ale i když jí zůstala hlava na krku, byla navždy poznamenána jako nepřítel krále a už od založení soustátí platí, že co si myslí král, to říká velká rada. A slovo velké rady je zákon. Z toho důvodu se Cassidy poslední roky bála vyjít mezi ostatní šlechtice a z toho samého důvodu tu teď stála. Ale proč ji tu vlastně král chtěl?

Nicméně ten starý, zabedněný, krutý a paranoidní král, který Cassidy tak nesnášel, byl naštěstí již mrtev. Na jeho místě teď seděl jeho sotva dospělý syn, který byl sice dobrosrdečný a snažil se dobře vládnout, ale byl také neuvěřitelně naivní a hlavně ne dost silný na to, vyvést soustátí z krize, do jaké je minulý král přivedl.

Cassidin otec, generál Aso Oschee, se nesnesitelně rozkřičel a se svým opakovaným bušením do stolu donutil zbytek členů velké rady mlčet a sám přednesl svůj plán na zničení povstalců králi. Jako vždy jeho řešení zahrnovalo krutý zásah armády do životů prostých občanů, především míšenců a nelidí, v již propovstaleckých městech. S velkou pravděpodobností přesně ten důvod, proč se k povstalcům přidalo tolik občanů.

Cassidy trošku překvapilo, když se král rozhodl zeptat na názor i ostatních členů rady. Něco takového by starý král nikdy neudělal ani nedovolil. Možná, že ten zmatený mladík je přeci jen krok ke zlepšení. Přesto, pokud jsou ve velké radě ti stejní patolízalové, jaké měl minulý král v oblibě, nic se nezmění.

Konečně přišla řada i na Cassidy, v hlavě už měla celý procítěný proslov o tom, proč by neměli jejího otce poslechnout, a namísto ještě krutějšího zacházení s míšenci, jim pomoci. Ale když cítila ten nenávistný pohled jejího otce, kterým na ni skoro křičel: „Jestli mi to pokazíš, tak si mě nepřej!" jen s trochou studu sklopila hlavu a souhlasila.

I když celkem nespokojeně, král na Cassidinu odpověď přikývl a posunul se k dalšímu člověku u masivního stolu. Dívka si v duchu dlouze povzdechla, právě zahodila první a možná i jedinou příležitostí skutečně změnit poměry nelidí v soustátí. Ale stejně, poslechl by ji král? A má vůbec v plánu skutečně zlepšit život v soustátí? Nebo se z něho stane jen stejný tyran, jakým byl jeho otec?

Cassidy byla utopená ve svých myšlenkách tak moc, že si ani nevšimla konce setkání a musela se rychle a zmatečně procpat mezi členy velké rady ke dveřím a jejímu otci, jako vždy hrdě kráčeje úplně vepředu.

Dřív než to ale dokázala, ucítila něčí jemný stisk na svém rameni. Otočila se a uviděla z části ustaraný a z části otrávený výraz krále za ní.

„Slečno Oschee, můžeme si promluvit?" začal jemným tónem, i když jen slyšet své jméno z jeho úst Cassidy rozrušilo.

„Samozřejmě. Jen dojdu pro svého otce," chabě se usmála a rychle vyrazila dopředu, ale král její rameno stále nepustil a ona neměla tu odvahu jeho ruku setřást.

„Mysleli jsme pouze ve dvou," odpověděl chladnějším tónem.

„Ale můj otec," vydala ze sebe, král jí daroval velice vyčítavý výraz, „generál Aso Sin' Tre Oschee," pokračovala a cítila ten vražedný pohled, „to on je členem velké rady," ozvalo se tiché, nenávistné povzdychnutí. „Já.. Em... Heh... Samozřejmě, že si můžeme promluvit jen my dva!" nepřirozeně se usmála a v duchu si nešťastně povzdychla.

Král se ležérně opřel o hranu stolu a vlídným tónem začal: „Jsme velice rádi, že jste sem přišla, slečno Oschee. Obávali jsme se, že po," chvilku zaváhal a hledal dobrá slova „té nepříjemné události vás již v paláci neuvidíme. Je to příjemné překvapení".

„Přání krále je mi rozkazem," Cassidy udělala malinké pukrle.

„To je velice dobré vědět. Doslechli jsme se totiž, bohužel, nějaké zvěsti o vaší nespokojenosti s naším nástupnictvím," nespokojeně se zamračil.

Cassidy se stáhlo hrdlo, nemohla dýchat, srdce se jí skoro zastavilo a v hlavě jí najednou začaly křičet zblázněné obavy. On věděl o jejím velice kritickém proslovu proti jeho osobě, který měla Cassidy těsně před tím, než byl korunován. To byl ten důvod, proč ji tu chtěl. Aby ji potrestal.

Rychle padla na kolena a skoro se slzami v očích začala žádat mladíka před sebou o odpuštění. Ten se jen spokojeně pousmál a jemně ji poplácal po rameni.

„Uklidněte se. Jsme rozumní. Víme, že každý občas udělá chybu a jsme ochotní odpouštět. Jsme si jistí, že najdeme způsob, jak celou tuhle nepříjemnost napravit," pomohl dívce zpátky na nohy. 

„Jsem vám velice vděčná, pane. Vaše veličenstvo! Veličenstvo. Moc, moc se omlouvám, vaše veličenstvo!" rozklepaně ze sebe vysoukala Cassidy a začala se trošku uklidňovat.

„Zaprvé, samozřejmě, musíte přesvědčit své spoluobyvatele o tom, že je vše v pořádku a my dokážeme vést tuto skvělou zemi," začal a trošku si upravil honosné oblečení a těžkou korunu na hlavě.

„Samozřejmě, vaše výsosti. To skutečně dokážete!" přitakala vděčně Cassidy.

„Zadruhé, zabráníte všem, vám podobným narušitelům, v tom, dále šířit strach a chaos v našem dokonalém soustátí".

„Ano! Samozřejmě, Vaše veličenstvo!"

„Zatřetí, využijete svých vztahů ve společenství mágů a zajistíte, aby naše veličenstvo mělo moc i nad hlavními mágy akademií".

„A-ale Vaše veličenstvo, spravování akademií mágy je již zavedená tradice. Už od vzniku soustátí si akademie vládly sami," vydala ze sebe roztřeseně Cassidy. „Vaše skvělé, majestátní, dokonalé veličenstvo, toto není v mé moci. Žádný mág by na to nepřistoupil".

„Všechny akademie. Skyggen včetně!" zamračil se král.

„Ale... Jak toho mám docílit, Vaše veličenstvo?" bezradně namítla Cassidy.

„Všechny akademie," zamračil se.

„Ale-"

„Nechceme slyšet žádné odmlouvání! Jste inteligentní žena, najdete způsob!" přísně řekl.

„V-vaše veličenstvo!" zakňíkla Cassidy.

„Náš rozhovor je u konce. Odejděte," s přísným výrazem pronesl.

Cassidy se poklonila a pomalu odešla, srdce sevřené ještě víc než předtím a uvnitř doslova vyšilovala. Měla se stát dalším patolízalem krále, který bezmyšlenkovitě plní každé jeho přání, bez ohledu na jeho šílenost a nerozumnost?

Ale co dělat jiného? Královo slovo je přeci zákon. A nakonec proč by se měla odlišovat od ostatních šlechticů? Tahle snaha se jí už jednou vymstila a udělala z ní vyvrhele, proč tedy tu chybu opakovat, když má šanci začít znovu? Může přeci alespoň jednou jít s davem.

S klapotem podpatků na mramorové podlaze honosných hal paláce se rozběhla k východu, a pak rovnou k rudozlatému kočárku, u kterého již netrpělivě přešlapoval její otec.

„Konečně! Už jsem si myslel, že sis nechala poslat pro koně!" zachechtal se.

„A přijít tak o cestu plnou nevtipných vtipů s tebou? Jak bych mohla!" zlomyslně se zasmála, i když jeho vtipkování měla vždy ráda.

„Když si myslíš, že je to tak lehké, postarej se o zábavu ty," řekl její otec a podržel jí dveře, aby mohla vlézt do kočáru, protože drožka měl plné ruce práce s krocením nových neklidných koní.

„To také udělám. A bude to tak dobré, že se smíchy rozbrečíš!" řekla Cassidy, sotva dosedla.

„Jasně, ředkvičko." Její otec se jen upřímně usmál a zavřel zdobené dveře, sotva si sám nastoupil.

S prásknutím biče se jejich kočár jako poslední rozjel po široké cestě od paláce hlouběji do města. Pro jednou panovala dobrá nálada, i když mysl obou byla plná obav.

Po delší chvíli se ale Cassidiny myšlenky opět vrátily k jejímu rozhovoru s králem a s mírně ztrápeným výrazem se zeptala: „Můžeme ještě do hlavní akademie?"