Dívka příběhů - 24. kapitola

Lesy poblíž města Vanar, o pět dní později

Čerstvý jarní vánek rozcuchával Timidovi jemné vlasy a chlad západu se mu jako obvykle zažíral do kostí, přesto mu to pro jednou nevadilo. Po dlouhých dnech a nocích v podzemních chodbách bez náznaku světla mu stačila krásná hvězdná obloha k tomu se usmívat. To a spokojeně podřimující poloelfa v jeho objetí.

Podle měsíčního kotouče vysoko nad obzorem Timido usuzoval, že už byla hluboká noc, ale i přes svou únavu nechtěl ještě spát. Chtěl si užít ještě chvíli tenhle dokonalý moment klidu a míru, který nemohlo nic zkazit.

Mohl by napsat tisíce příběhů, básní či písní o těchto posledních dnech. O vítězství nad nepřízní osudu, o kráse života a nezkrotné přírody, o nádheře svobody pod klembou noční oblohy, o naivní mladé lásce a silném přátelství i přes blízké objetí smrti, o ztraceném mladíkovi se spoustou snů a nezlomným odhodláním si je i splnit. Přesto se teď o tyhle pocity se světem dělit nechtěl. Chtěl tohle všechno cítit tak moc, jak jenom mohl. Ukrást si tenhle okamžik jen pro sebe a zapsat si ho srdce a ne na papír.

Dal Talie malý polibek na čelo pro sladké sny a s malou modlitbu ke Spasiteli o jejich ochranu i on zavřel oči, aby se vnořil do klidné krajiny snů.

-------------------------

„Hej! Ospalče, pusť mě! Tu ruku potřebuji k životu!" snažila se Timida probudit Talia.

Bard jen napůl otevřel oči a pak si Taliiňu ruku zakleslou do jeho přitáhl ještě blíž k hrudi a lišácky se usmál: „Moje!"

„No tak, nenuť mě ti ublížit," pokusila se o vážný výraz poloelfka a mezi prsty druhé ruky se jí zajiskřilo.

„Já vím, že mně bys neublížila," spokojeně zamručel mladík a přitáhl ji ještě o trochu blíž.

„Poslední varování, Timido," výhružně řekla Talia, ale trošku se zachichotala, když na ni bard udělal srandovní úšklebek.

Kouzelnici začalo mezi prsty létat pár elektrických nábojů a ona se naposledy pokusila vyprostit ruku z Timidova sevření, ale ten ji jen se spokojeným úsměvem sevřel ještě silněji.

Talia si trochu povzdychla a pustila malinký náboj do bardovi paže. Kouzlo sice nebylo dost silné na to, aby dokázalo mladíkovi jakkoliv ublížit, ale přesto ho dokázalo donutit pustit dívčinu ruku a i ho velice zaskočit.

S překvapeným, přesto ne rozčilený výrazem se Timido postavil a upravil si rozcuchané vlasy.

„Příště mi řekni, že nežertuješ. Jinak to nepoznám," zachechtal se.

„Já nikdy nežertuji o magii," sebevědomě řekla Talia a upravila si potrhanou zbroj i prázdné pochvy na meče.

„Tvrdá zápaďanka, heh? Žádné vtipy, žertování ani zábava při práci?" zasmál se bard a trochu dívku šťouchl.

„Občas," pokrčila ramena Talia, „většinou ne," dodala s malým úsměvem, když si připnula odznak Skyggen na přezku zbroje.

Timido se jen usmál a rozhlédl se po lese, ale nikde poblíž nezahlédl ani náznak jakékoliv cesty.

„Takže, má drahá zápaďanko, vydáme se na naší hrdinskou cestu?" pousmál se.

„Odkdy je tohle hrdinství? Jen plníme misi. A to dost bídně," povytáhla tázavě obočí poloelfka.

„Hm. Vydali jsme se na nebezpečný úkol, čelili četným nebezpečí, přesto vždy drželi pospolu a díky tomu porazilo starověké zlo. Není tohle hrdinství?" s lišáckým úsměvem odpověděl Timido.

„Nemusí hrdinové porazit draka nebo zachránit princeznu, aby získali ten titul?" namítla dívka.

„Jen v pohádkách".

„Takže jsme hrdinové, protože jsme porazili Arvana a dostali se z Forbannetu?" založila ruce Talia a na tváři se jí objevil malý, trochu posměšný úsměv.

„Proč by ne? Už byli i horší hrdinové," zazubil se mladík, ale dívka se tomu jen potichu zasmála.

„Vrhnou se nám tedy kolem krku princezny s kopou zlata sotva přijdeme do města? A odnikud začne hrát vítězoslavná hudba? A jako krásný konec - budeme žít šťastně až do smrti s desítky dětí a stovkami vnoučat?" založila ruce Talia a s pobaveným výrazem čekala na bardovu odpověď.

„A proč by ne? Sice princezny asi ne, protože co dobře vím, tak Denguv teď žádné nemá-"

„Ostatní země ale ano. A navíc pár větších částí v soustátí má taky titul krále a princezen," skočila Timidovi do řeči poloeflka.

„Není nakonec každá krásná dívka svým způsobem princezna? A každá moudrá žena královna?" nevinně se usmál bard.

„To neplatí. Já chci svou spanilou princeznu!" zamračila se Talia, ale nemohla si pomoci a trošku se zachichotala nad jejich hádkou.

Timido se nad tou větou trochu zachechtal, ale pak s malinko ztraceným výrazem pokračoval: „A nebo nejsme ten typ hrdinů s princeznami. Možná jsme ten typ hrdinů, kteří narazí na svoji životní lásku právě při plnění toho nebezpečného úkolu. Ti, kteří získají věrného partnera, který jim bude krýt záda až do jejich posledního dechu, namísto nějaké spanilé princezny jen na okrasu".

Talia se na barda chvilku rozpačitě dívala, zdálo se, že těmi slovy chce říct ještě něco víc. Ale takový pocit měla už tolikrát předtím, nejspíš to byl jen způsob, jakým mluvil. Přesto ten podivný výraz v těch medově hnědých očích plný naděje, nicméně i zranitelnosti a oddanosti, nenechal mladou poloelfku klidnou.

Prázdně na něho zírala a neúspěšně se snažila najít dobrou odpověď, ale pochybovala, že nějaká vůbec existuje. Možná byl jen vysílený, vyhladovělý a jeho smysly otupěly, takže jeho slova již nedávaly tolik smysl. Nebo taková byla Talia a domýšlela si jiné významy tam, kde nebyly. A nebo obojí.

Ale i když se tím kouzelnice trochu uklidnila, byl tu pořád ten problém s její odpovědí. To ticho mezi nimi se prodlužovalo a každou sekundou bylo více a více nepříjemné. No tak, Talio, řekni už něco! ozval se hlas v její hlavě. Cokoliv!

Nakonec se jen nervózně zasmála a se sotva srozumitelným „Všechno je možné" se vydala na cestu.

Timido vyrazil také, i když raději krok za ní. Jako by stačil jediný neúspěch, aby se všechna ta dobrá nálada z rána i krásné noci vytratila a on opět zůstal se spoustou pochyb, trápení a pocitem viny, před kterým už ho žádné rozptýlení nechránilo. Zážitky z krušných dní pod povrchem se mu vrátily a on na tom díky té jedné hloupé větě byl možná ještě bídněji než předtím.

-------------------------  

Špetka zázraku v pustině neštěstí. Tak by se možná dal nazvat obchodnický karavan, na který narazili po cestě, a který je díky Taliinim řečnickým schopnostem a samozřejmě malému úplatku vzal s sebou. Takže teď stačilo se jen udržet na přeplněném voze a cesta se jim krátila sama.

Talia vypadala dost spokojeně, vášnivě rozprávěla s ostatními zápaďany a z jejího předtím trochu vážného výrazu se stal uvolněný a celkem šťastný.

Timido si z části přál, aby se i on mohl zapojit do debaty, nicméně neovládal žádný jazyk západu. A i kdyby ano, co by si s nimi řekl? Všichni z této části soustátí považovali jižany za zženštilé slabochy a díky jeho více snědé pleti a stále znatelnému přízvuku nemohl ani doufat, že by svůj původ mohl zapřít.

Nezbývalo mu tedy nic jiného, než tiše sledovat divokou krajinu a doufat, že ta cesta brzy uteče. Chlad se mu zažíral pod kůži, oblečení měl promáčené a špinavé a přál si být ve své rodné Almesse víc než kdy předtím. Mohlo tohle být ještě horší?

„Takže! Už jsme se dohodli na plánu," naklonila se k němu Talia a málem z vozu vypadla, když vjel na větší hrbol. „Gorgon a... Kruci, jak se jmenuje on? No nevadí, prostě nás Gorgon a ještě někdo vezme do hlavního města Felgrudu, Vanaru, kde se mi snad podaří získat druhou půlku naší odměny a s těmi penězi se pak lehce dostaneme domů," trochu se usmála.

„Vrátíš se do Pelgai?" odpověděl po chvilce Timido. Měl sice v hlavě spoustu jiný, lepších otázek, ale nebyl si jistý, jak moc na ně chce znát odpověď.

„Nevrátí, ještě tu musí splatit svůj dluh," ozval se muž v předku vozu. Silnou walorskou krev tohoto míšence dokazovala jak jeho huhlavá řeč tak i podivně tvarovaný obličej s téměř čumákem, nemluvě o krátkém kožichu po celém jeho těle.

„Až ti zaplatím, samozřejmě. Neboj se, hafíku," trošku posměšně poznamenala poloelfka.

„Dokud mi nezaplatíš všechno, co mi dlužíš, nepustím z tebe oko ani na chvilku, ostrouško," odvětil kapku vyčítavým tónem.

„Bratříčku, to mi nevěříš? Vlastní rodině? To si nepamatuješ svou chytrou, milou a o tolik talentovanější starší sestřičku Taliu?" s ublíženým výrazem se posadila dívka, ale v koutku jejích úst byl vidět pobavený úsměv.

„Žádnou takovou sestru jsem nikdy neměl. Měl jsem jen malého, ubuleného příživníka, kterého vzala moje matka na milost a propůjčila mu o tolik lepší jméno, než si zasloužil".

„Ach, vždy ublížený Walorna. No tak se už kvůli tomu jménu netrap, tvoje také není až tak příšerné," se zlomyslným zábleskem v očích trochu šťouchla do míšence Talia.

„Víš o tom, že to tvé je hadarské, že jo? A navíc pro kočky, micko jedna!" oplatil jí šťouchnutí. „A jsem Walei!" okřikl ji ještě.

„Vy se znáte?" vysoukal ze sebe Timido.

Oba míšenci se na sebe rozpačitě podívali. „Jo, Walíček je můj roztomilý a nevinný bráška," zazubila se Talia.

„Hele, už jsem dospělý! A to ty se svými hloupými elfími rodiči jsi stále ještě malý prcek!" povýšeně se ohradil walor.

„Přestaň si pořád stýskat, že jsi pes. Úžasného simikijce jako jsem já to z tebe stejně neudělá," zlomyslně se usmála poloelfka.

„Jasně, úžasného. Kdo to pořád brečel, sotva mu někdo řekl půl křivého slova?" Walei šťouchl do Talii tak silně, že málem spadla z vozu.

„Ale ty jsi mě kousl!" ohradila se dívka.

„Co? Ne, ne, ne. Ne! Tohle se ti už nepodaří. Možná se ti podařilo předtím na mě to kousnutí hodit, ale teď už ne! To ty jsi ta hryzka!" už méně žertovně se zamračil míšenec, ale poloeflka se na něho jen nevinně pousmála.

„Holky ani simikijci nekoušou".

„Ty jo," ublíženě se chytil za předloktí Walei.

„Ale no tak, to jsi měl jen další štěněčí sen," pohladila ho po hlavě povýšeně Talia a on jí skoro chramstl po ruce.

„Takže sourozenci. Skvělé," potichu si povzdechl Timido. Jestli ho tu dokázalo udělat cizincem něco ještě víc, byl to mladší dohadující se mladší bratříček, ze kterého na rozdíl od něho duch západu přímo sálal. Bard znovu upřel zrak do zarostlých lesů kolem nich a s malým postesknutím se pokusil vnořit do své mysli.